František Hrubín a Štěpán Pácl

František Hrubín: Křišťálová noc
režie Štěpán Pácl
Švandovo divadlo, 21.října 2011 

Zjišťuji, že v poslední době si vybírám z divadelních inscenací více podle tvůrců než podle hry. Štěpán Pácl si mne - navždy (i když vzhledem k mému věku to zas dlouho nebude) - získal uvedením hry Brand, o které jsem v blogu již psal. Byla to pozoruhodná inscenace, při přípravě které tvůrčí kolektiv projevil minimálně stejnou "zabejčenost" jako hlavní hrdina Ibsenova dramatu. Ta není sama o sobě hodnotou, musí být pořádně "vyfutrována" talentem a schopnostmi. A těmi Štěpán Pácl i jeho kolegové disponují v míře ne zcela obvyklé.
Proto jsem zajásal, že je možno vidět jeho inscenaci ve Švanďáku. Ani jsem si předem nic nepřečetl, o jakou hru jde. Pamatuji se na původní inscenaci Hrubínovy Srpnové neděle v ND ze šedesátých let (myslím, že to bylo ve Stavovském). Křišťálovou noc jsem tehdy ani později neviděl. Obě hry jsou zasazeny do podobného prostředí. A tahle hra se mi líbila víc než Srpnová neděle, která na všechny zapůsobila tak silně především proto, že vznikla jako jedna z prvních her, které opustily schéma "socialistické realismu" (zaplať pánbů už dnes málo lidí skutečně ví, co to bylo a jak strašně se to ve všech sférách života projevovalo). Poselství Křišťálové noci mi připadá "aktuálnější" (fuj to je slovo). Možná to ale bylo hlavně kvalitami téhle Páclovy inscenace, těžko říci. Nebudu raději vyprávět příběh hry, ani to "co chtěl básník říci". Nutně by to bylo hloupé. Kromě hry samotné mě zaujaly výkony všech herců, jak členů hereckého ansáblu Švandova divadla, tak i posil Milostava Königa a Jany Pidrmanové. Bylo to hodně působivé představení. Mohu ho každému, kdo nejde do divadla "jen odpočívat", doporučit. Kupte si i program, dozvíte se dost zajímavého o vzniku hry.
Z inscenace je vidět, že její autoři mají k této době hluboký vztah a snaží se jí pochopit ve všech souvislostech a bez předpojatých zjednodušování. Hodně lituji, že jsem neviděl předchozí Páclovu inscenaci slavné hry Josefa Topola Konec Masopustu. Věřím, že bych ji v jeho pojetí pochopil spíše než současné Pitínského provedení v Národním. 

Dost mne vyděsilo, že ač to byla teprve asi  třetí nebo čtvrtá repríza, divadlo bylo poloprázdné. A na webu nabízeli týden před představením slevu s uvedením nějakého bizardního (už si ho nepamatuji) důvodu,  který však implicitně vyvolával dojem, že nejde o kvalitní představení. S touhle ustrašeností hodně kontrastovala Barnumská reklama, kterou jsem viděl před prázdninami na Malostranském náměstí. Projížděl tam malý  náklaďáček s megafony, jehož jediným nákladem byl poutač s reklamou na inscenaci Křišťálové noci. . Takhle se obvykle divadelní představení - možná s vyjímkou muzikálů Lucie Bílé - neinzerují. Naposledy jsem tak viděl jet "velikého Paroubka" před volbami. Mám dojem, že Švandovo divadlo neumí dobře (na rozdíl třeba od Divadla v Dlouhé) pracovat s diváky. "Vychovat" si je tak, aby divadlu fandili a chodili tak (skoro) všichni na představení různých žánrů a zaměření. Možná, že pro obecenstvo, které se třese na Biomanželku, je moc těžké přepnout na Hrubína.

Blackbird

 

David Harrover: Blackbird

hrají Jiří Štěpnička a Jana Pidrmanová

režie Jiří Pokorný

Divadlo Kolowrat, 19.dubna 

    Většina přestavení na komorní scéně Národního divadla, která je vybudována na půdě Kolowratského paláce, jsou skutečné skvosty. Umožňuje to vynikajícím hercům, které má Národní k dispozici, zahrát si v repertoáru, který by na velké scéně byl nepředstavitelný. Konkurence je tedy velká. Představení Blackbird přesto nad jiné vyniká a těžko můžete nyní zažít v Praze na divadle silnější zážitek.

    Při tom, kdybyste si pouze přečetli, o čem hra je, tak na to raději ani nepůjdete. Hra se odehrává v "reálném čase" a prožíváme hodinové setkání dvou lidí, které spojuje osudová a kontroverzní událost z jejich minulosti. Mužovi je 56 a v jeho práci ho vyhledá mladá žena, kterou před patnácti lety jako dvanáctiletou svedl. Byl za to odsouzen na hodně let a po propuštění na svobodu mu trvalo mnoho let uspořádat si nový život. Oba se "od té doby" neviděli a tak je mezi nimi  mnoho otázek. Hra rozhodně není popisem pedofilie, soudem nad ní, o to méně pak její oslavou. Kdo normální by se na něco takového vydržel hodinu koukat. "Ve skutečnosti" (co to je?) je hra "o něčem jiném". Kdybych musel téma hry pojmenovat, řekl bych asi, že je o síle, slabosti, trvalosti a pomíjivosti lidských citů a hranicích možností vzájemného pochopení. Ale je blbost takhle silnou hru vykládat. Autor je hodně slavný a hru napsal "na zakázku" pro mezinárodní divadelní festival v Edinburghu v roce 2005. Od té doby patří ve světě mezi nejvíce hrané hry. 

    Pražské uvedení má dokonalé obsazení, nedovedu si představit lepší. Oba představitelé to při tom neměli vůbec jednoduché. Oba se dokonale doplňují (kdyby jen jeden z nich byl jen na okamžik o trochu slabší, asi by to celou hru úplně rozhodilo) a společně vytvořili jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl.

 

    Musím začít s Jiřím Štěpničkou, který herecky zraje jako víno. Znám ho (jako každý) pochopitelně hodně dlouho, ale nijak zvlášť mne kdysi svými výkony neuchvacoval. Byl pro mne "jen" jedním z mnoha dobrých herců. Jenže v posledních asi deseti letech se z něj stává naprostá herecká hvězda. A jeho výkon právě v této inscenaci je tak excelentní, že na něj jen sotva dokážete zapomenout, pokud na to půjdete.

 

    Jak už jsem řekl, na úspěchu inscenace má velký podíl i jeho partnerka Jana Pidrmanová. Tu znám dobře z DISKu. V roce 2008 mne mimořádně zaujala nejprve v malé roli v špičkové inscenaci Bratrů Karamazových a pak v hlavní roli muzikálu Štěstí dam. Velmi jsem se proto těšil, že ji opět uvidím. Z krásné dívky se stala ještě hezčí mladá žena. Hereckou příležitost, kterou dostala, chytla za pačesy. Byl to výkon na stejné úrovni jako u jejího partnera.

 

    Silnější a opravdovější herecké výkony jen tak neuvidíte.

Silná pětka

 

    Kdyby si někdo dal tu práci (ne, že by to za to stálo), zjistil by, že jsem v blogu vychvaloval v Disku především čtyři herečky z ročníků, které již absolvovaly. Byly to (pořadí není podstatné):

 

• Pavla Beretová 1, 2, 3, 4, 5
• Lucie Polišenská 1, 2, 3
• Anita Krausová 1, 2, 3
• Jana Pidrmanová 1 

 

    První tři již jsem mohl vidět v Národní divadle (i když Lucie je "doma" spíše na Vinohradech).

 

    Jen o Janě Pidrmanové jsem nevěděl, kde je (je)jí začátek. Už jsem po ní chtěl vyhlásit pátrání. A hle - teď se objevila hned v hlavní roli v inscenaci BlackBird v Kolowratu (ještě jsem neviděl, ale už mám lístky) - a některé indicie naznačují, že nejde v ND jen o jedno hostování. Už se na ni moc těším.

 

    Jsem hodně rád, nejen proto, že mám tak všechny čtyři pěkně "po ruce" - bydlím kousek od Národního divadla, ale především proto, že vedení činohry ND má tak dobrý vkus při výběru mladých hereček.

 

    Kdyby bylo skutečně pravda, že si herečky vybírají podle glos v mém blogu, pak už určitě vědí, kterou si mají vybrat z ročníku, který právě končí. Nebudu tady to jméno uvádět, abych to nezakřikl. Čtenáři blogu však dobře vědí koho mám na mysli.

    Ale vážně, věřím, že o ní vědí a minimálně uvažují i když můj blog třeba vůbec neznají (ano i takoví lidé mohou  mít - i když je to k nevíře - o divadle přehled).

 

Snad pak nemusela příroda moc dlouho odpočívat - DISK 2008

aneb štěstí nejen dam

rsk

inscenace katedry činoherního divadla ročník 2008

Dostojevskij, Špinar: Bratři (Karamazovi)

Petr Kolečko: Láska, vole

Orson Štědroň - Málková - Tošovský: Štěstí dam

Název glosy je variací na výrok jednoho mého kolegy, který vždy, když si někdo stěžoval, že ten který ročník studentů (matfyzu) je slabší než ročníky jiné, říkával "I příroda musí někdy odpočívat". Aby vytvořila tento ročník studentů katedry činoherního divadla, musela příroda řádit jak pominutá.

Všichni herci jsou výborní, neuvěřitelně hudebně a pěvecky vybavení. Navíc mají (jak já si myslím) mimořádné štěstí na dramaturgii a režiséry. I když je tomu možná i naopak. Dramaturgové, autoři a režiséři měli štěstí, že se setkali právě s tímto ročníkem. Dramaturgie si mohla dovolit tolik právě proto, že znala kvality tohoto ročníku. Největší štěstí pak pochopitelně máme my diváci. Návštěvami DISKu lze letos získat mimořádně mnoho hlubokých zážitků a - zprostředkované - i síly do života.

Inscenace uvádím v pořadí, v jakém jsem je viděl, nikoli podle kvality (to by nebylo lehké, všechny tři jsou výborné). Minimálně na dvě z nich půjdu znovu, ostatní inscenace této party doženu.

Inscenace Bratrů Karamazových je nesmírně působivá a dává všem hercům možnost odvést velký výkon. A všichni této šance plnou měrou využijí. Z tohoto důvodu jsem po ní vzpomínal na Krejčovy inscenace v Divadle za branou, kde jsem se s tím, že i herec té nejmenší role dá do ní ze sebe tolik, že by to mnohým jiným (v jiných divadlech - raději nejmenovat) stačilo na tři (a půl) role titulní, setkal poprvé. Jinak je ale režijně inscenace "zcela soudobá". Napadalo mě adjektivum "postmoderní". Pokud je správné, je to jeden z (mála) příkladů, kdy to není nadávka, ale chvála. Ale vykašlete se na přívlastky a jděte (s otevřeným srdcem) na to. Čeká vás velmi hluboký zážitek. Pokud mohu posoudit, jde o jednu z nejlepších DISKovských inscenací všech dob. Jak už jsem napsal, těžko někoho z herců vydělovat, všichni hrají jak o život. Největší tíha však leží na představiteli hlavní role Aljoši výborném Lukáši Příkazkém. Na mě osobně mimořádně zapůsobila osobním kouzlem představitelka "dívky s ortézou" Jana Pidrmanová.

Láska, vole je (pokud vím) úplně první uvedení nové hry "o současnosti". Vzhledem k mému věku a zájmům může být pro "naozaj mladé" moje glosa této inscenace dost k smíchu. Hra se odehrává v prostředí "šoubiznisu". Velký boss zaměstnává jednak punkovou kapelu, jednak kapelu, jejíž styl nedovedu - vzhledem k neznalostem současné muziky -pojmenovat (možná by šlo říci "mainstreamovou"). Hlavní hrdinka, zpěvačka a vůdčí osobnost punkové kapely Tequila je holka, která si řeší problémy s nedostatkem lásky a s tím, že není (podle současné módy) hezká, společenským protestem. Představitelka této role byla vynikající (nevím však, která ze dvou alternujících to byla). Mimořádný výkon podal v roli pudla Bělky Vojtěch Dyk. Scény Tequilly a Bělky se nedají jen tak zapomenout. Ani členové "mainstreamové" kapely, kteří jsou navenek "v pohodě" a respektují všeobecně vyznávané hodnoty (vegetariánství, móda, společenská reprezentace, atp.) nemají život lehký, a mnoho v jejich vystupování je póza. Už tato inscenace signalizovala mimořádné hudební kvality velké části souboru. I když hudba je důležitou součástí inscenace (k programu dostanete miniCD), je příběh nosný i "sám o sobě".

Zcela mimořádným zážitkem je muzikál Štěstí dam. I když nepatřím k fandům muzikálů, tento se mi hrozně moc líbil. Hodně současných českých muzikálů (i když to nemám příliš spolehlivě ověřeno osobními zážitky) mi připadá "umělohmotových" jako jídlo u MacDonalda. Oproti tomu zážitky ze Štěstí dam jsou opravdové, jako jídlo od maminky, navíc je připraveno s grácií šéfkuchaře (skutečně) prvotřídní restaurace - nic umělého a okamžité chuťové zážitky z jednotlivých chodů se snoubí v lahodnou symfonii, která je vystřídána ještě lepšími dozvuky. Pít k tomu je potřeba nějaké archivní víno. A i po několika dnech se při pouhé vzpomínce sbíhají sliny. O přestávce se mi vybavili jen dvě analogie - Balada pro banditu od Provázků (autor hudby je zřejmě též příslušník rodu Štědroňů) a Starci na chmelu. I poměřování takovýmto metrem Štěstí dam unese.

Děj je adaptován podle románu Emila Zoly, "řeší" - spíš ukazuje - problémy veskrze "aktuální". Nemá cenu snažit se je pojmenovávat. Hra je ukazuje daleko výstižněji a kompetentněji než bych to kdy mohl já napsat. A polopatizmus by hře i tématu hodně ublížil. Nikdo z Vás (obdobně jako já) nebude při hře ani po ní myslet na nějaké problémy. Bude Vám fajn.

Hudba Orsona Štědroně (zvukově by se mi víc líbilo Orsoně Štědroně, ale tak to bohužel nebude) je vynikající. Je hrána živě a velmi přispěla k výše uvedeným gastronomickým přirovnáním (které bych do sebe neřekl). Pěvecky jsou všichni herci vynikající a opravdoví. Je až neuvěřitelné, jak se tolik dobrých zpěváků mohlo sejít v jednom ročníku. Mne velmi zaujali především Tomáš Dianiška a Vojtěch Dyk a také - moje favoritka z Bratrů Karamazových - Jana Pidrmanová, tentokrát v hlavní roli. Vynikající jsou dva Guibalové Radovan Klučka a Lukáš Príkazský, kteří se s úspěchem pokoušejí o téměř nemožné - o předscény (které je v Čechách po Werichovi s Voskovcem resp. Horníčkem velmi těžké hrát). Jejich "pa de deux" nelze zapomenout.

Nápaditá je i scéna a kostýmy. Stylizace postav tanečnic ukazuje na proměnu ideálu ženské krásy od dob Zolových. Už toho nechám, příliš mnoho superlativů u sebe působí mimo USA směšně a nevěrohodně.

Štěstí dam je však zážitkem, který byste si rozhodně neměli nechat ujít, podle mého názoru jde o velkou událost v současném divadelním životě Prahy. Pokud to neuvidíte, skutečně o mnoho přijdete, a jen těžko to jinde "doženete".

Jak už jsem řekl, má tento ročník souboru KČD můj velký obdiv. Mám je už teď skoro tak rád jako (pro mne) "ročník snů", který končil v roce 2005. O něm musím také někdy napsat a vyčistit si tak hlavu (jejich inscenace mi tam i po třech letech stále ještě zabírají hodně místa).