Pařeniště

výlet do mládí v Disku

rsk

     E.F.Burian: Pařeniště

    představení HADivadla Brno v Disku 30.11.2008 

    E.F.Burian patřil mezi avantgardní umělce z období první republiky, kteří si za "komunismu" velmi zadali s režimem. Až do té míry, že tím podstatně utrpěla i kvalita podstatné části jejich tvorby (k dalším patřili např. Vítězslav Nezval či Ivan Řezáč). Slyšel jsem, že vrcholem této "tvorby" E.F.Buriana byla hra Pařeniště odehrávající se v době politických procesů padesátých let. Když jsem ji tedy viděl na programu Disku v hostování brněnského HaDivadla, koupil jsem si lístek. A tak mne čekal "večer plný překvapení".

    Prvním bylo, že mi nedošlo, že HaDivadlo, které jsem si pamatoval jako (skoro) studentské divadlo, zestárlo spolu se mnou a dnes jde o "regulérní" dospělý divadelní soubor.  Druhým bylo publikum v Disku. Jsem zvyklý, že až na jednu dvě výjimky bývám bezkonkurenčně nejstarší. A tenhle večer tam byla většina mých vrstevníků, navíc nezvykle seriózně oblečených. Dalším šokem byly rozhovory diváků ve frontě než otevřou sál. Jak se ukázalo, většina z nich byla "uměleckými" kritiky  z našich informačních kanálů, kteří s obrovskou chutí pomlouvali jiné kritiky, kteří nebyli přítomni. Například jsem se dověděl, že Mirka (asi Spáčilová) je děsná, protože ani jednou nebyla na festivalu filmů Ingmara Bergmanna, a mnoho jiných nepublikovatelných klepů a pomluv (u jejichž hrdinů jsem si naštěstí ani nedokázal doplnit identitu). Třetím bylo, že představení nebylo jen tak obyčejným hostováním Brňáků v Praze, ale posledním představením v sérii nejlepších inscenací  přehlídky "České divadlo 2008". Ani jsem se nepodíval, kdo nakonec vyhrál.

    Ale už k představení samému. Scéna byla moderní, režii dělal slavný J.A.Pitínský. Herci hráli seč mohli, i když bylo vidět, že mnozí nevědí, co vlastně hrají (a nebylo se co divit). Hlavní hrdinkou  - původně zápornou, z dnešního pohledu spíše kladnou - byla intelektuálka, která nebyla ochotna podřídit své uvažování (především o kultuře) dobovým ideologickým postulátům.  Její muž, který na rozdíl od ní strávil válku nikoli v protektorátě, ale v zahraniční armádě a má tedy vysokou vojenskou hodnost, vede nyní důležitý úřad a ve strachu, aby o prestižní místo nepřišel,  postupně mění názory. Má svou ženu rád a je zprvu ochoten tolerovat, že smýšlí jinak, ale jen za předpokladu, že své názory nebude dávat najevo vůbec před nikým a především, že se přestane úplně stýkat se svými uměleckými přáteli, kteří upadli v nemilost mocných. Vytváří tak pro ni nesnesitelnou situaci, kterou se ona nakonec rozhodne řešit emigrací spolu s jedním známým. I když o tom muž neví (ani to netuší), přesto na ni nastraží zcela vědomě provokaci, která ji umožní po neúspěšném přechodu hranic odsoudit na mnoho let. Muž se jí veřejně zřekne, rozvede se s ní a pokračuje ve své kariéře.

    V padesátých letech letech jsem sice byl velmi malý, ale jejich duch prosakoval i do dob, kdy už jsem velmi dobře chápal všechny souvislosti.

Proto jsem si jistý, že stranické papaláše nemohla tato hra nijak nadchnout, že si dokonce nemohli být jisti tím, co vlastně má znamenat. Viděl a četl jsem nekonečně mnoho filmů, divadel a knih, které lezly režimu do "pr...." daleko srozumitelněji. Zdá se mi také nemožné, že by autor hru zamýšlel poťouchle, to by jistě divadelník kalibru E.F.Buriana dokázal líp. A tak pro sebe mám jediné vysvětlení (vycházím při tom z předpokladu, že inscenací nebyla původní hra zcela deformována). Domnívám se, muselo jít o vyrovnávání se s vlastním svědomím. Neznám autobiografii E.F.Buriana, ale vsadil bych se, že musel podobný osud potkat nějakou ženu, která mu byla velmi blízká - a možná, že na tom měl i sám jistý podíl. Za takového předpokladu by byla hra zcela pochopitelná.

    Nešlo o dobrou hru, ale o  působivé svědectví doby, kterou si jen o málo mladší lidé než jsem já, nedovedou již vůbec představit. Původně jsem chtěl napsat "naštěstí", ale nešlo mi to z huby. Bojím se totiž toho, aby se díky tomu u nás něco podobného někdy neopakovalo.