39 stupňů

John Buchanan a Alfred Hitchcock: 39 stupňů
režie: David Ondříček
Dejvické divadlo, 8.února

Vždycky jsem říkal a v tomhle blogu i vícekrát psal, že Dejvické divadlo je ne-li nejlepší, tak alespoň jedno z nejlepších divadel v Praze.Jenže zhruba před rokem jsem si uvědomil, že jejich současného repertoáru vlastně znám jen menší část. Tvrdě jsem na tom zapracoval a nyní mi zbývá už jen Dealers Choice a poslední premiéra.

Hru nastudoval  na motivy filmu Alfreda Hitchcocka (filmový) režisér David Ondříček. A moc se mu to povedlo. Ve hře hrají čtyři herci dohromady asi 20 postav, scény se rychle střídají - jako ve filmu. Obsahem - o něj však nejde - je nepříliš důvtipný detektivní příběh. Půvab inscenace je v dokonalých dialozích (a monolozích) a úžasném vystižení atmosféry "filmu noir", rychlých střizích a obrovském citu pro detaily.

Všichni čtyři herci byli dokonalí. Jaroslav Plesl a David Novotný jsou již dnes hvězdy první velikosti, kterým (mimo Dejvické divadlo) není rovno. Václava Neužila tolik neznám, ale byl také výborný. A všechny dámské role hraje obvykle Simona Babčáková, která je nyní na mateřské. A tak ji zastupuje jedna z nejlepších hereček, které máme - Tatiana Vilhelmová (tak kvalitní náhradníky nemá ani Real ani Barcelona).

Jde i v obrovské konkurenci  Dejvického divadla o mimořádné představení, které byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Dvě ceny

 Cena filmových kritiků pro film
Pouta - režie Radim Špaček
hlavní role Ondřej Malý

Cena Divadelních novin za nejlepší inscenaci roku
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti
divadelní adaptace a režie: Miroslav Krobot
Dejvické divadlo

Normálně moc udílení cen nesleduji, ale z těhle dvou jsem měl velkou radost.

Větší z té filmové, protože se mi film Pouta líbil hodně moc a nemohl jsem pochopit, že se nesetkal s větším ohlasem. A nad tím, co jsem se o něm dočetl, jsem mohl jen kroutit hlavou. Teprve nedávno film vyšel na DVD. Koupil jsem si ho a shlédl ještě jednou. A líbil se mi zas - jen na obrazovce jsem nemohl vychutnat ty krásné záběry. Všem doporučuji film vidět, jde i podle mého názoru o jeden z nejlepších českých filmů. Nebudu tady opakovat, co jsem už napsal v glose, ale neodpustím si možnost ocitovat alespoň kus:

....I když se tedy (film) vlastně zabývá politickou situací, není vůbec konvenční ani prvoplánový. Nebudu tady rozvádět příběh filmu, navíc jako u (skoro všech) dobrých filmů příběh je sice důležitý, ale rozhodně není to hlavní. Hlavní poselstvím (pro mne) je popis situace ve společnosti, která (skoro nevyhnutelně) nutí všechny účastníky  "hrát" podle lose-lose strategie. Jedinou postavou, která nekončí špatně, je mladá dívka (zdaleka nikoli teenagerka), která má přirozenou sílu žít autenticky podle svých citů a intuicí. Tím působí jako velká osobnost, která je schopna (rozhodně nechtěně) silně ovlivňovat ostatní postavy, které se (napovrchu) jeví jako hlubší, inteligentnější a důležitější. Chcete-li, můžete v tom najít optimistické poselství filmu. Nad nelidskou dobou (nebyla jen tenkrát) můžeme vyhrát (nebo alespoň moc neprohrát) jen autentickými životními postoji, kdy si (natožpak jiným) nepotřebujeme něco dokazovat. 

Ta divadelní asi mnoho lidí, kteří měli to štěstí, že inscenaci Muže bez minulosti mohli vidět, nepřekvapila. Kolektivu (zde to není fráze) Dejvického divadla se pod vedením Miloslava Krobota podařilo vytvořit kouzelné představení. Opět se omezím na krátkou citaci z glosy o předastavení:

Seženete-li lístky, určitě na Muže bez minulosti jděte. Moc lepších představení v životě neuvidíte (i když jste třeba podstatně mladší než já a máte na to víc času).
 

Dva vynikající americké filmy

The Kids are All Right - Děcka jsou v pohodě
režie  Lisa Cholodenko

The Social Network
Režie: David Fincher

Jak už jsem tady psal, chodím do divadla častěji než do kina. Právě jsem se vrátil z premiéry vynikajícího filmu "Děcka jsou v pohodě". Byl to mimořádný zážitek. V pomyslném žebříčku se ten film dostal nadohled od mého oblíbeného Forest Gumpa. Nemá cenu tady vyprávět příběh filmu ani jmenovat vynikající herce. Stačí konstatovat, že jde o mimořádně vtipný a při tom i psychologicky hluboký film. Na rozdíl od některých evropských filmů se v "problémech nehrabe"  a na rozdíl od hodně amerických filmů nevypráví jen (neúnosně zjednodušený) příběh. Byť je situace hrdinů filmů (možná jen zatím) nepravděpodobná, přesto jsou motivace i chování všech naprosto věrohodné. Do velké míry k tomu přispěli všichni herci, jejich výkony jsou mimořádně kvalitní. Obdivoval jsem to, že režisérka "nikam nespěchala" a tak vytvořila film, který zcela vyhověl kritérium, které pro hodnocení filmů používám: "Každých 40 vteřin dobrého filmu je stejně dobrých jako celý film".
Prostě výborný film. Zajděte na to, budete se nejen výborně bavit, ale situace hrdinů Vám vleze pod kůži a budete se nuceni se s tím sami nějak vyrovnat. A protože film není plochý ani prvoplánový, určitě nedojdete všichni ke stejnému stanovisku. Pro mne je například tvrzení, že jde o důkaz, jak moc výchově dětí prospívá rodina tvořená dvěma lesbickými matkami, stejně výstižné jako, že Forest Gump ukazuje jakou výhodu mají mrzáčci před ostatními dětmi.  



Druhým filmem, který jsem před časem viděl a moc se mi líbil je Sociální síť, která vypráví příběh okolo vzniku Facebooku. Někde jsem četl, že není zcela přesný, ale probůh proč by měl být. Je to také výborný film, i když ve srovnání s prvním by u mne o několik délek prohrál.

Pouta - skutečně dobrý film

 

Pouta
scénář Ondřej Štindl, režie Radim Špaček

    Nový český film pouta je skutečnou událostí, rozhodně byste si ho neměli nechat ujít. Nemám rád žebříčky, ale nevzpomínám si v posledních deseti letech na žádný lepší český film.

    Děj filmu se odehrává někdy na konci sedmdesátých nebo na začátku osmdesátých let. I když se tedy vlastně zabývá politickou situací, není vůbec konvenční ani prvoplánový. Nebudu tady rozvádět příběh filmu, navíc jako u (skoro všech) dobrých filmů příběh je sice důležitý, ale rozhodně není to hlavní. Hlavní poselstvím (pro mne) je popis situace ve společnosti, která (skoro nevyhnutelně) nutí všechny účastníky  "hrát" podle lose-lose strategie. Jedinou postavou, která nekončí špatně, je mladá dívka (zdaleka nikoli teenagerka), která má přirozenou sílu žít autenticky podle svých citů a intuicí. Tím působí jako velká osobnost, která je schopna (rozhodně nechtěně) silně ovlivňovat ostatní postavy, které se (napovrchu) jeví jako hlubší, inteligentnější a důležitější. Chcete-li, můžete v tom najít optimistické poselství filmu. Nad nelidskou dobou (nebyla jen tenkrát) můžeme vyhrát (nebo alespoň moc neprohrát) jen autentickými životními postoji, kdy si (natožpak jiným) nepotřebujeme něco dokazovat. 

    Scénář je vynikající, ale ani zdaleka nezaručoval vznik dobrého filmu, naopak naložil na tvůrce mnoho těžkých úkolů. Všichni tvůrci je zvládli výborně a se zdánlivou lehkostí. Jistě na tom má velký podíl režisér Radim Špaček. Mimo jiné a možná především tím, jaké si vybral spolupracovníky. Nejsem takový znalec, abych uměl posoudit jednotlivé složky filmu (hudba, kamera, střih, ...) odděleně, ale z výsledku je jasné, že všechny složky jsou dokonale propojené a všechny mimořádně dobré. Film vůbec nemá slabá místa, nikam nespěchá a obecenstvu vůbec nevadí, že je cca o hodinu delší než je dnes zvykem.

    Mimořádné výkony podávají všichni herci bez vyjímky. Není pochyb, že všichni do svých rolí dali tolik, že je podstatně dotvořili. Režisér se (zřejmě úmyslně) vyhnul obsazení známých herců, kteří (i když jsou dobří) jsou již "profláklí" natolik, že už vlastně vnímáme především je a ne role, které hrají. Zde jsem znal jen dva herce - Lukáše Latináka z divadla Astorka a Oldřicha Kaisera.

    Nebudu zde všechny herce vyjmenovávat, jak už jsem napsal všichni podávají super výkony. Nemohu však pominout představitele hlavní role vyšetřovatele STB Ondřeje Malého. Takový výkon se na plátně vidí jen zřídka a kvalita filmu se do značné míry odvíjí od kvality jeho výkonu.

Kdybyste si film nechali ujít, přijdete o mnoho. Abych svému tvrzení dodal váhu, řeknu, že prožitek z tohoto filmu nijak nezaostává za tím, co Vám dá špičková divadelní inscenace.

 

Tři filmy

 

 Duše Paula Giamattiho  -   režie Sophia Barthesová 

 

 Lištičky - scenář a režie Mira Fornay

 

 Protektor - režie Marek Najbrt

 

 

    Za normálních okolností chodím mnohem (5x?, 10x?) častěji do divadla než do kina. Jenže někdy nastanou okolnosti zvláštní. Minulý týden se mi zlomil zub a pod pahýlem se udělal váček. A protože nemám příliš v oblibě prášky proti bolesti, snažil jsem se nepříjemné pocity zahnat nějak jinak - a tak jsem minulý týden byl hned třikrát v kině.

    Ty filmy byly velmi odlišné jak tématikou, tak i kvalitou. Jedno však měly společné. Podobně jako u vynikajícího českého filmu Vrchní prchni (jeho kvalit však žádný z nich nedosahoval) jde základní myšlenku jejich děje bez obtíží sdělit v několika větách.

    Nejblíže takové "jednoduché filmové anekdotě" měla Duše Paula Giamattiho. Vychází z nápadu, že by si lidé mohli nechat "na čas" uložit své duše (např. kdyby jim v něčem vadily, ve filmu však uvidíte, že důvody mohou být pak i jiné). Autoři filmu se dokázali této myšlenky držet důsledně po celou dobu a nepotřebovali ji opentlovat dalšími nášivkami. Film má jednoduchou výpravu a odehrává se jak v Americe, tak v současném Rusku. Je to dobrý film a lze ho doporučit i když nejdete zrovna ze zubní pohotovosti jako já. 

    Druhým filmem, který jsem viděl, byly Lištičky - prvotina mladé slovenské režisérky Miry Fornay (je absolventkou FAMU a jistě nebude náhoda, že má stejné příjmení jako choreografka, o jejímž tanečním projektu jsem v blogu nedávno psal). Na film jsem šel především proto, že hlavní roli v něm hraje Réka Derzsi, která mne zaujala při vystoupení bratislavských studentů herectví v Praze. Její výkon ani film mne však nijak moc nezaujaly. Jde zjevně o generační film navíc "z ženského pohledu". To by mohlo vysvětlovat, proč ho nechápu. Vzpomínám si na vynikající film mladého Juraje Jakubiska Kristovy roky z roku 1967, který se mi velmi líbil (některá gesta z toho filmu jsem si osvojil a občas je používám, jenže už jim nikdo nerozumí) a lidem starým tak moc jako jsem nyní já také tehdy nic neříkal. Ta možnost je sice pravděpodobná, ale  asi to tak nebude. Skutečně dobrý film natočí asi tato režisérka "až příště". Film ukazuje "epizody ze života" slovenských dívek, které pracují (např. jako au pair) v Irsku. Jejich chování režisérka připodobňuje k liškám, které opustily přirozené prostředí lesa a žijí ve velkém městě, kde se zabývají hlavně "kradením odpadků". Jenže se mi zdálo, že ono "vykořenění" hrdinek je hlubší a projevilo by se i na "rodnej Spiši" stejně jako v dalekém Irsku, jen by bylo těžší hledat pro něj omluvu (nebo spíše vysvětlení).

    Daleko nejlepším z oné trojice byl nový český film Protektor. Jde o tak autentický autorský počin, že v podstatě neumožnil žádnému z kritiků, jejichž recenze jsem četl, aby ho neakceptoval nebo dokonce strhal. A při tom je to skutečně dobrý film. I když to, o čem film je, by také šlo říci velmi stručně. Já to dělat nebudu. On totiž tenhle film není ani zdaleka redukovatelný na to "o čem je". Mimo jiné v tom se podstatně liší od většiny ostatních současných českých filmů.

    Autoři scénáře Marek Najbrt, Robert Geisler a Benjamin Tuček odvedli vynikající práci. I když příběh sám není příliš pravděpodobný, přesto působí naprosto pravdivě.  Mimo jiné proto, že autoři filmu nejdou po povrchu a za nějakými vnějšími efekty (vynikající nápad s kolem, který však nijak "nevytěžují", ale nechávají odeplout). Ojediněle dobrá je hudební i výtvarná složka filmu. Vynikající jsou oba hlavní představitelé Jana Plodková a Marek Daniel, ostatní herci (např. Jiří Ornest) za nimi vůbec nezaostávájí.

    Film je to výborný, asi ho vidět nemusíte, ale byla by to dost velká škoda.

Hrabal a Menzel

    Někdy v šedesátých letech (byl jsem na gymplu nebo v na začátku vejšky) byla situace s knihami hodně jiná než dnes. Vždy, když vyšlo něco nekonformějšího, byla to velká událost. Vycházel časopis Nové knihy, v němž jste se mohli s předstihem dovědět, co daný týden vyjde. Všechna knihkupectví v celé republice začala prodávat nové knížky ve stejný den a stejnou hodinu (už nevím, který to byl, ale asi středa nebo čtvrtek). A často se před nimi vytvářely fronty na několik hodin. A pokud jste neměli známého prodavače knih, bylo nutné je vystát, jinak nebyla šance. Nedostatkové byly kuchařky, detektivky, překlady světové literatury, ale především knihy nekonformních českých spisovatelů. Často jsem proto stával ve frontách i já. Na Kunderu, Vaculíka, Kříže, Seiferta, Švoreckého, Párala, Uhdeho, Hrabala a mnohé jiné.

   Musím se přiznat, že tehdy jsem si dlouho nedokázal k tvorbě Bohumila Hrabala (Taneční hodiny, Ostře sledované vlaky, ...) najít ten správný poměr a tak mne z oněch autorů zaujal asi nejméně. Velmi mi pomohl Jiří Menzel svým (kon)geniálním zfilmováním Ostře sledovaných vlaků. Já do té doby nedokázal vzít Hrabalovo vyprávění "tak jak bylo" a hledal v něm nějaké odreagování se (pro mne tehdy) starého autora. Po zhlédnutí filmu jsem najednou prokoukl. Možná bych to mohl srovnat s tím, když jsem dostal první brýle - najednou bylo čtení zase požitkem. Od té doby mám knihy Bohumila Hrabala moc rád. Dokonce jsem dospěl do stadia, kdy z českých spisovatelů (nejen) oněch let považuji Hrabala za daleko největšího. Jeho schopnost zachytit pomocí vyprávění úplně nepravděpodobných, ale o to pravdivějších, autentických příběhů nejen základní lidské emoce, ale i "ducha" té které doby je obdivuhodná a stále mne nepřestává překvapovat.

    Menzel pak natočil řadu dalších Hrabalovských filmů (Skřivánci na niti, Slavnosti sněženek, ....). Všechny se mi svojí člověčinou hodně líbily, ale už jsem jejich "první pomoc" nepotřeboval. Paradoxně - nebo zákonitě - se mi nejméně líbil film na motivy mé nejoblíbenější Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Asi to bylo především proto, že jsem si při četbě už "natočil film svůj". Myslím si ale, že filmu trochu ublížilo, že byl pojat tak "velkoryse" s německou koprodukcí. Bylo by zajímavé porovnat scénář natočeného filmu se scénářem filmu na stejné téma, který měl Jiří Menzel připravený mnoho let před tím a který nesměl natočit (možná si vzpomínáte na extempore s rákoskou na filmovém festivalu v Karlových Varech).

    Jiří Menzel je bezesporu jedním z našich největších filmových režisérů, který i když byl zcela svůj, vždy především sloužil filmované látce. I jeho nehrabalovské filmy, především Vesničko má středisková, patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Necítím se povolán hodnotit jeho tvorbu, ale hrozně mne s.... rádoby kritici, kteří mu vyčítají nedostatek "politické angažovanosti".

    Díky nejen za Hrabala, pane Jiří.

P.S. Mám hrozně rád Feliniho film Amarcord. Kdysi jsem viděl v televizi nějaký pořad se Zdeňkem Svěrákem, kde se vyznal z toho, že právě tenhle film také miluje. A dodal, že touží, aby o některém jeho scénáři někdo řekl, že od Feliniho opisoval. Díky Jiřímu Menzelovi se to ve Vesničce mé střediskové (skoro dokonale) podařilo. Těžko by to někdo jiný dokázal.

 

Annie Leibowitz: Život objektivem

rsk

        Annie Leibowitz: Život objektivem,

dokumentární film, režie Barbara Leibowitz

   Tak se mi z blogu pomalu ale jistě stává fotografická hlídka - a to mám ještě několik "fotografických" témat ve frontě, z toho jedno (pro mne osobně) skutečně "velké a důležité" je tam dlouho, protože nevím jak přesně ho pojednat. Tohle je snazší.

    Chci Vám doporučit dokument, který o své matce slavné fotografce Annie Leibowitz natočila jedna z jejích dcer. Film je udělám s láskou, na nic si nehraje, a skutečně se "jen" snaží ukázat umělecký portrét velké fotografky. Annie začala fotit na malý formát reportážní fotografie a brzy se proslavila jako hlavní fotografka časopisu Rolling Stones. Věnovala se v té době focení slaných hvězd rockrollové scény. Postupně se propracovávala od "reportážní" fotografie ke komponovaným portrétům. Proslavili ji fotky skupiny Rolling Stones, Johna Lennona s Yoko Ono (nejslavnější snímek této dvojice pořídila několik hodin před Lennonovou smrtí), ale také naopak mnoho (nejen) začínajících hvězd vděčí za rychlý vzestup popularity právě portrétům od ní. Sžila se se kulturním scénou San Francisca do té míry, že sama začala mít problémy s drogami. Podařilo se jí vyléčit se. Po té začala pracovat pro více prestižních časopisů, kde vytvářela velmi stylizované portréty slavných osobností, které však vždy objevovaly na těchto osobnostech nové rysy, nevyhýbala se ani "umělecké" módní fotografii. To jí přineslo takovou prestiž, že i ti neslavnější byli ochotni plnit i ty nejextravagantnější její pokyny, aby mohli mít od ní portrét. V padesáti letech si pořídila dvě děti, aniž slevila z pracovního tempa. Jedno z nich vytvořilo tenhle zdařilý film. Ale co bych vyprávěl, to se ve filmu dovíte líp. A zjistíte - spolu se mnou - jak silná může být fotografie i ta zdánlivě "jen" nakašírovaná.   

    Film jsem viděl v malém sále ve Světozoru a technická kvalita byla místy dost špatná. Celkový dojem dojem to však vzhledem ke kvalitě "obsahu" filmu poškodilo "méně než málo".

Woody Allen: Vicky Christina Barcelona

rsk

    V kinech nyní můžete vidět znamenitý nový film Woodyho Allena. Nejsem takový cvok, abych se pokoušel psát "co chtěl autor říci". Mimo jiné i proto, že právě tento režisér říká přesně to, co chce říci. A zjevně se musí dost bavit tím, jak si jiní lámou hlavy, co to vlastně mělo být.

    Vzhledem k tomu, že nejsem přílišným znalcem filmů Woodyho Allena (i když jsem určitě více než pět viděl) nebudu se pouštět ani do "srovnávacích studií". Jen bych chtěl konstatovat, že film má úžasnou muziku a že koktejl američtiny se španělštinou působí opojně.

    Omezím se jen na doporučení : Běžte na to, stojí to za to.

P.S. Někde jsem četl, že jde vlastně "hlavně o propagaci krás Barcelony". Je to pomluva a nepochopení. Já bych snesl klidně pětkrát víc záběrů na Gaudího architekturu a vůbec by to filmu, který není o Barceloně - jen se tam odehrává, neublížilo. Vlastně se odehrává spíše v nějaké virtuální Barceloně, ne v té skutečné. I španělé ve filmu vystupují spíše jako (živé a uvěřitelné) ilustrace představ američanů o nich.

 

Dvanáct

    rsk

   Dvanáct - film Nikity Michalkova

        (autor např. filmu Unaveni sluncem)

    Již jsme si zvykli, že Američané velmi často dělají remaky úspěšných evropských i asijských filmů. Kdybych chtěl být prvoplánový, mohl bych napsat, že teď jim to Rusové oplatili. Film, o kterém glosu píšu, se otevřeně hlásí  tomu, že jde o "ruskou verzi" tématu slavného filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Bylo by to však zkreslující, nejde o remake obvyklého stylu, ale o hlubokou sondu do ruských poměrů - a s trochou nadsázky také o vyjádření toho, že není jednoduché (a mnohdy ani prospěšné) přenášet hodnoty "západní" společnosti do ruské reality.
    Děj filmu je podobný jako u amerického originálu. Zasedá dvanáctičlenná porota, která se má - izolována od okolí - vyjádřit k vině či nevině obžalovaného (v tomto případě čečenského chlapce, který je obžalován z toho, že zabil vysloužilého ruského důstojníka - přítele jejich rodiny, který jej jako sirotka "adoptoval" a vzal z Čečny s sebou do Moskvy, aby u něj žil). I když je téma Čečny ve filmu stále přítomno, není tím hlavním. Podobně jako v americkém filmu je na počátku "všechno jasné", ale postoj jednoho z porotců a nutnost hlasovat jednomyslně přivede postupně všech dvanáct mužů k tomu, aby se každý zamyslel (nebo bez přemýšlení emotivně reagoval - podle své nátury) nejen nad obžalovaným, ale především nad svým životem a postoji k němu.

    Zaujmou Vás všechny postavy. I všechny herecké výkony jsou excelentní - na rozdíl od mnoha současných filmů - bylo co hrát.

    Byl jsem kdysi v Rusku tři měsíce na stáži a pak ještě měsíc jako vedoucí skupiny studentů na výměnném pobytu, a tak jsem mohl něco z ruského života pochopit. Možná proto jsem pointu uhodl skoro na počátku filmu, o hodně dřív než by to autorům bylo milé. Ale nijak to nevadilo. Ten film není anekdota a nestojí ani nepadá s pointou. Možná to ani pointa v pravém slova smyslu nebyla. V dobrých ruských vtipech (je jich hodně) vlastně tohle není pointa, ale (nikdy nevyslovené) východisko, proto je většina cizinců nemůže pochopit. Prokáží to tím, že se (ze slušnosti) zasmějí. Rus se těm skutečně dobrým vtipům nesměje nikdy. .

    Návštěvu tohoto filmu vřele doporučuji, moc takových už dnes neuvidíte. Trochu varuji před tím, udělat si o filmu názor z některých recenzí na českém internetu. Nalezl jsem dvě a jsem si jist, že jsme (všichni tři) byli každý na jiném filmu.

P.S.

Po vystavení glosy na Web jsem si uvědomil, že mým výlevům o "dobrých ruských" vtipech nemusí být rozumět. Proto jeden příklad, můj nejoblíbenější ze série "Dotazů na rádio Jerevan" (v originále "Voprosov po Armjanskomu radio"):

Dotaz: Existuje na Měsíci život?

Odpověď: Také ne.

Pokud Vám to nepřipadá jako vtip (a přitom jste alespoň středně inteligentní), pak se u nás skutečně něco změnilo (alespoň v některých směrech) k lepšímu.

Dvakrát once je once

rsk

Jak už Vám asi došlo, řeč je o filmu Glena Hansarda a Markéty Irglové Once. Film vřele doporučuji, moc se mi líbil. Jde o ryze hudební film, kde písničky a hudba nejsou naroubovány na příběh - a ani naopak. Hudba je krásná, příběh uvěřitelný, film ani hlavní protagonisté nic nepředstírají, lze je vzít tak, jak jsou.

Líbil se mi výrok Markéty Irglové, že na festivalu Sundance, kde loni film získal cenu diváků, američtí diváci byli překvapeni tím, že Markéta s Glenem "nejsou herci, kteří hrají muzikanty, ale muzikanty, kteří si hrají na herce".

Na filmu jsem byl shodou okolností dvakrát a jediné, co mne překvapilo, bylo že podruhé jsem měl přesně stejný dojem a pocity jako poprvé - že je to dobrý film a že jsem s jeho hrdiny strávil velmi příjemné dvě hodiny. To není málo, člověk by čekal, že buď mi film podruhé už nic neřekne nebo že naopak budu objevovat další hlubiny resp. pitominy. A nic. Prostě je to dobrý film.

A to i podle - na dnešní dobu dost náročného - kriteria, které pro posuzování kvality filmů používám:

"Každých 40 vteřin je stejně dobrých jako celý celý film".