Opět se urodilo - Na flámu v Disku

rsk

 

    Tom Stoppard: Na flámu

        DISK, studenti KČD DAMU

 

      Na mnoha místech (např.) jsem v tomto blogu pěl ódy na minulý ročník KČD DAMU a vyslovoval podiv nad tím, jak se mohlo stát, že se tolik dobrých herců setkalo v jediném ročníku. (I když tím přeruším tok myšlének, chci fandy tohoto ročníku upozornit na to, že jsou na letošní podzim plánovány ještě čtyři reprízy jednoho z jejich majstrštyků - muzikálu Štěstí dam, jedna repríza už byla v září).

    Většinou jsem začínal chodit do Disku koncem listopadu a pak se mi někdy stávalo, že jsem nestihl některá představení vidět tolikrát, kolikrát jsem chtěl (rekord mám 4 návštěvy přestavení Tango ročníku , který končil v roce 2005). Abych se tomu vyhnul, předsevzal jsem si, že budu více řídit heslem "Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek" a byl jsem již teď na prvním představení nového ročníku (samozřejmě, že jsem si to předsevzetí dal i v jiných oblastech, ale tam se plní daleko obtížněji než v návštěvách divadel).

    Jedna věc byla jasná již po prvních deseti minutách inscenace - opět se urodilo. Vynikající kvalita herců není výsledkem nějakých tajemných hrátek přírody v tom kterém ročníku, ale odrazem toho, že pražská DAMU je velmi kvalitní školou, kde se práce s talenty dlouhodobě daří tak jako málo co jiného v naší (krásné, leč ....) zemi. Ostatně i odborníci na víno říkají, že kvalita vína záleží na schopnostech a práci vinaře daleko více než na ročníku sklizně révy. Jako pravidelný divák se z té úrody v Disku každoročně raduji, jako (skoro)celoživotní vysokoškolský učitel nezávidím, ale upřímně gratuluji (jen mi není jasné, zda by kolegové z DAMU uměli ocenit mé studenty z matfyzu).

    Viděl jsem hru Toma Stopparda Na flámu, kterou napsal na motivy hry Johanna Nepomuka Nestroye, jednoho z hlavních autorů a herců vídeňského lidového divadla v první polovině 19. století. Třeba autorovi křivdím, ale mám ho zaškatulkovaného spíše mezi "intelektuálské" dramatiky (Národní divadlo dává jeho hru Rock´n´roll - a upřímně řečeno - nechystám se tam). Ostatně (zdánlivě?) prostinké hry Nestroyovy stále  lákají hlavně "intelektuálské" divadelníky z celé Evropy jako studnice živé vody nejen k osvěžení. V Čechách to byla především slavná Krejčova inscenace Divadla za branou "Provaz o jednom konci", kterou pro něj připravili dramaturg Karel Kraus a spisovatel Zdeněk Mahler. Viděl jsem ji kdysi - a i když si pochopitelně detaily nepamatuji - připadá inscenace v Disku stylově čistší a "upřímnější".

    Anglickému (narodil se v Česku) autorovi se adaptace nepochybně velmi povedla. Má švih, spád, humor a především plnohodnotné a životaplné postavy, které nejsou jen vycpávkami, jak tomu v podobných žánrech často bývá. Jak se člověk může dočíst v programu, nesnažil se překládat slovní hříčky vídeňského dialektu, ale snažil se "jen" zachovat ducha hry.

    Inscenace v Disku je výtečná. Jistě největší zásluhu na tom má režisér a autor překladu Šimon Dominik, který nyní studuje režii na DAMU. Je vidět, že nejenom "umí", ale že režíroval hru, ke které má hluboký osobní vztah. Bez toho by se na tuto úroveň ani sebevětším úsilím (či profesionálními dovednostmi) nešlo vydrápat. Jistě vůbec nebylo jednoduché hru přeložit.  Čeština hry je svěží, živá a inteligentní, všem hercům jde "krásně z huby". Režie je - troufnu si i na takhle silné adjektivum - geniální. 

    Režisér vytvořil dílo, které má spád a ve kterém jsou všechny složky (nápaditá scéna, vynikající hudba, účelná choreografie  i herecké výkony) vynikající a jedna podporuje druhou. Pozornost věnovali všichni autoři inscenace i těm nejmenším detailům. Například proměny scény provádějí sami herci stylizovaným tancem s rekvizitami a celými kulisami. A když je potřeba kulisy na kolečkách v nové poloze zabrzdit, vždy se tak stane na příslušný hudební motiv. Prostě krása. 

    Režisér dal svým pojetím všem hercům možnost nejen ukázat, co všechno umějí (a je toho hodně), ale především - v daném rámci - samostatně tvořit. Všichni herci hrají výborně a s nesmírnou chutí. Je těžké z nich někoho vydělovat, všichni na jevišti "(jen) nehrají, ale de facto svými postavami žijí". Hra sama dává větší prostor pánské části ansámblu, dámy však ztvárňují své menší role s nemenším úsilím a stejně působivými výsledky.  

    

    Jak již všichni (jsou vůbec nějací?) čtenáři glosy pochopili, vřele návštěvu představení doporučuji. Bude dobře, když si pospíšíte. Kdybyste si tak půlrok počkali možná, byste přišli o mimořádně "energeticky vydatný" zážitek při děkovačce. Možná, že na většinu scén z inscenace časem zapomenu (asi ne, určitě na to půjdu ještě jednou), ale pohledy herců při děkovačce mne budou hřát ještě na smrtelné posteli. Vyzařoval z nich velmi zvláštní koktejl vytržení, únavy, údivu, nesměle na svět se deroucího sebevědomí a kdoví ještě čeho všeho. Bylo vidět, jak ještě nedokázali úplně opustit postavy, do kterých se na hodinu a půl převtělili, jak obrovskou radost z dobře odvedené práce mají a jak nový a slastný je pro ně pocit  stát před nadšeným publikem. Jistě nepřestanou umět hrát, inscenace se může dokonce ještě dále zlepšovat, ale na potlesk si časem zvyknou a nebude je již tak udivovat.