Nepřítel lidu

 

drama Henrika Ibsena
režie Ivan Rajmont
Stavovské divadlo, 9.listopadu

 

    Henrik Ibsen napsal hru Nepřítel lidu v roce 1882.

 

    Na představení jsem původně ani neplánoval jít, ale dostal jsem po internetu nabídku lístků za poloviční cenu a navíc jsem zjistil, že tam hraje Anita Krausová z loňského ročníku KALD DAMU. Skutečně tam hrála roli, kterou původně hrála o rok starší absolventka KČD DAMU Pavla Beretová, která už mezi tím udělala v Národním kariéru (m.j. hlavní role v Radúzovi a Mahuleně). Pavly Beretové si velmi vážím a v Národním jsem ji již viděl minimálně ve dvou inscenacích (Mikve a Rock'n'roll Toma Stopparda). Při tom jsem si uvědomil jak těžký může být pro mladou herečku přechod ze školy rovnou do Národního. V těch dvou hrách sice měla možnost asistovat vynikajícím hercům, ale v obou dohromady neměla ani sto vět. Tahle role dcery hlavního hrdiny Petry byla o něco větší. Anita Krausová se s ní vyrovnala docela dobře, i když měla svoji roli značně stíženu tím, že ve Stavovském divadle bylo možná o celých padesát diváků víc než kolik se jich vešlo do vyprodaného divadla DISK.  To bylo pochopitelně - i když z jiných důvodů - hendikepem i pro ostatní herce skutečně hvězdného obsazení (David Prachař, Ladislav Mrkvička, Saša Rašilov, Vladislav Beneš). Výborně hrál Dr. Stockmanna David Prachař, líbil se mi výkon Jaroslava Mrkvičky. Ostatní odvedli svůj (vysoký) standard. Ale před poloprázdným hledištěm to věru neměli lehké. 

 

     Námět hry je z dnešního hlediska hodně schématický. Hlavním hrdinou je Dr. Stockmann, který pracuje jako lékař městských lázní. Díky lázním městečko prosperuje, dobře se daří i samotnému dr. Stockmannovi. Jeho bratr je v městečku starostou, tchán majitelem jedné z největších továren ve městě. Během prvních dvou jednání se nám představují jednotlivé osoby. Ve třetím jednání přijde doktorovi dopis, který obsahuje výsledek analýzy vody v lázních, která dokazuje, že lékař měl pravdu se svými obavami, že voda v lázních je natolik zamořena produkty místních továren, že představuje pro pacienty vážné zdravotní riziko. Dr. Stockman se rozhoduje, že celou věc zveřejní. Jeho bratr mu to rozmlouvá, někteří spoluobčané a novinář mu v jeho boji slibují podporu. Ale když zjišťují, že by lékař mohl svou "nerozvážnou" pravdomluvností ohrozit "zájmy obce" i jejich zájmy osobní, postupně ho opouštějí.

 

    Po prvních třech jednáních jsem byl hodně zklamán. Dokonce jsem si vzpomněl na to jak Jan Werich ve kterémsi rozhovoru na otázku proč nehraje v Národním odpovídal, že se jeho vedení bojí, že by poznal, že ty hry jsou blbé. A bral si za příklad zkarikovaný dialog z Ibsenovy Nory. Nechápal jsem, proč se autoři inscenace alespoň nepokusili o trochu modernější pojetí. Jenže Ivan Rajmont je příliš zkušený režisér, aby to bylo náhodou. Asi chtěl ukázat "aktuálnost" hry.

 

     Čtvrté dějství se odehrává před oponou na meetingu, který dr. Stockmann svolal, aby občany seznámil s pravdou. Představitelé městské elity mu "zcela demokraticky" znemožní vystoupení. Když neustoupí, dostane výpověď z práce i z domu, kde s rodinou bydlel. Dav mu zdemoloval byt, rodina i ti, kteří se od něj neodtáhli, jsou pronásledováni. I jeho tchán, který ho dosud podporoval, se ho snaží zkorumpovat ohledy na rodinu. Dr. Stockmanna to vede k úvahám o zhoubnosti demokracie a negativní roli většiny, která přece (skoro) nikdy nemá pravdu. Plamenně odsuzuje roli politických stran. Čím dál, tím je zřejmější, že jeho ústy vyjadřuje své obavy ze společenského vývoje sám autor.     

  

    Jenže doba jde nezadržitelně "dopředu". Slova a věty nabývají nových významů. A tak někdy na stoletém stromě klasiky vyraší zelené lístky v místech, kde bychom to neočekávali.

Hra končí takhle:

 

Dr. Stockmann: Ano, troufnu si dokonce říct, že teď jsem jeden z nejsilnějších lidí na světě.
Stockmanová: Fakt?
Dr. Stockmann:Psst; zatím o tom nesmíte mluvit; učinil jsem totiž velký objev.
Stockmanová: Už zase?
Dr. Stockmann: Jistě, jistě. Věc se totiž má tak, abyste věděli... Nejsilnější člověk na světě je ten, co stojí nejvíc sám.
Stockmanová: Tomáši, ty jsi....
Petra:Tati!

 Když jsem vyšel z divadla koukal na mne ze sloupu s plakáty barevně vyvedený portrét prošedivělého brýlatého muže, s (po plastické operaci) šibalsky mrkajícími očky a s mužně (ale  už ne zbytečně moc - před cca 4 lety to bylo nejméně o 6 mm víc) vystrčenou bradou. (Pokud se divíte, co to žvástám, vězte, že imagemakerové označují vystrčenou bradu za výraz mužnosti. Mě to vždy připadalo spíš k smíchu. Možná to bylo způsobeno filmy s Mussolinim, který v době, kdy byl nejpopulárnější, strkal bradu dopředu nejméně o 3 cm).

  

    Málem bych zapomněl, pod portrétem byl nápis "Václave stojíme za tebou!". Obešel jsem reklamní sloup o něco větším obloukem, ale nikdo za ním nebyl. Náladu mi to nespravilo.

 

Rybo, ... rybo, kde jsi?