Balanchine & New York City ballet

aneb úžasný večer s "nedozírnými následky"

rsk

  tři choreografie Gorge Balanchina v provedení  New York City ballet

    W.A.Mozart: Divertimento No. 15

    Anton Webern: Episodes
        (Symfonie op.21, Cinq Piceces op.10, Concerto op.24, Fuga)

    P.I.Čajkovskij: Suita No.3

            Opera Bastille Paříž 11.září 2008

    Jak už jsem někdy v blogu psal, snažím se dohánět to, co jsem nemohl vidět v mládí, a objíždím různé evropské galerie. Někdy se mi podaří zážitek z galerií doplnit i nějakým tím tanečním nebo baletním představením. Letos v září jsem byl týden v Paříži a měl štěstí, že tam právě hostoval balet z New Yorku s celkem 4 inscenacemi. Vzhledem k finančním možnostem jsem mohl navštívit jen jedno představení a vzhledem k časovým možnostem jsem si mohl vybrat "jen" z představení složených z Balanchinových choreografií. I když jsem z toho původně nebyl nijak nadšen (chtěl jsem raději vidět něco "moderního" a ne dílo klasika choreografie), bylo to obrovské štěstí a (spolu s Kiliánovým projektem Arcimboldo 2000) nejlepší baletní představení, které jsem kdy viděl.

    George Balanchine patří k mnoha umělcům, kteří prodělali svůj výcvik v uměleckých školách Ruska (a později Sovětského svazu), ale díky poměrům v této zemi prožili naprostou většinu svého plodného uměleckého života v cizině. Ve dvacátých letech pracoval jako hlavní choreograf ve slavném Ruském Baletu Sergeje Ďagileva v Paříži. Od třicátých let pracoval převážně v Americe. 

    Představení bylo po všech stránkách dokonalé. Aniž bych to chtěl vydávat za nějaký odborný názor, dají se u baletní inscenace vydělit tři složky: Vyjádření hudby pohybem (nebo chcete-li raději soulad hudby a tance), choreografie a taneční styl (z jakého "materiálu" je choreografie postavena a jak je postavena) a konečně kvalita provedení  tanečníky. Když jsem tohle dopsal, uvědomil jsem si, že je zde někdy ještě další složka - poselství (nebo obsah), které chce balet sdělit. Takové cíle si však tyto choreografie nekladly. Šlo díky bohu (jsem ateista, ale pokud bůh existuje, na takovýchhle představeních musí mít účast - co by jinak dělal) jen o "tanec pro tanec" nebo lépe o "tanec pro radost ze života (a tance)".

    Ve všech těchto aspektech šlo o zcela mimořádný zážitek. Soulad s hudbou byl zcela dokonalý, což bylo nejvíce překvapující u hudby Webernovy, protože choreografie byla postavena na "skoro klasických" baletních figurách (např. jen málokdy byly špičky tanečnic ohnuty v kotníku). Z hlediska vyjádření původně netaneční hudby baletními prostředky byl zřejmě George Balanchine zakladatelskou osobností, na kterou moji oblíbení choreografové zjevně navazují (i když poněkud jinými prostředky). A tak jediné, co jsem "postrádal" byly prvky humoru a sebeironie, na které jsem v baletu "od dob Kiliánových" zvyklý. 

    Naprosto dokonalé bylo i provedení tanečníky New York City ballet. Nebylo zde rozdílu mezi sólisty a sborem, asi nikdy už neuvidím tak dokonalé baletní výkony. Při představení a zejména těsně po něm jsem si to užíval, ale neuvědomoval jsem si nebezpečí, která shlédnutí takového výkonu nutně přináší. Na několika prvních představeních v Praze jsem pak byl k výkonům tanečníků nespravedlivě kritický - jako kdyby divák na lehkoatletických závodech byl zklamán tím, že neviděl alespoň tři světové rekordy.  

P.S. Ve filmu Pretty Woman hraje Richard Gere finančníka, který letí na z Los Angeles speciálně "jen" na divadelní premiéru v New Yorku.  Bral jsem to především jako plytkou demonstraci obrovského bohatství. Po tomhle představení jsem si uvědomil, že kdybych si to mohl dovolit, považoval bych let na takové představení za velmi dobře vynaložené prostředky.