La Fabrika

 

Mistr a žák

Skutr - inscenace pohybovéno divadla  

La fabrika, 28.března

 

Malá smrt - taneční divadlo

režie Adéla Laštovková Stodolová 

La fabrika, 23.dubna

    Už delší dobu jsem se chystal do nového divadelního prostoru, který vznikl z továrních hal v Holešovicích. Bohužel jsem propásl zajímavé inscenace v loňském roce. prostor je příjemný a má alespoň dva sály - hlavní a "slévárnu". Skupině herců a režisérů točící se kolem této scény se podařilo prosadit s inscenací La putyka (režie Rostislav Novák), která získala mnoho ocenění a na kterou proto vůbec nejde sehnat lístky. 

 

    Šel jsem na  představení Mistr a žák. Představení je založeno na obrovské kondici a pohybovém nadání všech představitelů. Jejich projev hraničí s kvalitně provedenou akrobacií (však také jde o úpravu inscenace, která byla uváděna v rámci festivalu Nový cirkus na Letné). To je však "jen" východisko nebo chcete-li předpoklad k tomu, aby mohli předvést výsostné divadlo. Druhým zdrojem je inspirace východním uměním. Vidíme příběh Mistra, jeho famula a žáka, který se chce vetřít k mistrovi do učení. O hudební stránku se stará Jakub Prachař, který bubnuje, zpívá a hraje zpěvačku. Jde o svéráznou pohybově nesmírně náročnou a vtipnou improvizaci. I když (možná jen zatím) není "cirkusový" styl výrazu mým oblíbeným a nevyznám se ani v citacích východních příběhů, musel jsem ocenit vtip a mimořádné kvality inscenace i herců. Je až k neuvěření, co všechno dokáží a kolik nejen pohybových nápadů mají. Tři hlavní role vytváření Rostislav Novák, Petr Horníček a Jiří Kohout. Nemám to slovo rád, ale možná je adekvátnější mluvit o nich jako o perfomerech než jako o hercích. Ale, kdo by se staral o terminologii. Na představení určitě stojí za to jít, zaručuji Vám, že se budete celou dobu dobře bavit a navíc nenačerpáte vůbec žádnou negativní energii.

    Když už jsem se jednou do tohohle divadla vypravil, tak jsem musel navštívit i druhou inscenaci, tentokrát spíše tanečního divadla - Malá smrt. Ta se odehrávala v menším ze sálů - ve slévárně. Ne, že by pro mne byly anonce představení nějak moc důležité, ale tady jsem si přečetl, že jde o "poetické taneční divadlo". Představení se mi moc líbilo, ale adjektivum poetické bych mu asi dal jako poslední. Koncepce vycházela opět především z fyzických dispozic všech šesti tanečníků (herců) a jejich velkého nasazení. Při tom autorka inscenace využívala vrchovatě (pro mne možná až nezvykle moc) konkrétního prostředí, ve které se hrálo. Herci šplhali po žebřících k nástropnímu jeřábu, pohybovali se ve výškách, dívky strávily dost velkou část představení ve velké kádi s vodou (byla teplá - seděl jsem v první řadě, tak mne párkrát postříkaly). Představení se mi velmi líbilo. Tančily v něm tří dívky: autorka Adéla Laštovková Stodolová, Zuzana Stavná (kterou jsem si o několik týdnů později vychutnal v Disku na inscenaci Depurados v DISKU) a Pavla Beretová (asi jí to dalo zabrat, ale tanečním specialistkám se vyrovnala - je hrozně fajn, že takhle nyní vypadají mladé hvězdy souboru Národního divadla). Všechny byly výborné. Muži - zde by se chlapci vůbec nehodilo - zvládali své náročné role také "s přehledem" (to je blbý, ale nějak mne teď lepší slova nenapadají). Byli to Jakub Gottwald (toho určitě znám z DISKu, ale zatím neodlišuji), Jan Meduna a Petr Vršek.  

 

    Soudě podle těchto dvou večerů (jistě jsem v tam nebyl naposledy - už mám lístek na Kultovní představení) se tým SKUTR úspěšně snaží o pojetí divadla důsledně vycházejícího z dokonalého ovládnutí fyzického pohybu. A teprve na tomto "poctivém" základu vytváří případné hodnoty další. Nevím, do jaké míry je to reakce na dobu, v níž většina věří v to, že všechno jde okecat, ale každopádně je to právě proto hodně sympatické a navíc i důvěryhodné. 

 

    Na představení Mistr a žák jsem byl krátce po té, co jsem se vrátil z výletu po galeriích v USA. A obecenstvo mě překvapilo. Bylo jiné než znám z divadel, kam obvykle chodím. Bylo tam mnoho "reprezentativních" (reprezentovaly jak své patrnery, tak sebe) krásných žen, všechny s vkusem, ale hodně namalované. Po Američankách, na které jsem se díval týden před tím, to byl obrovský rozdíl. To, že jsou tady ženské hezčí, nepřekvapuje, ale že se Američanky ve srovnání s Češkami skoro vůbec nemalují, bych nikdy netipoval (třeba jako příslušnice pragmatického národa vědí, že by to stejně nepomohlo). Překvapilo mě i kolik lidí na představení bylo a v duchu jsem vedení scény blahopřál k úspěšné propagaci. V Ponci musí tiše závidět. Pak jsem se však dočetl, že i v La Fabrice musí (přes úspěch La putyky) ukončovat pro nedostatek diváků uvádění více her, které mají rádi. A tak mám smůlu.

    I na druhém představení bylo plno (sál je však menší) a obecenstvo už mi připadalo stejné  jako v DISKu (i když to možná bylo i tím, že už jsem byl měsíc doma zpátky).

 

    Zajděte někdy do LA Fabriky, určitě neprohloupíte.