Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti
divadelní adaptace a režie: Miroslav Krobot
Dejvické divadlo, 16.května

    Po dost dlouhé době se mi podařilo opět navštívit Dejvické divadlo. A to hned dvakrát – zázraky se dějí. A opět jsem byl hodně překvapen atmosférou obou inscenací. Dejvické divadlo Vás vždy znovu dokáže překvapit. Ke každé inscenaci zde přistupují vždy „od nuly“, jde skutečně o (divadelní) tvorbu v původním slova smyslu a ne jen o stále opakované předvádění dosažené úrovně. Když k tomu přičtete skutečně mimořádné kvality všech herců, promyšlenou dramaturgii a v neposlední řadě publikum, které se jim podařilo vychovat, dostanete se ke zdrojům překvapivého jevu, že právě v tomto malém sálku v Zelené ulici se již hodně let dělá nejkvalitnější divadlo v Praze. Kdysi jsem viděl všechny jejich inscenace. V paměti mi zůstaly především hry Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství a Teremin, které jsem obě viděl dvakrát a nemohu na scény z nich zapomenout (přesto, že tehdy jsem své paměti ještě nepomáhal glosami v blogu).

    V současné době se v mnoha divadlech setkáte s hrami, které jsou divadelní adaptací známých filmů. Je to nový trend, dosud jsem se mohli setkávat spíše s filmovými adaptacemi divadelních her. Inscenace Muž bez minulosti patří do této skupiny, jde o divadelní pásmo, které převádí na jeviště téma slavného filmu finského režiséra Aki Kaurismäkiho (který jsem však bohužel neviděl). Jde o příběh muže, kterého přepadnou a zbijí v metru. On v důsledku úrazu hlavy ztratí paměť a začíná tak zcela nový život mezi nezaměstnanými v chudinském předměstí Helsinek. Ve hře je (zvláště na tak malé jeviště) mnoho postav. Hlavní hrdina postupně navazuje vztahy s ostatními a buduje si novou identitu (ne ve smyslu dokladů či jména, ale v přístupu k životu). Hodně mu pomůže vztah s příslušnicí Armády spásy. Když už se resocializuje, zjistí policie jeho pravou totožnost. Doví se, že do Helsinek se vydal skoro před rokem za výdělkem z malého městečka na severu země, kde žije jeho žena. Bolestně se rozloučí s lidmi, kteří mu pomohli začít znovu žít a vydá se za ženou. Tam zjistí nejen to, že si ji již nepamatuje, ale i to, ženě vůbec nechybí, protože ona již žije s jiným mužem. Ani toto setkání mu nevrátí paměť, doví se například, že „v minulém životě“ byl zapřísáhlým abstinentem, zatímco nyní mu v nové komunitě stejně jako mnoha jiným chudým Finům vodka pomáhá zvládat životní problémy. Vrátí se tedy s úlevou do své nové společnosti.

    Hra není vystavěna z nějakých hlubokomyslných dialogů, ale je pásmem volně řazených scén či scének, které vtahují diváky do příběhu a vyvolávají příslušné city. I když je to k nevíře, zapomenete, že jste diváky v divadle a máte pocit jako byste s postavami žili. Jako v těch nejlepších filmech. Velkou úlohu v inscenaci hraje hudba a písně. Ve zpěvu se vystřídají prakticky všichni herci. Jejich pěvecké kvality jsou překvapivé. Hudbu připravil Marek Doubrava.

    Všichni herci hrají výborně a velmi civilně. Těžko někoho z nich vydělovat. Nejvíce prostoru však ve hře mají David Novotný v hlavní roli a Tatiana Vilhelmová jako příslušnice Armády spásy Irma, která v něm našla zalíbení. Avšak i ten poslední (takový tam není) herec - včetně psa, který ve hře vystupuje - odvede stoprocentní výkon. To je jistě zásluhou režiséra a autora adaptace pro divadlo Miroslava Krobota. Připravil nyní adaptaci jiného filmu – Dogville – na Národním divadle. Jsem zvědav, jak se mu tam ve velkém sále a s cizím souborem vedlo.

Seženete-li lístky, určitě na Muže bez minulosti jděte. Moc lepších představení v životě neuvidíte (i když jste třeba podstatně mladší než já a máte na to víc času).