Tarfuffe na Vinohradech

Moliére: Tartuffe
režie Štěpán Pácl
Vinohradské divadlo, 5.ledna 2011

I když hru znám dost dobře, rozhodl jsem se zajít na Tartuffa i na Vinohrady. Impulsem byla zmínka na facebooku Jany Strykové, že v tom hraje. Když jsem zjistil, že to režíruje Štěpán Pácl, našel jsem nejbližší volný termín a (po malém extempore s pí pokladní) zakoupil lístek. Viděl jsem před tím minimálně dvě inscenace této hry. Před delším časem od Astorky s vynikajícím Milanem Lasicou a přede dvěma roky hru nastudoval můj oblíbený ročník KČD DAMU. Představení v Disku mne zcela nadchlo. Obě tato představení hrála Moliéra "jako současnou hru".

Vinohradské pojetí je blíže originálu. Výprava je velkolepá, scéna Pavla Svobody je nádherná a nápaditá a spolu fantaskními barokními kostýmy má velký podíl na kvalitě divadelního zážitku. Režisérovi představení krásně drží pohromadě a nemá slabších chvilek. Nesnažil o násilnou aktualizaci. Jen v druhé části asi přeložil některé repliky "jazykem dneška". Také scéna svádění Elmíry Tartuffem (nebo to bylo naopak?) byla asi prodloužena, aby mohl vyniknout komediální talent Jany Strykové. Tak se ale asi v Moliérově době hrálo. Byl to praktik, který jistě znal přednosti a slabiny svého souboru a pracoval s nimi. Všichni herci hráli s chutí a výborně. Přesto vynikali představitelé hlavních rolí - Svatopluk Skopal jako Orgon, Jana Stryková jako jeho žena, Lukáš Příkazký v titulní roli a Oldřich Vlach v menší roli Kleanta. V případě Lukáše Příkazkého jsem si nemohl nevzpomenout na jeho Aljošu v Bratřích Karamazových. Zdálo se mi jen, že Lucie Juřičková mohla z postavy komorné (hlavně v první půli má vlastně ze všech největší prostor) vytěžit podstatně více. Při té příležitosti jsem si vybavil výborný výkon Marie Štípkové v Disku.

Celkově se mi představení hodně líbilo, plně mne zaujalo i když jsem text dost dobře znal. Je velkou službou autorovi bez přehnaných snah o sebeexhibici. Každému proto jeho návštěvu doporučuji.

Jediné, co mne zarazilo bylo obecenstvo. Jednak bylo hlediště zaplněno asi jen tak 60-70% (při tom premiéra byla na podzim), jednak hodně diváků zjevně "přišlo na něco jiného". Moji sousedé dokonce po přestávce odešli. Naopak reakce mladých, které jsem vyslechl o přestávce a ve frontě na šatnu, by jistě autory inscenace potěšily. Je škoda, že divadlo nenabízí (snad se nemýlím) nějaké větší slevy pro studenty. Nechodím na Vinohrady moc často a tak nevím, zda je to pravidlo či výjimka. Herecký sbor má toto divadlo beze sporu vynikající, k repertoáru jsem (od lidí, kterým v této oblasti věřím) slyšel a četl různé výhrady. Musím tam ale zajít častěji sám a přesvědčit se na vlastní "hlavu". Ale kde vzít čas, když jsem i v Disku byl v této sezóně zatím jen jednou.  

František Hrubín a Štěpán Pácl

František Hrubín: Křišťálová noc
režie Štěpán Pácl
Švandovo divadlo, 21.října 2011 

Zjišťuji, že v poslední době si vybírám z divadelních inscenací více podle tvůrců než podle hry. Štěpán Pácl si mne - navždy (i když vzhledem k mému věku to zas dlouho nebude) - získal uvedením hry Brand, o které jsem v blogu již psal. Byla to pozoruhodná inscenace, při přípravě které tvůrčí kolektiv projevil minimálně stejnou "zabejčenost" jako hlavní hrdina Ibsenova dramatu. Ta není sama o sobě hodnotou, musí být pořádně "vyfutrována" talentem a schopnostmi. A těmi Štěpán Pácl i jeho kolegové disponují v míře ne zcela obvyklé.
Proto jsem zajásal, že je možno vidět jeho inscenaci ve Švanďáku. Ani jsem si předem nic nepřečetl, o jakou hru jde. Pamatuji se na původní inscenaci Hrubínovy Srpnové neděle v ND ze šedesátých let (myslím, že to bylo ve Stavovském). Křišťálovou noc jsem tehdy ani později neviděl. Obě hry jsou zasazeny do podobného prostředí. A tahle hra se mi líbila víc než Srpnová neděle, která na všechny zapůsobila tak silně především proto, že vznikla jako jedna z prvních her, které opustily schéma "socialistické realismu" (zaplať pánbů už dnes málo lidí skutečně ví, co to bylo a jak strašně se to ve všech sférách života projevovalo). Poselství Křišťálové noci mi připadá "aktuálnější" (fuj to je slovo). Možná to ale bylo hlavně kvalitami téhle Páclovy inscenace, těžko říci. Nebudu raději vyprávět příběh hry, ani to "co chtěl básník říci". Nutně by to bylo hloupé. Kromě hry samotné mě zaujaly výkony všech herců, jak členů hereckého ansáblu Švandova divadla, tak i posil Milostava Königa a Jany Pidrmanové. Bylo to hodně působivé představení. Mohu ho každému, kdo nejde do divadla "jen odpočívat", doporučit. Kupte si i program, dozvíte se dost zajímavého o vzniku hry.
Z inscenace je vidět, že její autoři mají k této době hluboký vztah a snaží se jí pochopit ve všech souvislostech a bez předpojatých zjednodušování. Hodně lituji, že jsem neviděl předchozí Páclovu inscenaci slavné hry Josefa Topola Konec Masopustu. Věřím, že bych ji v jeho pojetí pochopil spíše než současné Pitínského provedení v Národním. 

Dost mne vyděsilo, že ač to byla teprve asi  třetí nebo čtvrtá repríza, divadlo bylo poloprázdné. A na webu nabízeli týden před představením slevu s uvedením nějakého bizardního (už si ho nepamatuji) důvodu,  který však implicitně vyvolával dojem, že nejde o kvalitní představení. S touhle ustrašeností hodně kontrastovala Barnumská reklama, kterou jsem viděl před prázdninami na Malostranském náměstí. Projížděl tam malý  náklaďáček s megafony, jehož jediným nákladem byl poutač s reklamou na inscenaci Křišťálové noci. . Takhle se obvykle divadelní představení - možná s vyjímkou muzikálů Lucie Bílé - neinzerují. Naposledy jsem tak viděl jet "velikého Paroubka" před volbami. Mám dojem, že Švandovo divadlo neumí dobře (na rozdíl třeba od Divadla v Dlouhé) pracovat s diváky. "Vychovat" si je tak, aby divadlu fandili a chodili tak (skoro) všichni na představení různých žánrů a zaměření. Možná, že pro obecenstvo, které se třese na Biomanželku, je moc těžké přepnout na Hrubína.

Ibsen jak ho neznáte

Henrik Ibsen: Brand-Oheň
inscenace o.p.s. Masopust, režie Štěpán Pácl
někdy v létě 2010 v "prostoru Preslova", nyní se hraje v Celetné


Tahle glosa bude nejen o konkrétní velmi zajímavé inscenaci, ale především o bohatosti současné divadelní scény v Praze, ale k tomu se dostaneme.

Brand je drama ve verších z velmi ranného období slavného norského dramatika. Původně ho autor ani nezamýšlel inscenovat. A dodnes je velmi málo známé. Hlavní hrdinou dramatu je mladý kněz, který zastává velmi nekompromisní životní postoje, jeho heslem je "všechno nebo nic". Dostává se tím nejprve do problémů v rodinném životě a později i ve společností, kterou si svojí neústupností a důsledností dokázal na chvíli získat. Postavil před ní obtížný, ale "snadno formulovatelný" cíl - postavit v městečku nový velký chrám. V tom ho - po chvíli váhání - (zištně) podpořily i hospodářské a církevní autority. Jenže když byl chrám hotov, ukázalo se, že pro kněze byl chrám jen jedním milníkem na cestě "k Bohu", s jehož dosažením se nejde spokojit. Dokonce naopak - završením tohoto cíle se pro kněze vyjevila jeho nedostatečnost a "zbytečnost". V tomto okamžiku se rozchází nejprve s elitami a postupně i se svými dosavadními podporovateli, kteří nehodlají trvale obětovat úsilí, pohodlí a materiální statky jen pro vyšší cíle. Na závěr hry hlavní hrdina hyne jako oběť laviny (nebo davu nespokojených bližních - to si musí vybrat divák).

Inscenace je pojata velmi "moderně" - např. úsilí o službu (Bohu) je na scéně symbolizováno praním špinavého prádla. Scéna je velmi jednoduchá - nělik stolů, židlí a škopíků s vodou. Opravdovost podtrhuje živá hudba. Herecký soubor tvoří většinou absolventi DAMU. Hlavní roli hraje znamenitě Milostav König, kterého si pamuji především z vynikající inscenace Faidra z Dlouhé. Všichni herci jsou výborní a hrají s nesmírným zaujetím, bylo by nespravedlivé některé z nich vydělovat, jde o vskutku kolektivní dílo. Spokojím se tím, že i zde hraje Pavla Beretová (již více krát jsem se musel - i v tomhle blogu - podivovat nad tím, v jak mnoha výborných inscenacích zcela různých žánrů hraje).

Hru nelze (dnes) brát brát doslova, při polopatickém výkladu některých dilemat kněze se někdy můžeme jeho "zatvrzelosti" divit. Jenže smysl hry a hlavně inscenace je jiný. Žijeme ve společnosti, kde "kompromisy" maskují když ne přímo nemorálnost a podvody, tak alespoň absenci pozitivních životních hodnot. Nelze se tedy divit, že čím dál tím větší část společnosti hledá "záchranu" v důsledných životních postojích (i když nemusí být nutně tak extrémně radikální).

Insenaci vytvořila o.p.s. (obecně prospěšná společnost) Masopust, která již v minulosti uvedla dvě divadelní hry, které jsem však bohužel neviděl (ani o nich nevěděl). Radikalitu a úpornost Ibsena i jeho hlavního hrdiny nevyjádřili autoři jen vlastní inscenací, ale i její několikaletou přípravou. Z programu se dočtete, že látka je zaujala již během studia na DAMU, kde to měli jako "povinnou četbu", ale nedovedli si představit, jak by ji šlo předvést na divadle. Po několika letech si na to troufli. A vzali to z gruntu. Pořídili nový překlad z norštiny a příprava inscenace trvala více než rok. Při tom to dělali "po práci" a bez velké finanční podpory. Vytvořené dílo příliš nepropagovali. Já se o něm dověděl dost náhodně z recenze premiéry na nějakém zdroji na internetu. V létě se hra několikrát hrála v prostoru Preslova.  Koncem minulého roku jsem se s radostí dověděl, že získali podporu Divadla v Celetné, kde na jaře hru několikrát provedou.

Nevím, zda se mi podaří vidět představení ještě jednou. Každému fandovi divadla však její návštěvu vřele doporučuji. Zvláště v souvislosti s možnosti vidět i Peer Gynta v Disku. Asi jen zřídka (možná kromě Norska) se naskytne příležitost vidět obě ranné Ibsenovy veršované skladby v jednom městě ve stejné době. Je to jen jeden z mnoha projevů toho, jak nesmírně kvalitní a rozmanitá je současná divadelní scéna. Užime si toho. Masopust není jediným  sdružením herců, které mimo stabilizované soubory realizují své představy o divadle. Stojí za to nich pátrat.