Tři filmy

 

 Duše Paula Giamattiho  -   režie Sophia Barthesová 

 

 Lištičky - scenář a režie Mira Fornay

 

 Protektor - režie Marek Najbrt

 

 

    Za normálních okolností chodím mnohem (5x?, 10x?) častěji do divadla než do kina. Jenže někdy nastanou okolnosti zvláštní. Minulý týden se mi zlomil zub a pod pahýlem se udělal váček. A protože nemám příliš v oblibě prášky proti bolesti, snažil jsem se nepříjemné pocity zahnat nějak jinak - a tak jsem minulý týden byl hned třikrát v kině.

    Ty filmy byly velmi odlišné jak tématikou, tak i kvalitou. Jedno však měly společné. Podobně jako u vynikajícího českého filmu Vrchní prchni (jeho kvalit však žádný z nich nedosahoval) jde základní myšlenku jejich děje bez obtíží sdělit v několika větách.

    Nejblíže takové "jednoduché filmové anekdotě" měla Duše Paula Giamattiho. Vychází z nápadu, že by si lidé mohli nechat "na čas" uložit své duše (např. kdyby jim v něčem vadily, ve filmu však uvidíte, že důvody mohou být pak i jiné). Autoři filmu se dokázali této myšlenky držet důsledně po celou dobu a nepotřebovali ji opentlovat dalšími nášivkami. Film má jednoduchou výpravu a odehrává se jak v Americe, tak v současném Rusku. Je to dobrý film a lze ho doporučit i když nejdete zrovna ze zubní pohotovosti jako já. 

    Druhým filmem, který jsem viděl, byly Lištičky - prvotina mladé slovenské režisérky Miry Fornay (je absolventkou FAMU a jistě nebude náhoda, že má stejné příjmení jako choreografka, o jejímž tanečním projektu jsem v blogu nedávno psal). Na film jsem šel především proto, že hlavní roli v něm hraje Réka Derzsi, která mne zaujala při vystoupení bratislavských studentů herectví v Praze. Její výkon ani film mne však nijak moc nezaujaly. Jde zjevně o generační film navíc "z ženského pohledu". To by mohlo vysvětlovat, proč ho nechápu. Vzpomínám si na vynikající film mladého Juraje Jakubiska Kristovy roky z roku 1967, který se mi velmi líbil (některá gesta z toho filmu jsem si osvojil a občas je používám, jenže už jim nikdo nerozumí) a lidem starým tak moc jako jsem nyní já také tehdy nic neříkal. Ta možnost je sice pravděpodobná, ale  asi to tak nebude. Skutečně dobrý film natočí asi tato režisérka "až příště". Film ukazuje "epizody ze života" slovenských dívek, které pracují (např. jako au pair) v Irsku. Jejich chování režisérka připodobňuje k liškám, které opustily přirozené prostředí lesa a žijí ve velkém městě, kde se zabývají hlavně "kradením odpadků". Jenže se mi zdálo, že ono "vykořenění" hrdinek je hlubší a projevilo by se i na "rodnej Spiši" stejně jako v dalekém Irsku, jen by bylo těžší hledat pro něj omluvu (nebo spíše vysvětlení).

    Daleko nejlepším z oné trojice byl nový český film Protektor. Jde o tak autentický autorský počin, že v podstatě neumožnil žádnému z kritiků, jejichž recenze jsem četl, aby ho neakceptoval nebo dokonce strhal. A při tom je to skutečně dobrý film. I když to, o čem film je, by také šlo říci velmi stručně. Já to dělat nebudu. On totiž tenhle film není ani zdaleka redukovatelný na to "o čem je". Mimo jiné v tom se podstatně liší od většiny ostatních současných českých filmů.

    Autoři scénáře Marek Najbrt, Robert Geisler a Benjamin Tuček odvedli vynikající práci. I když příběh sám není příliš pravděpodobný, přesto působí naprosto pravdivě.  Mimo jiné proto, že autoři filmu nejdou po povrchu a za nějakými vnějšími efekty (vynikající nápad s kolem, který však nijak "nevytěžují", ale nechávají odeplout). Ojediněle dobrá je hudební i výtvarná složka filmu. Vynikající jsou oba hlavní představitelé Jana Plodková a Marek Daniel, ostatní herci (např. Jiří Ornest) za nimi vůbec nezaostávájí.

    Film je to výborný, asi ho vidět nemusíte, ale byla by to dost velká škoda.