Dozorkyně ze Stavovského divadla a později možná i inspektorka

rsk

Jako mnoho jiných využívám hojně možnosti chodit s kartou ITIC (s ISICem to jde pochopitelně také) na (I. či II.) galérii do Národního divadla za poloviční vstupné. I proto jsem tam "pečený vařený". To mě kromě "uměleckých" poskytuje i zážitky jiného typu. Na první galerii Stavovského divadla pracuje na první pohled distinguovaná paní (ještě starší než já), které se tím zřejmě splnilo celoživotní přání být krotitelkou nebo dozorkyní. Za svůj hlavní a jediný úkol považuje jakýmkoli způsobem - někdy hraničícím až s fyzickým napadáním - zabránit divákům odložit si v šatně dříve než jí ukážou lístek. K tomuto svému poslání se hrdě hlásí (jednou jsme o přestávce setrvali v srdečném rozhovoru nezajímajícím obě strany), na druhé straně jsem ji nikdy neviděl někoho uvést do hlediště. Kupodivu mi o ní vyprávěli i lidé, kterým jsem o svých zkušenostech nic neříkal. Nenechte se otrávit, většina představení Vám za drobné ústrky stojí - přece byste nechtěli slevu zadarmo. A když s takovou situací předem počítáte, může to být dobrý trénink asertivního jednání.

Plánuji ještě jeden mimořádný zážitek. Na schodech na galérii Stavovského divadla jsou různé dveře, za většinou z nich se skrývají vesměs užitečná zařízení - veřejné záchodky. Je tam i několik nepopsaných a jedny, které mne hodně láká otevřít. Dodnes jsem však nenašel odvahu tak učinit. Je na nich nápis "Inspektor hlediště". Plánuji, že jednou o přestávce na ně zaklepám a budu-li pozván dál, hned po vstupu položím inspektorovi (v hloubi duše jsem přesvědčen, že to bude inspektorka) otázku "Tak jak jste s námi dnes spokojena, paní inspektorko?". Dál už si to nepředstavuji, ale nabízejí se různé možnosti odpovědí, např. "Příště je třeba zlepšit potlesk po prvním jednání - to jste nevěděl?" , ale nebudu si tu představu zbytečně předem kazit.

Prosím loajální čtenáře této glosy, aby mi zážitek nepokazili tím, že by se tam šli zeptat dřív než se k tomu odhodlám já. Repríza už určitě nebude tak pěkná - i když tak od sté reprízy by to opět mohlo začít být zajímavé. Vzpomínám na podobnou příhodu ze svého čerstvě postpubertálního věku (protože si fandím, označuji tak dobu před cca 46,5 - 48,5 roky), kdy jsme s partou spolužáků "dychtivě očekávali" časopis Plamen. V novinách bylo oznámeno, že začne vycházet - z našeho tehdejšího pohledu snobský - literární časopis Plamen. Ale vydávání se nějak zpožďovalo a my jsme se se spolužáky (bylo nás asi 20) nemohli dočkat. Proto jsme každý den losovali v jakém pořadí se na Plamen ten den půjdeme zeptat našeho oblíbeného trafikanta. Vydrželi jsme to asi měsíc a vzpomínám si, že s přibývajícími dny bylo čím dál tím nebezpečnější vylosovat si vyšší pořadí, a handicapovaní spolužáci byli - obdobně jako dnes špičkoví slalomáři ve světovém poháru - nalosováni do první skupiny.

Nielen vzpomienka na bratislavské divadel'né pondielky

rsk

Koza aneb Kdo je Silvie?

společný projekt Činoherního klubu a bratislavského divadla Aréna

Pro mladší čtenáře mých glos musím nejprve něco vysvětlit. Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý (a mal vel'a oviec), byly v televizi každé pondělí divadelní inscenace z bratislavského studia. Byly obrovsky kvalitní jak dramaturgicky, tak především hereckými výkony. A já jsem považoval za velkou smůlu, když jsem někdy nemohl být v pondělí večer doma. Mezi zhruba 15-20 herci, kteří tuto káru dlouhá léta táhli, byli i Emilía Vášáryová a Juraj Kukura.

Včera jsem v Činoherním klubu viděl inscenaci hry Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Silvia - a byl nadšený. Oba hlavní protagonisté předváděli skutečný herecký koncert (byl jsem rád, že ve slovenštině - viděl jsem oba hrát i v češtině, ale vzhledem k povaze hry jim užívání "materinského jazyka" nesvazovalo křídla). I oba sekundující - především představitel syna - hráli perfektně.

Již jsem od Albeeho kdysi viděl Kdo se bojí Virginie Woolfové a ještě něco, ale nevzpomínám si co. Tahle hra je však zcela mimořádná.

Řeší se v ní problém "obyčejné" americké rodiny:

Otec, bohatý a světově úspěšný architekt, pociťující první známky stárnutí (na začátku inscenace slaví padesátiny), své manželce byl vždy věrný , i když se mu zato kolegové a přátelé často smáli.

Matka a manželka je velmi inteligentní, krásná a především velmi korektní dáma, která svého muže a rodinu nesmírně miluje.

Oba jsou kultivovaní - umějí citovat Shakespera, kterého kdysi coby ochotníci hráli, pro svého jediného syna (jak je dnes v dramatech obvyklé homosexuálního) se s velkým úspěchem a pochopením snaží vytvořit chápavou rodinnou atmosféru. Jako všichni úspěšní američané od psychoanalytiků dobře vědí, že si všichni v rodině mají (stále) všechno říkat. Proto se manžel své ženě - mezi řečí - svěří i s tím, že se zamiloval do kozy. Ta to veme jako vtip a slíbí, že obstará seno. Problém však nastane, když rodinný přítel pošle manželce dopis, ve které ji na tuto manželovu - již půl roku trvající - nevěru upozorňuje. A manžel není ochoten to zapřít, ale ... .

Autor vede svoji hru po (jak každý chápe, ale asi si sotva někdo dovede představit) velmi úzké hraně s obrovskou imaginací a cizelérskými dialogy (častěji monology) - a vydrží to bez ztráty vkusu či spádu neuvěřitelných 90 minut až do závěrečného tragického vyústění.

Naprosto k neuvěření je, že pokud byste chtěli, bylo by možné hru chápat zcela realisticky jako rešení (dojde k němu) problému s kozou. Přitom však silně promlouvá i k těm, kteří si (zatím?) nedovedou příslušnou situaci ve svém životě představit.

P.S. Tato incenace měla premiéru v roce 2004 - proč mi o ní někdo neřekl?

Dvakrát once je once

rsk

Jak už Vám asi došlo, řeč je o filmu Glena Hansarda a Markéty Irglové Once. Film vřele doporučuji, moc se mi líbil. Jde o ryze hudební film, kde písničky a hudba nejsou naroubovány na příběh - a ani naopak. Hudba je krásná, příběh uvěřitelný, film ani hlavní protagonisté nic nepředstírají, lze je vzít tak, jak jsou.

Líbil se mi výrok Markéty Irglové, že na festivalu Sundance, kde loni film získal cenu diváků, američtí diváci byli překvapeni tím, že Markéta s Glenem "nejsou herci, kteří hrají muzikanty, ale muzikanty, kteří si hrají na herce".

Na filmu jsem byl shodou okolností dvakrát a jediné, co mne překvapilo, bylo že podruhé jsem měl přesně stejný dojem a pocity jako poprvé - že je to dobrý film a že jsem s jeho hrdiny strávil velmi příjemné dvě hodiny. To není málo, člověk by čekal, že buď mi film podruhé už nic neřekne nebo že naopak budu objevovat další hlubiny resp. pitominy. A nic. Prostě je to dobrý film.

A to i podle - na dnešní dobu dost náročného - kriteria, které pro posuzování kvality filmů používám:

"Každých 40 vteřin je stejně dobrých jako celý celý film".