Káťa Kabanová

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
režie: Robert Wilson, dirigent: Tomáš Netopil
Národní divadlo, 1.července 


   Hodně fandím současnému vedení opery Národního divadla v systematickém úsilí o budování repertoáru, který je zajímavý nejen hudebně, ale i jako divadlo. Ne vždy se tato snaha setkává s pochopením u kritiky a někdy s ní má potíže i obecenstvo. Nová inscenace Káti Kabanové se v recenzích setkala se zdrženlivým přijetím. Četl jsem (náhodou) asi tři. Všechny měly společné to, že se jejich autoři ani nesnažili napsat, zda se jim představení líbilo nebo ne, ale uchylovali se k obecným „kecům“ o stylu režie Roberta Wilsona, případně „varovali“, že představení je náročné na diváky. Tentokrát však bylo skoro plno a bylo vidět, že to, co bylo pro kritiky s apriorními škatulkami oříškem, se obyčejným divákům hodně líbilo a „neměli s tím problém“.

   Z mého (zcela laického pohledu) pohledu režisér sloužil především Janáčkově hudbě. Tím, že scéna je velmi abstraktní, pohyby herců do krajnosti stylizované – někdy se pohybují doslova jako loutky a práce se světly vypichuje většinu doby jen zpívající postavu (případně jen její obličej), dává režisér divákovi možnost soustředit se Janáčkovu hudbu a zpěv samotný, aniž by ho přitom připravil o divadelní zážitek. Scéna je černobílá, kostýmy také, i herci jsou nalíčeni výrazně „na bílo“. Má to asi stejné příčiny jako líčení mimů – ukázat, že jde o abstrakci, nikoli o předvádění (chcete-li kopírování) reálného života. Oni kritici konstatovali, že jde typický a vyhraněný osobní styl tohoto režiséra. Jiné jeho inscenace jsem neviděl, ale připadá mi víc než komické kritizovat osobitý přístup interpretů právě k Janáčkovi, pro něhož je právě osobitý přístup k hudbě nejpodstatnějším rysem. Na druhé straně režisér asi operu hodně upravil – odrazilo se to na poznámce v programu, že „popis děje vztahuje k inscenaci Roberta Wilsona v Národním divadle“. Mě to nevadilo, částečně proto, že operu tak dobře neznám, ale hlavně pro to, že na operních představeních vůbec nehledám realizmus ani logiku libreta.

   Mě se představení hodně moc líbilo. Pokud to dovedu posoudit, všichni zpěváci byli výborní. Především mne okouzlila Christina Vasileva v titulní roli Káti.

   Každému, kdo na představení zajde, se dostaneme velmi emotivního divadelního zážitku a možnosti vychutnat si Janáčkovu hudbu.