Hrabaliana I - Američan na nádraží

  

    Tato glosa je (první) součástí volné série (skoro) neuvěřitelných příběhů, které staly v mém okolí a kterou jsem na počest Bohumila Hrabala nazval Hrabaliana.

    Někdy těsně po roce 1989 jsem se zúčastnil nějaké obrovské konference v Karlových Varech, která měla tolik sekcí, že jsem se na ní mohl potkat i s fyziky. Pořadatelé ještě v "porevoluční" euforii losovali každý den účastníky ke stolům k obědu. A tak se stalo, že jsem jednoho dne u stolu seděl s americkým fyzikem, který se odborně zabýval (mimo jiné) i správou knihovny programů pro jaderné fyziky na Stanfordské univerzitě. A nevinná formální otázka zda je v Československu  poprvé (tehdy ještě existovalo)  vedla k tomu, že jsem získal jednou z mých nejoblíbenějších historek, kterou velmi rád dál vyprávím. Jméno onoho fyzika jsem již zapomněl, pro potřeby vyprávění mu budeme říkal Jonathan.

    Jonathan se v roce 1968 ke konci svých studií chystal strávit velkou část svých prázdnin v Evropě. V tom roce v dubnu získal film Jiřího Menzela podle novely Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky Oscara za nejlepší zahraniční film. Při té příležitosti se promítal v "klubových" kinech na amerických univerzitách, kde ho Jonathan viděl. Film mu učaroval natolik, že do svých plánů na cesty po Evropě zahrnul i onu malou a ne příliš známou zemi, v níž tak výborný film vznikl.
    Přijel k nám vlakem z jihu (už si nevzpomínám, ale asi z Rakouska). Jenže pohraničníkům nebo celníkům se něco nelíbilo na jeho papírech. Vzhledem k uvolnění režimu, které v létě 1968 v Československu panovalo, ho nezastřelili, neuvěznili ani neodeslali zpět k imperialistům, ale vysadili ho z vlaku na jedné z prvních stanic s tím, že během půl dne dají věci do pořádku a bude moci pokračovat dál do Prahy. Dost ho to na chvíli naštvalo, jenže během několika minut zjistil, že se stalo něco neuvěřitelného, že musela zasáhnout sama prozřetelnost.
    Ocitl se totiž přesně na tom nádraží, kde se film, kvůli kterému do naší země jel, odehrával. Jasně poznával staniční budovu, byly v ní přesně stejná roztomile staromódní  udělátka pro komunikaci a manipulaci s návěstidly. Jen holubník se mu zdál být na druhé straně staniční budovy než být měl, ale to přičítal své špatné paměti. I přednostenské kanape chybělo, ale to bylo pochopitelné, protože ho elév Miloš Hrma přetrhl když získával první mužné úspěchy s Victorií Freie. Osazenstvo stanice sice vytrvale - i po třech dnech, které tam strávil - tvrdilo, že u nich se film nenatáčel, ale to si Jonathan uměl zcela konzistentně vysvětlit. I v Amerických novinách mohl čas od času číst příběhy o absurditách povinnosti lidí za železnou oponou utajovat před cizinci úplně všechno, i věci, které byly na první pohled zřejmé a jasné. Nechtěl těm milým lidem, kteří anglicky skoro neuměli, dělat nějaké potíže, proto na tom doznání netrval.
    I když oni pohraničníci mu vrátili jeho papíry za několik hodin, zůstal na tom vysněném nádraží celé tři dny - skoro desetinu svého evropského pobytu. Se všemi pracovníky nádražíčka se skamarádil, přespával v přednostenském erárním bytě v prvním patře stanice, nechávali ho točit klikou telefonu, zvedat semafory, přestavovat výhybky, společně večeřeli na perónu, na jeho přání mu dovolili prohlédnout si všechna razítka, i když otisknout si je na památku na papír nesměl a požádat mladou pokladní o filmové použití se - ač ho to pochopitelně hned napadlo - styděl a vzhledem k jazykové bariéře se  i bál, jak by si vlastně jeho žádost vysvětlila. Krmil i holuby pana přednosty a jednou mu výpravčí -  i ten byl Hubičkovi (zvláště v uniformě) dost podobný - půjčil pří odjezdu vlaku čepici i s píšťalkou a plácačkou. Ještě po více než dvaceti letech na ony dny Jonathan vzpomínal jako na jeden z nekrásnějších zážitků svého života.

    Pochopitelně to nebylo "ono" nádraží, film se točil v Loděnici u Prahy. Jenže studentovi z USA, kde se tvář měst typicky změní několikrát za život jedné generace, nešlo vysvětlit, že v roce 1968 pochází u nás většina staničních budov i jejich zařízení ještě z Rakouska-Uherska, dokonce ještě z hlubokého 19.století. Došlo mu to až když se se svým nádražíčkem rozloučil a z okna vlaku pak viděl takových na cestě do Prahy ještě několik.

    Škoda, že se Bohumil Hrabal o této příhodě nedověděl, jistě by mu to udělalo radost. I když kdoví, třeba mu o ní někdo z nádražáků napsal.

    Jonathan si tak k naší zemi vytvořil velmi osobní vztah. Natolik intensivní, že se do ní po srpnu 1968 nechtěl vrátit a čekal až budeme zase svobodní. A tak přijel hned brzo po roce 1989 na onu konferenci, která nemohla být nic moc, když jsem na ní byl i já.

    Podobný vztah k naší zemi měl i slavný americký dirigent a autor West Side Story Leonard Bernstein, který už jako mladý slavil v Praze obrovské úspěchy v roce 1947. Jenže po únoru 1948 na všechna pozvání k návštěvě Československa odpovídal negativně, někdy dokonce explicitně, že do nesvobodné země jet nechce. Jeho příjezd se plánoval v roce 1968, ale invaze jej opět zhatila. Přijel až v květnu 1990, necelý půlrok před svou smrtí. 

    Někdy si Evropané utahují z (nejen) politické naivnosti Američanů. Někdy je to ale víc než naivnost "nedostatek vyčůranosti". Té máme dost. A naivní jsme asi také, ale někdy ne tak hezky.