Da Capo Nanohach

 

dvě choreografie  - Divadlo Ponec, 6.října 

Da Capo choreografie a provedeni Kateřina Stupecká 
Rezonance choreografie Michal Záhora, provedení skupina Nanohach

 

    Byl to překrásný večer s výrazovým tancem a vlastně jsem k němu přišel "jako slepý k houslím". Před nedávnem jsem na Webu objevil službu "last minute" vstupenek do divadla, kde je možné si na poslední chvíli objednat se slevou lístky na divadelní představení, která ještě nejsou vyprodána. A před cvičením mi došel mail, že je večer tohle představení v divadle Ponec. Tak jsem hned, jak jsem studenty propustil, jel bez večeře do divadla.

    Obě choreografie patřily jistě k tomu nejlepšímu, co jsem z "tanečního divadla" kdy viděl.

    Kateřina Stupecká dostala za představení Da Capo v roce 2009 Cenu Sazky za "objev v tanci" (nikdy bych nevěřil, že má Hušák tak dobrý vkus). Ve své choreografií je sama jedinou interpretkou. Byl to "objev" i pro mne. Choreografie byla nesmírně působivá, nápaditá a plná naprosto neokoukaných prvků. Hudba (Kryštof Mařatka - Astrofonia) byla působivá (zvláště houslová sóla) a tanečnice s ní zcela srostla. V některých dlouhých pasážích tančila s rukama  nehybnýma, zvednutýma, v loktech ohnutýma vzhůru a s prsty rukou roztaženými, což mě evokovalo indické obrázky, i když hudba ani tanec sám mě orientální nepřipadal. Skoro lituji, že jsem se do takových "keců" pouštěl, asi by bylo lepší jen napsat, že jsem byl  z tohoto tanečního kusu zcela u vytržení. Kateřina Stupecká je určitě velká osobnost (drobné postavy a - dokud netančí - i nenápadného vystupování) . Pokud se nemýlím, tak Cena Sazky je poměrně štědře finančně dotována, ale laureát musí tyto prostředky vynaložit na přípravu nového tanečního projektu. Už se určitě všichni, kdo měli to štěstí tohle představení vidět, hodně těší. Nebude to mít slečna jednoduché, aby nezklamala tak velká očekávání.

     (Když jsem se teď neúspěšně snažil popsat polohu rukou tanečnice, vzpomněl jsem si, jak jsem si kdysi z knihovny půjčil Tyršovu knihu, v níž zavádí českou tělocvičnou teminologii. Ono "rozpor skrčmo za nohama", "dvojitý zálud schylmo" a pod. Byla to - podobně jako české chemické nebo biologické názvosloví - vlastně překrásná, obrovsky inteligentní a nápaditá postmoderní báseň. Je kupodivu k jaké dokonalosti dovedlo jen několik nadšenců přivést české odborné názvosloví. To má málo národů. Současní tvůrci českých terminologií jim nesahají ani po kotníky jak v oblasti jazykového citu, tak smyslem pro logiku.) 

    Druhé představení Resonance choreografa Michala Záhory tancovaly v obrovském tempu tři dívky Dora Hoštová, Dagmar Chaloupková a Belgičanka Lotte Nouwkens. Narozdíl od prvního představení, kde byl projev tanečnice lehkonohý (ale ne lehkomyslný), zde bylo vidět, že jde o něco zcela jiného. O jakési vyjádření sil a energií, které hýbou světem, a tedy se vzpírají nějakému jednoduchému uchopení nebo výkladu, ale jejich hluboký smysl se vyjeví až jako výslednice jejich dlouhodobějšího působení. Možná i proto bylo představení více než třikrát delší než první. Tanečnice byly celou dobu v rychlém pohybu, který byl očividně vyčerpávající nejen fyzicky.

    Bylo to třetí (vlastně čtvrté, v prvním večeru byly choreografie dvě) představení skupiny Nanohach, které jsem viděl. Nezbude mě, než se opakovat a kterékoli jejich představení Vám (komu vlastně?) od srdce doporučit. Příležitost k tomu budete mít ve dnech 23.-28.11., kdy v Praze proběhne přehlídka celého jejich repertoáru. 

 

P.S. Ještě jeden dík bych měl složit všem, kteří se zasloužili o to, že budova Divadla Ponec byla rekonstruována pro účely tanečního divadla. Je skoro neuvěřitelné, jak velké jeviště se vejde do tak malé a nenápadné budovy. Byl to velký čin pro kulturní život Prahy, jehož důsledky již můžeme pozorovat v kvalitě i počtu souborů, které tu působí. Mám štěstí, že jsem se toho dožil.