Deváté srdce - Juraj Herz umí

Juraj Herz, Jan Drbohlav, Josef Hanzlík: Deváté srdce
režie: Juraj Herz
Stavovské divadlo, 10.dubna 2012

Navštívil jsem další z "rodinných pohádkových" inscenací činohry Národního divadla. Není to lehký žánr. Na rozdíl od Sněhové královny, která se mi zdála dost křečovitá a ani vnučku přiliš nezaujala, jde o velmi povedené představení.

Juraj Herz se vrátil k tématu svého slavného filmu z roku 1978 (který jsem však bohužel neviděl) a dokázal i na  divadle vytvořit okouzlující atmosféru, která strhla nejen diváky, ale i herce. Všichní hrají jak o život a s plným nasazením. Člověk si maně vzpomene na atmosféru filmů a televizních inscenací pro děti ze sedmdesátých let, kdy "nebylo co hrát" a tak v nich s plným nasazením hráli všichni nejlepší herci té doby. Nemá smysl opisovat obsazení, tady nebylo malých rolí a odbytých výkonů. Spokojím se jen tím, že mne potěšilo, že v hlavních rolích se potkali představitelé dvou ročníků KČD DAMU, které jsem miloval (a stále miluji) Pavla Beretová a Igor Orozovič.

Nebudu to dál rozkecávat. Jde o výtečné představení, které si nenechte ujít ať je Vám kolik chce. Děti s sebou vemte, ale bude se Vám to určitě líbit i bez nich. Jen se nenechte zmást anotací autorů, která doporučuje hru až od 8 let. Já bych to posunul o tři dolů.

Ibsen jak ho neznáte

Henrik Ibsen: Brand-Oheň
inscenace o.p.s. Masopust, režie Štěpán Pácl
někdy v létě 2010 v "prostoru Preslova", nyní se hraje v Celetné


Tahle glosa bude nejen o konkrétní velmi zajímavé inscenaci, ale především o bohatosti současné divadelní scény v Praze, ale k tomu se dostaneme.

Brand je drama ve verších z velmi ranného období slavného norského dramatika. Původně ho autor ani nezamýšlel inscenovat. A dodnes je velmi málo známé. Hlavní hrdinou dramatu je mladý kněz, který zastává velmi nekompromisní životní postoje, jeho heslem je "všechno nebo nic". Dostává se tím nejprve do problémů v rodinném životě a později i ve společností, kterou si svojí neústupností a důsledností dokázal na chvíli získat. Postavil před ní obtížný, ale "snadno formulovatelný" cíl - postavit v městečku nový velký chrám. V tom ho - po chvíli váhání - (zištně) podpořily i hospodářské a církevní autority. Jenže když byl chrám hotov, ukázalo se, že pro kněze byl chrám jen jedním milníkem na cestě "k Bohu", s jehož dosažením se nejde spokojit. Dokonce naopak - završením tohoto cíle se pro kněze vyjevila jeho nedostatečnost a "zbytečnost". V tomto okamžiku se rozchází nejprve s elitami a postupně i se svými dosavadními podporovateli, kteří nehodlají trvale obětovat úsilí, pohodlí a materiální statky jen pro vyšší cíle. Na závěr hry hlavní hrdina hyne jako oběť laviny (nebo davu nespokojených bližních - to si musí vybrat divák).

Inscenace je pojata velmi "moderně" - např. úsilí o službu (Bohu) je na scéně symbolizováno praním špinavého prádla. Scéna je velmi jednoduchá - nělik stolů, židlí a škopíků s vodou. Opravdovost podtrhuje živá hudba. Herecký soubor tvoří většinou absolventi DAMU. Hlavní roli hraje znamenitě Milostav König, kterého si pamuji především z vynikající inscenace Faidra z Dlouhé. Všichni herci jsou výborní a hrají s nesmírným zaujetím, bylo by nespravedlivé některé z nich vydělovat, jde o vskutku kolektivní dílo. Spokojím se tím, že i zde hraje Pavla Beretová (již více krát jsem se musel - i v tomhle blogu - podivovat nad tím, v jak mnoha výborných inscenacích zcela různých žánrů hraje).

Hru nelze (dnes) brát brát doslova, při polopatickém výkladu některých dilemat kněze se někdy můžeme jeho "zatvrzelosti" divit. Jenže smysl hry a hlavně inscenace je jiný. Žijeme ve společnosti, kde "kompromisy" maskují když ne přímo nemorálnost a podvody, tak alespoň absenci pozitivních životních hodnot. Nelze se tedy divit, že čím dál tím větší část společnosti hledá "záchranu" v důsledných životních postojích (i když nemusí být nutně tak extrémně radikální).

Insenaci vytvořila o.p.s. (obecně prospěšná společnost) Masopust, která již v minulosti uvedla dvě divadelní hry, které jsem však bohužel neviděl (ani o nich nevěděl). Radikalitu a úpornost Ibsena i jeho hlavního hrdiny nevyjádřili autoři jen vlastní inscenací, ale i její několikaletou přípravou. Z programu se dočtete, že látka je zaujala již během studia na DAMU, kde to měli jako "povinnou četbu", ale nedovedli si představit, jak by ji šlo předvést na divadle. Po několika letech si na to troufli. A vzali to z gruntu. Pořídili nový překlad z norštiny a příprava inscenace trvala více než rok. Při tom to dělali "po práci" a bez velké finanční podpory. Vytvořené dílo příliš nepropagovali. Já se o něm dověděl dost náhodně z recenze premiéry na nějakém zdroji na internetu. V létě se hra několikrát hrála v prostoru Preslova.  Koncem minulého roku jsem se s radostí dověděl, že získali podporu Divadla v Celetné, kde na jaře hru několikrát provedou.

Nevím, zda se mi podaří vidět představení ještě jednou. Každému fandovi divadla však její návštěvu vřele doporučuji. Zvláště v souvislosti s možnosti vidět i Peer Gynta v Disku. Asi jen zřídka (možná kromě Norska) se naskytne příležitost vidět obě ranné Ibsenovy veršované skladby v jednom městě ve stejné době. Je to jen jeden z mnoha projevů toho, jak nesmírně kvalitní a rozmanitá je současná divadelní scéna. Užime si toho. Masopust není jediným  sdružením herců, které mimo stabilizované soubory realizují své představy o divadle. Stojí za to nich pátrat.

Radúz a Mahulena

Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
režie: Jan Antonín Pitínský
hudba: Vít Zouhar
scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Kateřina Štefková
živá hudba: Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse
8.září 2010, Národní divadlo

Na inscenaci Radúze a Mahuleny jsem šel především pro to, že v ní hlavní role hrají moji oblíbenci Pavla Beretová a Vojtěch Dyk, které sleduji již od jejich působení v Disku (a můžete si o nich přečíst v mnoha glosách tohohle  blogu). Jinak jsem nic mimořádného nečekal. Jenže to jsem přehlédl, že režii má jedna z nejvýznamnějších osobností současného divadla režisér Jan Antonín Pitínský. Tenhle režisér má obrovskou fantasii a umění převést originální nápady až do vynikajících inscenací. Již jsem viděl mnoho jeho opusů a  vždy šlo o prvotřídní, působivé, autentické a velmi zajímavé divadlo. Je štěstím pro národní kulturu, že je na volné noze a působí tak v mnoha divadlech. Nikdy nezapomenu na jeho představení Romeo a Julie v Divadle Astorka.

Radúz a Mahulena je zcela jedinečná inscenace, která je na scéně Národního skutečně zjevením. Všechny její složky jsou nesmírně kvalitní a velmi vyvážené, proto jsem také výjimečně do prefixu glosy uvedl všechny autory.

Mnoho lidí si pamatuje film, ve kterém hrál Radúze Jan Tříska. Z každého jeho záběru tryskal patos, výtvarně se film inspiroval obrazy Jana Preislera a hudebně byl postaven na Sukově hudbě. Celkově to však bylo něco neživého a dost muzeálního. Dramaturgyně (nemám obecně feministické novotvary rád, ale tady to tak necítím) spolu s režisérem našli odvahu přistoupit k tomuto dramatu "moderně"  a  vytvořili kouzelné představení, které respektuje autora a při tom vytváří osobitou poetiku. Je zážitek sledovat reakce mladých lidí, kteří tam přišli se školou a při tom akceptovali pohádkový děj i jeho "poselství" a při tom se i výtečně baví.

Scéna i kostýmy jsou kombinací laskavé nadsázky postavené na ohlasech slovenského folklóru a současných minimalistických tendencí v divadelním výtvarnictví. Nejdůležitějším faktorem, který přispěl ke kvalitě inscenace, však byla hudba a způsob její prezentace. Málokdy vidíte v činoherním představení na scéně živý orchestr. V tomto případě vynikající soubor Collegium 1704, který se pod vedením Václava Lukse systematicky věnuje autentické interpretaci barokní hudby. Tento soubor přispěl v Národním divadle  i k mimořádné kvalitě inscenace opery Rinaldo. Děj často posunovali i vynikající zpěváci tohoto souboru. Autorem hudby je Vít Zounar. V programu si přečtete několik velmi zajímavých textů o dramatu i jeho autorovi. Režisér do programu přispěl jen krátkým příspěvkem, ve kterém se svěřil s tím, že měl výhružné telefonáty když vešlo ve známost, že v inscenaci nechce použít Sukovu hudbu. Hudba je moderní, ale zjevně hlavně v úvodu a na konci inspirovaná barokní hudbou (zaslechnete i citace z Mozartovy Kouzelné flétny). Uprostřed inscenace však hudební doprovod využívá i zcela jiných motivů. Po přestávace režisér zařadil promítání úryvků ze slavného filmu Buena Vista Social klub, ve kterém hrají staří kubánští hudebníci. Vojtěch Dyk s Pavlou Beretovou při tom (oblečeni skoro současně) na scéně tančí. To, že v hudebně pojaté inscenaci dali autoři pěveckou příležitost Vojtěch Dykovi, který je nejméně stejně dobrým zpěvákem jako hercem, nikoho nepřekvapí, ale velkou zpěváckou příležitost dostane i Pavla Beretová, která zpívá "jen" jako herečka.  Hudba i výtvarné pojetí vytváří předpoklady k vyznění inscenace, o kterém však rozhodují režisérova koncepce a vynikající herecké výkony. Bylo zajímavé a překvapivé, jak těch několik herců (málokdy jich na scéně je víc než 3-4) ovládlo velké jeviště Národního divadla, které je jindy s třeba patnácti herci "skoro prázdné".
 
Představitelé hlavních rolí Pavla Beretová s Vojtěchem Dykem byli v této inscenaci úžasní - a to jsem oba viděl již mnohokrát. Ostatní herci neměli k dispozici tak velkou plochu, ale k mimořádnému zážitku přispěli nemenší měrou. Mě velmi příjemně překvapila Marie Málková, kterou si pamatuji především z dávných inscenací Divadla na Zábradlí, kde mne uchvátila jako Antigona (v téhle roli si ji vybavím i na smrtelné posteli, pokud to bude v posteli, kdo ví) , matka Ubu i v hrách Václava Havla. Pochopitelně jsem ji od té doby viděl vícekrát, ale už nikdy mne tak neoslovila, až teď.

Kdybyste si tuhle inscenaci nechali ujít, těžko to nějak jinak doženete, byla by to nesmírná škoda.

La Fabrika

 

Mistr a žák

Skutr - inscenace pohybovéno divadla  

La fabrika, 28.března

 

Malá smrt - taneční divadlo

režie Adéla Laštovková Stodolová 

La fabrika, 23.dubna

    Už delší dobu jsem se chystal do nového divadelního prostoru, který vznikl z továrních hal v Holešovicích. Bohužel jsem propásl zajímavé inscenace v loňském roce. prostor je příjemný a má alespoň dva sály - hlavní a "slévárnu". Skupině herců a režisérů točící se kolem této scény se podařilo prosadit s inscenací La putyka (režie Rostislav Novák), která získala mnoho ocenění a na kterou proto vůbec nejde sehnat lístky. 

 

    Šel jsem na  představení Mistr a žák. Představení je založeno na obrovské kondici a pohybovém nadání všech představitelů. Jejich projev hraničí s kvalitně provedenou akrobacií (však také jde o úpravu inscenace, která byla uváděna v rámci festivalu Nový cirkus na Letné). To je však "jen" východisko nebo chcete-li předpoklad k tomu, aby mohli předvést výsostné divadlo. Druhým zdrojem je inspirace východním uměním. Vidíme příběh Mistra, jeho famula a žáka, který se chce vetřít k mistrovi do učení. O hudební stránku se stará Jakub Prachař, který bubnuje, zpívá a hraje zpěvačku. Jde o svéráznou pohybově nesmírně náročnou a vtipnou improvizaci. I když (možná jen zatím) není "cirkusový" styl výrazu mým oblíbeným a nevyznám se ani v citacích východních příběhů, musel jsem ocenit vtip a mimořádné kvality inscenace i herců. Je až k neuvěření, co všechno dokáží a kolik nejen pohybových nápadů mají. Tři hlavní role vytváření Rostislav Novák, Petr Horníček a Jiří Kohout. Nemám to slovo rád, ale možná je adekvátnější mluvit o nich jako o perfomerech než jako o hercích. Ale, kdo by se staral o terminologii. Na představení určitě stojí za to jít, zaručuji Vám, že se budete celou dobu dobře bavit a navíc nenačerpáte vůbec žádnou negativní energii.

    Když už jsem se jednou do tohohle divadla vypravil, tak jsem musel navštívit i druhou inscenaci, tentokrát spíše tanečního divadla - Malá smrt. Ta se odehrávala v menším ze sálů - ve slévárně. Ne, že by pro mne byly anonce představení nějak moc důležité, ale tady jsem si přečetl, že jde o "poetické taneční divadlo". Představení se mi moc líbilo, ale adjektivum poetické bych mu asi dal jako poslední. Koncepce vycházela opět především z fyzických dispozic všech šesti tanečníků (herců) a jejich velkého nasazení. Při tom autorka inscenace využívala vrchovatě (pro mne možná až nezvykle moc) konkrétního prostředí, ve které se hrálo. Herci šplhali po žebřících k nástropnímu jeřábu, pohybovali se ve výškách, dívky strávily dost velkou část představení ve velké kádi s vodou (byla teplá - seděl jsem v první řadě, tak mne párkrát postříkaly). Představení se mi velmi líbilo. Tančily v něm tří dívky: autorka Adéla Laštovková Stodolová, Zuzana Stavná (kterou jsem si o několik týdnů později vychutnal v Disku na inscenaci Depurados v DISKU) a Pavla Beretová (asi jí to dalo zabrat, ale tanečním specialistkám se vyrovnala - je hrozně fajn, že takhle nyní vypadají mladé hvězdy souboru Národního divadla). Všechny byly výborné. Muži - zde by se chlapci vůbec nehodilo - zvládali své náročné role také "s přehledem" (to je blbý, ale nějak mne teď lepší slova nenapadají). Byli to Jakub Gottwald (toho určitě znám z DISKu, ale zatím neodlišuji), Jan Meduna a Petr Vršek.  

 

    Soudě podle těchto dvou večerů (jistě jsem v tam nebyl naposledy - už mám lístek na Kultovní představení) se tým SKUTR úspěšně snaží o pojetí divadla důsledně vycházejícího z dokonalého ovládnutí fyzického pohybu. A teprve na tomto "poctivém" základu vytváří případné hodnoty další. Nevím, do jaké míry je to reakce na dobu, v níž většina věří v to, že všechno jde okecat, ale každopádně je to právě proto hodně sympatické a navíc i důvěryhodné. 

 

    Na představení Mistr a žák jsem byl krátce po té, co jsem se vrátil z výletu po galeriích v USA. A obecenstvo mě překvapilo. Bylo jiné než znám z divadel, kam obvykle chodím. Bylo tam mnoho "reprezentativních" (reprezentovaly jak své patrnery, tak sebe) krásných žen, všechny s vkusem, ale hodně namalované. Po Američankách, na které jsem se díval týden před tím, to byl obrovský rozdíl. To, že jsou tady ženské hezčí, nepřekvapuje, ale že se Američanky ve srovnání s Češkami skoro vůbec nemalují, bych nikdy netipoval (třeba jako příslušnice pragmatického národa vědí, že by to stejně nepomohlo). Překvapilo mě i kolik lidí na představení bylo a v duchu jsem vedení scény blahopřál k úspěšné propagaci. V Ponci musí tiše závidět. Pak jsem se však dočetl, že i v La Fabrice musí (přes úspěch La putyky) ukončovat pro nedostatek diváků uvádění více her, které mají rádi. A tak mám smůlu.

    I na druhém představení bylo plno (sál je však menší) a obecenstvo už mi připadalo stejné  jako v DISKu (i když to možná bylo i tím, že už jsem byl měsíc doma zpátky).

 

    Zajděte někdy do LA Fabriky, určitě neprohloupíte.

Silná pětka

 

    Kdyby si někdo dal tu práci (ne, že by to za to stálo), zjistil by, že jsem v blogu vychvaloval v Disku především čtyři herečky z ročníků, které již absolvovaly. Byly to (pořadí není podstatné):

 

• Pavla Beretová 1, 2, 3, 4, 5
• Lucie Polišenská 1, 2, 3
• Anita Krausová 1, 2, 3
• Jana Pidrmanová 1 

 

    První tři již jsem mohl vidět v Národní divadle (i když Lucie je "doma" spíše na Vinohradech).

 

    Jen o Janě Pidrmanové jsem nevěděl, kde je (je)jí začátek. Už jsem po ní chtěl vyhlásit pátrání. A hle - teď se objevila hned v hlavní roli v inscenaci BlackBird v Kolowratu (ještě jsem neviděl, ale už mám lístky) - a některé indicie naznačují, že nejde v ND jen o jedno hostování. Už se na ni moc těším.

 

    Jsem hodně rád, nejen proto, že mám tak všechny čtyři pěkně "po ruce" - bydlím kousek od Národního divadla, ale především proto, že vedení činohry ND má tak dobrý vkus při výběru mladých hereček.

 

    Kdyby bylo skutečně pravda, že si herečky vybírají podle glos v mém blogu, pak už určitě vědí, kterou si mají vybrat z ročníku, který právě končí. Nebudu tady to jméno uvádět, abych to nezakřikl. Čtenáři blogu však dobře vědí koho mám na mysli.

    Ale vážně, věřím, že o ní vědí a minimálně uvažují i když můj blog třeba vůbec neznají (ano i takoví lidé mohou  mít - i když je to k nevíře - o divadle přehled).

 

TříKolka - tři (hry) Kolečka v Rubínu

Petr Kolečko: Soprán ze slapské přehrady
8. února, Rubín

Petr Kolečko a kol.: Díra
12.února, Rubín

Petr Kolečko: Kauza Salome
na motivy hry Oscara Wilda, režie Daniel Špinar
19.února, Rubín

    Tak jsem měl únor ve znamení divadla Rubín. Byl jsem tam celkem pětkrát. Dvakrát na hře Zuzany Dzurindové Svrbí, o které jsem již psal, a třikrát na hrách Petra Kolečka, o kterém jsem tady také již psal (Láska, vole a Pornohvězdy). Petr Kolečko má mnoho aktivit. Mimo jiné je uměleckým šéfem činohry Divadelního studia Rubín, které do značné míry zásobuje svými hrami. Pod jeho vedením se z Rubínu stává herecká laboratoř, kde se dostává velkých příležitostí mnoha hercům. O kvalitách těchto příležitostí svědčí to, že se mu daří pro vystupování v Rubínu shánět prvotřídní herce a jistě to není dáno finančním ohodnocením, ale tím, co mají možnost hrát - a v jaké atmosféře. O hrách budu psát v pořadí, v jaké jsem je viděl. Ta nejlepší tedy přijde na řadu jako poslední.

 

    Soprán ze slapské přehrady je především velká herecká příležitost pro Ladislava Hampla (zatím jsem ho neviděl). Plně ji využil. Hraje - a výtečně - "životem unaveného" (snad filmového) umělce, který sbírá ženské skalpy, aniž by mu to přinášelo hlubší uspokojení. A tak vede dlouhé monology o životě a jeho (ne)smyslu. Dívku, kterou právě svedl (a při tom si vzpomněl, že asi svedl v témže bytě před mnoha lety i její matku) hrála Marie Štípková. Kvůli ní jsem vlastně na představení zavítal. Hrála dobře, role jí však zjevně moc neseděla - bylo vidět, že ji zdědila. Myslím, že vím, jakým směrem by se role měla posunout, aby se mohla herecky vyřádit i ona. Nejsilnějšími pasážemi byl "dialog" hlavního hrdiny se starou skoro hluchou bývalou operní zpěvačkou, kterou fantasticky - jak také jinak - hrála Zdena Hadrbolcová. I když mu žena nerozuměla, její repliky byly naprosto přesné a hlavní hrdina se tak setkal s ženou, které "nestačil" a dost ho to rozhodilo. Osvěžení jemu i divákům přinesla Jana Stryková v roli krávy.  Hra nebyla špatná, stojí za to ji vidět, ale znovu na ní jít rozhodně neplánuji.

 

     S hrou Díra jsem se nějak nepotkal. Nepomohlo ani výborné herecké obsazení. "Děj" se odehrává v soukromém psychiatrickém zařízení, jehož majitele a provozovatelé hrají  Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová (musel jsem zavzpomínat, jak jsem na ně chodil do těchto prostor, kde bylo A-studio - např. na Fausta). Chovance hrají David a Jakub Prachařové a moje oblíbená Anita Krausová (o níž už jsem tu také vícekrát psal). Postavy si z různých směrů hrají s citacemi z Shakespearových her, především z Leara. Ale jak už jsem řekl, mě hra moc nezaujala. Možná i proto, že jsem měl, když jsem na ní šel, přehnaná očekávání.  

 

    Z této trojice her byla rozhodně nejlepší Kauza Salome. Takhle to může mást, je to výborná inscenace i absolutně. Obrovskou zásluhu na tom má režisér Daniel Špinar, který opět předvedl sílu svého nadání. O něm asi napíši v samostatné glose.

    Hra vychází (i když nevím jak moc, protože ji neznám) z hry Oscara Wilda. Pravděpodobně silnějším motivem k jejímu napsání i způsobu realizace byla televizní reality show MTV My Super Sweet Sixteen (kterou pochopitelně neznám tím spíš), ve které v přímém přenosu předvádějí dcerunky z bohatých rodin  své bohatství a životní postoje na oslavách svých úžasných šestnáctých narozenin. Shlédnutí této show muselo na autora a režiséra velmi silně zapůsobit (nebo, že by jim stačilo si o tom přečíst?).

    Pavla Beretová hraje Salome - dcerku bohatého majitele ropných vrtů. Během celé hry prochází její postava mnoha polohami. Herečka tak dostala příležitost podat výkon, na který se nedá zapomenout. Však také byla Pavla Beretová byla za roli Salomé nominována na cenu Thalie za rok 2009. 

    Ostatní herci však také hrají úžasně dobře. Ondřej Pavelka hraje dívčina otce, který ji miluje nejen otcovskou láskou. Slibuje a snáší ji modré z nebe a je ochoten splnit ji každé i to nejbizardnější přání. Její matku hraje Alena Štréblová. Matka má nejasnou sexuální minulost, díky svému sexapealu se jí kdysi podařilo svést nynějšího manžela. Nyní se velmi špatně vyrovnává s tím, že už pro něj není tak žádoucí. K dceři nemá moc dobrý vztah, střídavě v ní vidí sokyni v lásce a ženu, která tím, jak si omotává kolem prstu milujícího otce, se mstí (jak se domnívá i za ni) milenci a mužům vůbec. Posledním hercem - nikoli co do kvality výkonu - je Lukáš Príkazký, kterého si také pamatuji z Disku. V roli s  ním prý alternuje (jako v Pornohvězdách) Vojtěch Dyk. Na tuhle postavu mi typově víc sedí Lukáš Príkazký. Hraje beatníka Johna, který se špinavý objeví na zahradě rodiny a nahlas vykřikuje hesla o prohnilosti světa a nutnosti jeho nápravy.  

 

    Na počátku Salome plánuje, které spolužáky pozve na oslavu a čím kterého ohromí. Při tom předvádí neujasněnost svých postojů a pocitů, protože některými spolužáky pohrdá pro jejich (relativní) chudobu a současně jim vlastně závidí jejich úspěchy a záliby. Seznamuje diváky s tím, co všechno si na svém otci vymohla. Při příchodu otce s ním koketuje, což se mu velmi líbí. Když se jí zdá, že nechce plnit všechny její rozmary, upadá do hysterického vzteku. Matku vůbec nemusí. Nálada se změní, když se Salome dovídá, že do jejich zahrady opět (naposledy ho sluhové zmlátili a vyhnali) přišel onen vizonářský mladík. Okamžitě dostane nápad, že právě on by mohl být tou největší atrakcí její oslavy. Zakáže, aby ho vyhnali, a jde za ním do zahrady. Snaží se s ním zavést rozhovor a pak ho i přimět, aby ji políbil. Pro něj je však ztělesněním zlého pokušení nejen jako představitelka bohatství, ale i jako žena. A tak dívka odchází od mladíka s nepořízenou. Nedovede to pochopit ani se s tím vyrovnat. Nezvyklé pocity, že něco nemůže mít, ji přivedou na myšlenku požádat otce o chlapcovu hlavu. Protože tuší, že tohle přání nebude jednoduché splnit, začne s otcem flirtovat a lstí si vynutí od otce slib, že ji splní každé přání.  Otec se zprvu vzpírá a říká dceři, že to ho přivede do vězení, ale posléze poručí (mobilem) sluhovi, aby mladíka zabil a jeho hlavu přinesl dceři. Salome má z hlavy radost, tančí a mazlí se s ní. Otce postihne záchvat žárlivosti a v něm svoji dceru zabije. Na konci představení vidíme, jak se mrtvá Salome s Johnem dívají z nebe na Zemi. Teď už se s ní je ochoten bavit a dívka tak dosáhla svého. Oba jsou veselí a žertují očividně šťastní.

    Možná jsem "děj" popsal zbytečně podrobně a určitě strašně zjednodušeně. Autor a režisér dokázali vytvořit skutečně silné dílo. Herecké výkony byly (jak si teď uvědomuji, jako ve všech inscenacích Daniela Špinara) zdánlivě samozřejmé. O to však působivější a pravdivější.

Tato inscenace získala nominaci na cenu Alfreda Radoka za "Českou hru roku 2009". 

    Hru Kauza Salome byste si určitě neměli nechat ujít. Není - a nebude - moc lepších inscenací.

    Petr Kolečko je velice plodný autor. Kdybychom hledali analogie ve sportu, patří zřejmě k těm, kteří raději hrají zápasy než trénují na sucho. Nemyslím, že při této kvalitě je tato nadprodukce na závadu. Jen mi kdesi v podvědomí vyvstává otázka, jak by jeho hry vypadaly, kdyby je víc vypiplával. Kdoví, možná by by byly horší, možná lepší. Určitě však patří Petr Kolečko k nepřehlédnutelným postavám našeho divadelního života.

    Jak už jsem psal byl jsem minulý měsíc v Rubínu pětkrát. Byl jsem však překvapen, že de facto nebylo (malinké) divadlo ani jednou plné, i když jednou bylo dle internetu vyprodáno. Je to škoda, málokde na Vás čekají tak silné divadelní zážitky. Informatici z matfyzu to při tom mají za rohem. Polepšete se a získáte víc než byste mohli čekat.

Svrbí - další dokonalá inscenace

 

Zuzana Dzurindová: Svrbí

překlad a režie Anna Petrželková

11.února  Divadlo Rubín

 

    Tak už jsem tenhle rok viděl asi čtvrtou zcela mimořádně dobrou inscenaci. Už mi nestačí superlativy. Tahle hra je hrozně dobrá, inteligentní a především zcela dokonale zahraná.  

 

    Jde o hru se "ženskou tématikou". Než abych ji charakterizoval já, vypůjčím si dva citáty. Prvý je z programu

"Ženy. Komplikované systémy, odkázané na chemické reakce, které bývají často neslučitelné se životem. Pod povrchem se dějí věci. A sem tam to vře i na něm. Katastrofa se blíží. Ženy se dělí. Na ty, které jsou ochotny podstoupit lobotomii v zoufalé snaze najít štěstí, a na ty, které jsou odhodlané v mužích nehledat víc, než doplněk k večerním šatům. Jak přemoci vlastní hrdost? Kdo nakonec vyhraje válku pohlaví, které svrbí?"

a druhý - skoro lepší - pochází od jedné z hlavních představitelek Barbory Polákové

Stále více se v našem okolí objevují schopné, inteligentní, vtipné ženy (ženomuži), pro které vyrovnané partnerské protějšky nejsou k dostání. Rozpor mezi nabídkou a poptávkou. Mohlo by se zdát, že hra bude jeden velký povzdych. Je to však pokus podívat se na nás i z druhé strany. Tedy čeho všeho jsme samy schopny, pro jakési ´vztahové blaho´, aniž bychom se, ve své ´přeemancipováné´ sleposti, dokázaly nad sebou pozastavit.

   Jak už jsem řekl, hra je mimořádně vtipná. Režie i herci jí dodávají ještě mnoho dalších nápadů. Obsazení je prakticky dokonalé. Dvě hlavní ženské postavy hrají Pavla Beretová, o níž jsem už v tomhle blogu mockrát psal, a Barbora Poláková, kterou jsem bohužel v Disku nějak přehlédl a tak tentokrát fakticky viděl poprvé.

 

    Pavla Beretová je bezesporu jednou z nejlepších (a nejvšestrannějších) mladých hereček. Je fajn, že si toho všimli i v Národním, kde je již (třetím? rokem) ve stálém angažmá. Je hrozně sympatické, že i když tam už má i hlavní role (Mahulena), hraje dál i v malých divadlech (za roli Salome v Rubínu - na to představení se teprve chystám - byla nominována na cenu Thálie). Mám pocit, že to, že v nějaké inscenaci hraje, je dostatečným důvodem, abyste na ni šli. Při tom nemá "hvězdné manýry", nestrhává pozornost jen na sebe a svůj výkon, ale je výbornou týmovou hráčkou. 

    Barbora Poláková byla pro mne velkým překvapením. Nejen, že Pavle Beretové byla důstojnou partnerkou, ale ukázala i zcela mimořádné schopnosti vytvořit "herecké klipy". Nádhera. Skoro každý její monolog by šlo uveřejnit např. na webu jako samostatnou etudu, při níž by si přišli na své i ti, kdo celou hru neznají a neviděli. 

 

    Větší mužskou roli hrál znamenitě spolužák Pavly Beretové z Disku Tomáš Dianiška. Viděl jsem ho už vícekrát, ale tentokrát se mi líbil skoro nejvíc. V poměrně malém prostoru, který ve hře má, dokázal odvést dokonalý výkon.

 

    Menší, avšak symbolickou, roli hrál Tomáš Kobr. Režisérka pro ni vybrala vskutku toho pravého představitele. 

 

    Nejít na tohle představení byl byl vskutku hřích. Takhle inteligentní humor, který by však neulpíval jen na povrchu, hned tak nenajdete. Já na představení půjdu jistě ještě alespoň jednou a jsem si jist, že tam pokaždé najdu mnoho nového. 

P.S. Na představení jsem již byl i po druhé a užil jsem si stejně jako poprvé - a všem šesti kolegům, které jsem na to vylákal, se představení líbilo také.

 

Loučení s DISKem

rsk

Reto Finger : Ledový hrot

Petr Kolečko : Soumrak bohů

Jana Slouková, Daniel Špinar: Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní

O inscenacích souboru katedry činoherního divadla jsem v tomto blogu již jednou psal. Podařilo se mi uskutečnit předsevzetí, které jsem si tehdy dal, byl jsem ještě jednou jak na Štěstí dam, tak na Bratrech (Karamazových) a viděl jsem i další dvě jejich inscenace.

Ledový hrot je hra současného švýcarského dramatika, který se v něm zabývá analýzou vztahů a komunikace. "Děj" se odehrává v horské vesnici, která je skoro úplně odříznuta od okolního světa. Její obyvatelé se snaží přistupovat k životu a jeho problémům tak, jak byli jejich předkové zvyklí - přes mýty. Avšak ty již přestávají fungovat. Hra sama mne nijak zvlášť neoslovila, přesto jsem však byl s večerem spokojen. Měl jsem totiž možnost vidět své oblíbence (už jsou to všichni z tohoto ročníku) v dalších polohách jejich herectví. A bylo na co se koukat.

Další dvě aktovky uvedené v úvodu jsou uváděny pod společným názvem Mužské záležitosti.

Soumrak bohů je hra "o fotbale", vášních a nekalostech okolo něj. Také na ní mě zaujaly především herecké výkony.

Daleko více se mi líbila druhá část představení Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní. Tu bych bez váhání přiřadil k "velké trojce" představení, o kterých jsem psal minule. Když jsem si kupoval lístky, měl jsem trochu strach. Tématem je totiž homosexualita a já viděl několik filmů, představení a diskusí, které toto téma zpracovávaly způsobem, který mne ani nezaujal ani nenaštval, jen nutil ke kroucení hlavou (výjimečně ne nad sebou samým). Toto představení však bylo mimořádně zdařilé. Autoři i protagonisté si drželi nad tématikou potřebný nadhled a přitom dokázali zdánlivě nemožné: zprostředkovat současně jak "vnější" pohled, tak i citové rozpoložení hrdinů (homosexuálů i jejich okolí). Tolik laskavého a při tom naprosto nespoutaného humoru se jen tak nevidí. Hra byla mimořádně působivě výtvarně a pohybově pojednána. Všichni tři herci Pavla Beretová, Vojtěch Dyk i Lukáš Příkazký byli excelentní. Při tom jejich "role" vůbec nebyly jednoduché, kdyby byly je hrál někdo jiný, šlo by o zcela jiné - a myslím si podstatně horší - představení.

Musím říci, že těch sedm večerů, které jsem s touto partou v DISKu strávil, patřilo k tomu nejlepšímu, co mne v tomto roce potkalo. Bylo k neuvěření, jak široký repertoár jednotliví herci dokázali zvládnout. I když se to týká všech, přesto se mi chce zvlášť zmínit Pavlu Beretovou, Lukáše Příkazského a Radovana Klučku.

Nelze než pogratulovat pedagogům DAMu k tak dobrým studentům a všem absolventům popřát, aby našli uplatnění v kvalitních divadlech i představeních. Bylo by krásné, kdyby si - třeba Bratry Karamazovy - vystřihli ještě několikrát příští rok mimo DISK, jako "můj" ročník Jakuba a jeho pána v Celetné. Lístky by se jistě snadno prodaly. Nevím, zda se mi to podaří, ale rád bych jejich další vývoj sledoval. Pokud někdo bude mít informace, kde působí, dejte mi prosím vědět.