Snad pak nemusela příroda moc dlouho odpočívat - DISK 2008

aneb štěstí nejen dam

rsk

inscenace katedry činoherního divadla ročník 2008

Dostojevskij, Špinar: Bratři (Karamazovi)

Petr Kolečko: Láska, vole

Orson Štědroň - Málková - Tošovský: Štěstí dam

Název glosy je variací na výrok jednoho mého kolegy, který vždy, když si někdo stěžoval, že ten který ročník studentů (matfyzu) je slabší než ročníky jiné, říkával "I příroda musí někdy odpočívat". Aby vytvořila tento ročník studentů katedry činoherního divadla, musela příroda řádit jak pominutá.

Všichni herci jsou výborní, neuvěřitelně hudebně a pěvecky vybavení. Navíc mají (jak já si myslím) mimořádné štěstí na dramaturgii a režiséry. I když je tomu možná i naopak. Dramaturgové, autoři a režiséři měli štěstí, že se setkali právě s tímto ročníkem. Dramaturgie si mohla dovolit tolik právě proto, že znala kvality tohoto ročníku. Největší štěstí pak pochopitelně máme my diváci. Návštěvami DISKu lze letos získat mimořádně mnoho hlubokých zážitků a - zprostředkované - i síly do života.

Inscenace uvádím v pořadí, v jakém jsem je viděl, nikoli podle kvality (to by nebylo lehké, všechny tři jsou výborné). Minimálně na dvě z nich půjdu znovu, ostatní inscenace této party doženu.

Inscenace Bratrů Karamazových je nesmírně působivá a dává všem hercům možnost odvést velký výkon. A všichni této šance plnou měrou využijí. Z tohoto důvodu jsem po ní vzpomínal na Krejčovy inscenace v Divadle za branou, kde jsem se s tím, že i herec té nejmenší role dá do ní ze sebe tolik, že by to mnohým jiným (v jiných divadlech - raději nejmenovat) stačilo na tři (a půl) role titulní, setkal poprvé. Jinak je ale režijně inscenace "zcela soudobá". Napadalo mě adjektivum "postmoderní". Pokud je správné, je to jeden z (mála) příkladů, kdy to není nadávka, ale chvála. Ale vykašlete se na přívlastky a jděte (s otevřeným srdcem) na to. Čeká vás velmi hluboký zážitek. Pokud mohu posoudit, jde o jednu z nejlepších DISKovských inscenací všech dob. Jak už jsem napsal, těžko někoho z herců vydělovat, všichni hrají jak o život. Největší tíha však leží na představiteli hlavní role Aljoši výborném Lukáši Příkazkém. Na mě osobně mimořádně zapůsobila osobním kouzlem představitelka "dívky s ortézou" Jana Pidrmanová.

Láska, vole je (pokud vím) úplně první uvedení nové hry "o současnosti". Vzhledem k mému věku a zájmům může být pro "naozaj mladé" moje glosa této inscenace dost k smíchu. Hra se odehrává v prostředí "šoubiznisu". Velký boss zaměstnává jednak punkovou kapelu, jednak kapelu, jejíž styl nedovedu - vzhledem k neznalostem současné muziky -pojmenovat (možná by šlo říci "mainstreamovou"). Hlavní hrdinka, zpěvačka a vůdčí osobnost punkové kapely Tequila je holka, která si řeší problémy s nedostatkem lásky a s tím, že není (podle současné módy) hezká, společenským protestem. Představitelka této role byla vynikající (nevím však, která ze dvou alternujících to byla). Mimořádný výkon podal v roli pudla Bělky Vojtěch Dyk. Scény Tequilly a Bělky se nedají jen tak zapomenout. Ani členové "mainstreamové" kapely, kteří jsou navenek "v pohodě" a respektují všeobecně vyznávané hodnoty (vegetariánství, móda, společenská reprezentace, atp.) nemají život lehký, a mnoho v jejich vystupování je póza. Už tato inscenace signalizovala mimořádné hudební kvality velké části souboru. I když hudba je důležitou součástí inscenace (k programu dostanete miniCD), je příběh nosný i "sám o sobě".

Zcela mimořádným zážitkem je muzikál Štěstí dam. I když nepatřím k fandům muzikálů, tento se mi hrozně moc líbil. Hodně současných českých muzikálů (i když to nemám příliš spolehlivě ověřeno osobními zážitky) mi připadá "umělohmotových" jako jídlo u MacDonalda. Oproti tomu zážitky ze Štěstí dam jsou opravdové, jako jídlo od maminky, navíc je připraveno s grácií šéfkuchaře (skutečně) prvotřídní restaurace - nic umělého a okamžité chuťové zážitky z jednotlivých chodů se snoubí v lahodnou symfonii, která je vystřídána ještě lepšími dozvuky. Pít k tomu je potřeba nějaké archivní víno. A i po několika dnech se při pouhé vzpomínce sbíhají sliny. O přestávce se mi vybavili jen dvě analogie - Balada pro banditu od Provázků (autor hudby je zřejmě též příslušník rodu Štědroňů) a Starci na chmelu. I poměřování takovýmto metrem Štěstí dam unese.

Děj je adaptován podle románu Emila Zoly, "řeší" - spíš ukazuje - problémy veskrze "aktuální". Nemá cenu snažit se je pojmenovávat. Hra je ukazuje daleko výstižněji a kompetentněji než bych to kdy mohl já napsat. A polopatizmus by hře i tématu hodně ublížil. Nikdo z Vás (obdobně jako já) nebude při hře ani po ní myslet na nějaké problémy. Bude Vám fajn.

Hudba Orsona Štědroně (zvukově by se mi víc líbilo Orsoně Štědroně, ale tak to bohužel nebude) je vynikající. Je hrána živě a velmi přispěla k výše uvedeným gastronomickým přirovnáním (které bych do sebe neřekl). Pěvecky jsou všichni herci vynikající a opravdoví. Je až neuvěřitelné, jak se tolik dobrých zpěváků mohlo sejít v jednom ročníku. Mne velmi zaujali především Tomáš Dianiška a Vojtěch Dyk a také - moje favoritka z Bratrů Karamazových - Jana Pidrmanová, tentokrát v hlavní roli. Vynikající jsou dva Guibalové Radovan Klučka a Lukáš Príkazský, kteří se s úspěchem pokoušejí o téměř nemožné - o předscény (které je v Čechách po Werichovi s Voskovcem resp. Horníčkem velmi těžké hrát). Jejich "pa de deux" nelze zapomenout.

Nápaditá je i scéna a kostýmy. Stylizace postav tanečnic ukazuje na proměnu ideálu ženské krásy od dob Zolových. Už toho nechám, příliš mnoho superlativů u sebe působí mimo USA směšně a nevěrohodně.

Štěstí dam je však zážitkem, který byste si rozhodně neměli nechat ujít, podle mého názoru jde o velkou událost v současném divadelním životě Prahy. Pokud to neuvidíte, skutečně o mnoho přijdete, a jen těžko to jinde "doženete".

Jak už jsem řekl, má tento ročník souboru KČD můj velký obdiv. Mám je už teď skoro tak rád jako (pro mne) "ročník snů", který končil v roce 2005. O něm musím také někdy napsat a vyčistit si tak hlavu (jejich inscenace mi tam i po třech letech stále ještě zabírají hodně místa).