Sněhurka - styl baletu, jaký se mi vůbec nelíbí

rsk

     Blanche Neige - Sněhurka

        balet Preljocaj

    V rámci francouzských dnů v Praze (Francie nám předává předsednictví EU) byly v Národním divadle dvě představení baletu Preljocaj Sněhurka. Očekával jsem jsem "moderní choreografii" a viděl představení, které mi se mi vůbec nelíbilo, ale bylo pro mne velmi "užitečné" - jasně jsem si uvědomil, co se mi na baletu líbí, co od něj očekávám a co naopak vůbec nemusím. Pochopitelně, ale to, že se mi něco nelíbí není nějakým odsudkem, ale jen vyjádřením mého (ne)vkusu a (ne)předpojatosti.

    V "dokumentaci" k představení se praví, že si významný světový choreograf Angelin Preljocaj chtěl po několika velmi abstraktních baletech odpočinout a pracovat s "něčím konkrétním". Pokud tomu tak bylo, povedlo se to tak, až se z toho jednomu točila hlava. Já bych styl představení, které jsem zhlédl, nazval nejspíš "výpravnými epickými pohybovými obrazy beze slov podmalovanými pečlivě vybranou hudbou a do důsledků využívajícími jevištní techniky".

    Hlavní rozhodně nebyl tanec, vyjádření citů, ale vyprávění příběhu. Připadal jsem si jako kdybych od obrazu Picassa odběhl k obrazu některého (z horších) současníků Jacques-Luis Davida, jednoho z hlavních představitelů francouzského klasicismu. Zdálo se mi, že představení bylo velmi vhodné pro návštěvy škol, po nichž pak paní učitelka požaduje po žácích sloh na téma "co chtěl básník říci".  Také se o něm jistě bude dobře psát kritičkám, které vůbec nevěděly, co mají napsat o baletu Santa Says Cut It!, a tak ho jen ztrhaly.

    Na začátku vidíme umírat Sněhurčinu matku a Sněhurku rychle dospívat. Až se jí to povede, odtančí spolu s otcem do paláce, kde sledují taneční výkon sboru. Ten mi připomínal spíše doprovodné folkloristické  vystoupení na spartakiádě. Tanečníci byli synchronizováni, ne však hudbou. Navíc sbor názorně předvedl něco, co již jsem (zaplaťpanbů) dlouho na jevišti neviděl. Tanečníci, kteří právě netančili, se snažili - zřejmě na pokyn režiséra - chovat "přirozeně". Různě se oplácávali, objímali, podávali si ruce a nenuceně se bavili (škoda, že tam nebyl ruchový mikrofon jako na střídačce při sportovních přenosech). 

    Hudba (vybraná z tvorby Gustava Mahlera) hrála ve většině inscenace roli podobnou jako dobrá hudba filmová - znamenitě ilustrovala či spoluvytvářela atmosféru jednotlivých scén. Jen málokdy se ale podle ní na scéně tancovalo. Výjimkou byly výborné a působivé "skutečně baletní" tance prince se Sněhurkou ať už (ještě) mrtvou nebo (už) zase živou. Výkony obou byly skutečně vynikající.

    Macecha se hned po svém zjevení na scéně projevovala velmi agresivně. Po tom, co pochopové zlé macechy odložili Sněhurku v lese, ujmuli se jí muži (všichni vyšší než Sněhurka, kterou tančila dosti vysoká tanečnice), o kterých jsme se (úplně beze slov!) dověděli, že jich je sedm, jsou veselé povahy, živí se lámáním kamene, k čemuž potřebují umět se slaňovat, mít lucerničky a kladívka, že dívky, které u nich zemřou, ukládají do skleněných rakví ... a mnoho dalšího užitečného. Chtělo se mi nahlas zakřičet "Tak velcí trpaslíci nejsou!".

    S podobnými reakcemi se setkával Jára Da Cimrman v době, kdy se coby principál loutkového divadla s marionetami pokoušel domorodcům v Latinské Americe názorně demonstrovat pojem "loutková vláda". "Tak malí ministři nejsou!" křičeli osmahlí kreolové. Jára da Cimrman si velmi dobře uvědomoval, že navždy nevystačí s loutkami vedenými shora, ale, že až pokročí k vládám demokratických a lidově demokratických států bude muset použít loutek vedených zezdola a ze strany.

    Ke známým scénám Macechy před zrcadlem byla využita moderní technika - polopropustné zrcadlo, ve kterém se chvíli odrážela přepychově oblečená macecha a chvíli bylo vidět Sněhurku, jak vesele křepčí s trpaslíky.

    Zlá macecha se vypravila za Sněhurkou a doslova jí nacpala jablko do úst. Ta se do něj zakousla tak silně (jako bulteriér), že jí macecha mohla, držíc v ruce jen jablko, vláčet přes půl jeviště sem a tam. Skus opadl až v okamžiku, kdy Sněhurka umřela. Pokud to někteří diváci nepochopili, dostalo se jim o tom záhy rukolapného důkazu. Z nebe se (na laně) spustila její zemřelá matka, lapla ji za ruku a vzala ji do nebes s sebou. Pak si to ale zhruba na půli cesty rozmyslela, vzala si jen duši a nevládné tělo Sněhurky vrátila trpaslíkům. 

    Pak přišlo, jak již jsem psal, "baletní intermezzo" tanec prince kolem a posléze se Sněhurkou. Tady jsem byl odměněn za přestálé útrapy a kupodivu to ani ostatnímu publiku nevadilo.

    Celý balet končil tím, že Macechu svékli do "plavek" (měla vlastně pravdu, byla vstkutku hezčí než tanečnice tančící Sněhurku) a za ohňových efektů jí navlékli červené ťapky a ona se v nich za zvuku šíleně rychlé hudby "utancovala k smrti" symbolizujíc muka pekelná.