Hrabaliana II - Anička aneb o škodlivosti deskriptivní geometrie

 

Tato glosa je součástí volné série (skoro) neuvěřitelných příběhů, které se staly v mém okolí, a kterou jsem na počest Bohumila Hrabala nazval Hrabaliana. Příběh je pravdivý, byl upraven jen "vypravěčsky", jména jsem změnil.

 

    Nedávno jsme měli sraz absolventů, už ani nemá cenu počítat, po kolika letech. Poznával jsem jen některé bývalé spolužáky, podle toho, zda jsem se s nimi už někdy po škole viděl. U jednoho stolu seděla elegantní dáma, až za chvíli mi došlo, že to bude Anička. Když pak každý vyprávěl, jak šel život, popadla mě šílená myšlenka a požádal jsem Aničku, jestli to můžu říci za ní. A ona souhlasila. Když jsem skončil s tím, co jsem věděl, odsouhlasila to a doplnila prozatimní konec.

 

     Zkusím ten příběh stručně převyprávět, ale to bychom předbíhali.

 

    Nejprve musím uvést prolog k našemu vyprávění. Aničku jsem poprvé uviděl na chmelové brigádě. Dnes už málokdo ví, jak to tam vypadalo. Já jsem byl na chmelové brigádě celkem pětkrát. Čtyřikrát se střední školou a po páté s matfyzem před začátkem prvního ročníku. Anička přijela až několik dní po začátku brigády. Dodnes vidím tu scénu, jak v doprovodu některého z mladých asistentů, kteří nás hlídali, přišla na chmelnici (oblečena, jak mě tenkrát připadalo, do takového prostředí nepatřičně elegantně, i když v povinných gumácích) a se stydlivým "panenským" komíháním rukou před klínem, které hrdinky špatných prvorepublikových filmů používaly jako vyjádření cudnosti, vysoko položeným tenkým hláskem pronesla "Já jsem Anička". Málem jsem spadl ze židličky do košíku čerstvě natrhaných chmelových šištic. Jenže, pak se z ní vyklubala docela normální a příjemná spolužačka.

 

    Zase tak moc jsem se o holky nezajímal a o drby "kdo s kým co" už vůbec ne. A tak jsem se některé věci dověděl až od spolužáků po onom neštěstí. Jak mě řekli, Anička se zamilovala do spolužáka, říkejme mu třeba Otík. Byla to prý velká láska. Na konci druhého ročníku byla nejtěžší zkouška našeho studia - teoretická mechanika (tehdy ještě měli všichni studenti na matfyzu v prvních dvou letech stejné předměty a tedy jsme i jako matematici měli docela mnoho fyziky včetně dodnes oblíbených praktik). Všichni jsme se na tuto zkoušku připravovali dlouho. Pokud vím, já jsem si na přípravu na ní rezervoval čtyři týdny (to byla obrovská vymoženost počínající demokratizace režimu, že jsme se mohli od toho semestru ke zkouškám přihlašovat sami, do té doby museli studenti chodit na všechny zkoušky chodit "hromadně" se svým kroužkem ve vrchností určený den) a stejně ji udělal jen se štěstím. Anička s Otíkem se na ni připravovali společně. Jenže, co čert nechtěl, ve vedlejším bytě bydlel člověk, který měl nějaké potíže nejen s placením nájemného, ale se životem vůbec. A rozhodl se to řešit radikálně. Někde sehnal výbušniny, umístil je v bytě, a když pro něj přišli příslušníci, pustil si plyn a škrtl. Výbuch ho usmrtil a skoro zdemoloval celý byt. Ale nejen to, proboural i zeď, za níž se učili Anička s Otíkem. Oba byli poraněni a měli dost velké popáleniny, takže si s nimi pobyli několik týdnů na oddělení popálenin, které tenkrát sídlilo v Legerově ulici. Když jsme se o tom dověděli, jeli jsme se se spolužáky podívat na onen dům a já si všiml, že ten cvok má na schránce napsáno pod jménem "likvidátor". Divil jsem se, že někomu stálo za to i po jeho smrti takhle označit jeho čin zrovna na schránce, ale byl jsem poučen, že je to povolání. Byl to holt skutečný odborník. 

    Po té, co Aničku s Otíkem pustili do domácího ošetření a podařilo se jim přejít i přes onu zkoušku, vyprávěla nám Anička, jak museli s Otíkem opakovaně chodit v rámci vyšetřování nehody k výslechům na služebnu SNB. Po jisté době se témata výslechů ustálila kolem jediného: V jakých polohách se s Otíkem na teoretickou mechaniku připravovali. Museli to prý vícekrát předvádět.

    Dnes už se to zdá neuvěřitelné, podobnou tématikou zabývá kdejaký dětský časopis a příslušné lechtivé obrázkové brožury jsou neprodejné ležáky ve všech trafikách. Tenkrát ale bylo obtížné se v tom orientovat i pro příslušníky, kteří mohli ze své funkce pašované závadné tiskoviny zabavovat - a měli tedy když ne každý pro sebe, tak alespoň na služebně dohromady - docela slušnou knihovničku neslušných  obrázkových časopisů.  Jedinými na tuzemském trhu dostupnými zdroji informací byly knížečky typu "Dospíváte v muže" (tu mi koupili rodiče, když mi bylo asi 13) a "Krásná jako růžička" (tu jsem jako puberťák, chtěl také získat, ale nevěděl jsem jak - i když šla normálně koupit - ale v době, o které právě mluvím, mě už byla fuk), ve kterých ilustrace vůbec nebyly, a tak to chtělo značnou představivost. Četl jsem někde vzpomínky nějaké spisovatelky mé generace, která si z té literatury dobře zapamatovala, že je důležité mít nohy ohnuté v kolenou, ale asi přehlédla, že mají být od sebe. Tak se jí ty první pubertální pokusy vůbec nedařily. Ale vzpomínala na to ráda. Aspoň, že začala, až když měla (z těchto věcí) rozum.

    Anička výslechy brala s klidem a ani se nečervenala, když nám o nich vyprávěla, jen se tak uculovala. A mě došlo, co vlastně říkala, až po drahné chvíli. 

    Láska Aničky s Otíkem byla velká a romantická, házeli si navzájem do schránek čokolády, a očividně jim to slušelo a prospívalo. Vztah vydržel ve stejné intenzitě až do konce studia.

 

    Ale tím se již dostáváme k našemu (vlastně jejich) příběhu, který chci vyprávět.

 

    Otík studoval deskriptivu a k diplomce musel vypracovat rys. Půjčil si domů IZISku - to je to prkno s pohyblivými pravítky vyváženými velikým závažím. Diplomku šťastně dodělal, a když přístroj nesl vrátit, tak se "to stalo". Závaží se nějak pohnulo a zlomilo mu (jak se pak ukázalo) vojensky nejdůležitější prst - ukazováček na pravé ruce. To jen ten, co se jím "stiská spušťadlo". (V té době jsme ještě byli Československo a v armádě se používala jak česká, tak slovenská terminogie. A pochopitelně se všem Čechům líbilo slovenské "spušťadlo" daleko víc než obyčejná česká "spoušť".) 

 

    A to byl problém. Otíka nevzali na vojnu a Aničce rodiče dali dobrou radu: "Neber si chlapce před vojnou. Může ho na ní sbalit nějaká jiná, nechat si udělat dítě, a budeš nešťastná." Což o to, rada to byla dobrá a mnoho těch, které se jí neřídily, pak skutečně měly zkažený život a byly nešťastné.

 

    (Tehdy ještě byla povinná vojenská prezenční služba v trvání dvou let, jen vysokoškoláci, kteří na vejšce navštěvovali vojenskou přípravu, - nazývali se "absolventi" - měli vojnu zkrácenu na jeden rok). Anička s Otíkem tedy museli plánovat svatbu ne za rok, ale za dva. Co by však velká láska nepřekonala.

 

    Jenže prst se nehojil dobře a Otíka vojenští páni nevzali ani za rok. Dnes nechápu, proč se nepokusil o odvod "se změněnou schopností", tak chodili na vojnu nemocní, kterým se nepovedlo dostat "modrou knížku". To bylo zproštění vojenské povinnosti. (Modrá knížka dala název skupině "Blue efekt", ve které hráli např. Radim Hladík a  Vladimír Mišík. Všichni její členové modrou měli a nikoho, kdo by jí neměl, by nevzali).

 

    A tak se svatba posunula o další rok. Během dvou let se prst konečně uzdravil, nebo možná to vojenským pánům přestalo vadit, už nevím. Každopádně Otík konečně narukoval na kýženou vojenskou službu. A ukázalo se, jak dobrá byla rada Aniččiných rodičů. Během vojny ho sbalila jiná a nechala si udělat dítě. Tak skončila velká láska, která trvala sedm let. A Anička byla nešťastná a za jiného se nevdala.

 

    Tolik konec příběhu, který jsem na večírku vyprávěl za Aničku.

 

    Ona doplnila jen (skoro) happy end. Po šedesátce je z ní zamilovaná novo- a prvo- manželka (není to kýč, nevzala si Otíka, ale kolegu z práce, který mezi tím ovdověl). 

 

    Člověk by neřekl, jak nebezpečná může být deskriptivní geometrie. I když, abychom k ní byli spravedliví, bez dobrých rad by sama život asi pokazit nedokázala. Nechce se mi z příběhu vyvozovat nějaká ponaučení (je to synonymum pro dobré rady), ale jedno se nabízí:

Pokud máte - nebo až budete mít - děti, moc dobře si rozmyslete, než jim budete dávat dobré rady.