Velké UMĚNÍ v učebně U32

rsk

Plathová je darebák

Veronika Musilová-Kyrianová, Vojtěch Bárta

hrají studenti 2. a 3. ročníku DAMU

Již jsem tu psal o jednom mimořádně zdařilém studentském komorním představení festivalu Zlomvaz Boršč v učebně U22. Teď se budu zabývat tím, jak moc se může stát, když se přeneseme jen o patro výš, do učebny U32. Autorkám Boršče se podařilo trefit závažná témata inscenací, která si (zdánlivě) nekladla žádné velké cíle. O patro výš je to jiné kafe.

Hra se snaží nestandardním způsobem reflektovat životní pocity a postoje americké básnířky Silvie Plath(ové), která prožila bouřlivý vztah s anglickým básníkem Tedem Hughesem a po jejich rozchodu napsala během krátkého období před svou sebevraždou slavné básně. Kromě toho je hra (pře/pro)sycena odkazy na Čechovy Tři sestry. Autoři tedy míří vysoko a především hrozně, hrozně hluboko. Jestli ne spasit svět, tak alespoň "pochopit ČLOVĚKA". Emoce, intelektuálno, existenciální tíseň a frustrace ze života stříkají z jeviště na všechny strany natolik, že autoři považovali za vhodné umístit na jeviště bazén, ve kterém se alespoň herci (prostřednictvím postav, které hráli) mohli od přemíry existenciálna občas ochladit.

Přiznám se bez mučení, že jsem verše Silvie Plathové nečetl a Tři sestry nemám zdaleka zmáknuté natolik, abych mohl vychutnat jejich citace (a posuny v nich). Proto jsem byl jen "plochý" divák (jak jsem se tak rozhlížel, byla nás většina), který nebyl schopen vychutnat vše, co - možná - ve hře bylo. Přesto se mi hra i představení líbily. Co se týče autorů (vedli i režii) oceňoval jsem odvahu a poctivou snahu pojmout takové téma (to, že mne neoslovilo, nemůže být důvodem k zápornému vztahu k dílu). Domnívám se, že práce na hře (mladým) autorům jistě mnoho dala a bůhví jestli tak nevytvořila předpoklady, aby někdy příště dokázali svoje téma pojednat tak, aby oslovili když ne plebs, tak alespoň širší okruh diváků. Největší přínosem tak pro mne bylo pozorovat, jak se s velmi náročným textem i úlohami vypořádávali herci. Už se na ně těším do DISKu, kde jim dramaturgie jistě nabídne i něco pro mne srozumitelnějšího.

Boršč č.18 - příjemná odpolední hodinka v učebně U22

rsk

Na festivalu Zlomvaz jsem navštívil i dvě velmi komorní představení, která se odehrávala v učebnách DAMU, více mne zaujala inscenace Boršč. Inscenace si na nic nehrála, za to si s ní a v ní vyhrály obě dámy jako autorky i herečky.

Začnu doslovnou citací letáčku, který jsem k představení na festivalu Zlomvaz dostal. Autorky si s formulacemi vyhrály skoro stejně jako se hrou samotnou.

Katedra autorské tvorby a pedagogiky Damu

Eva Čechová a Hanka Malaníková

Boršč č.18

Agáta a muži

Manželské klauniády s výstřední gymnastikou

Dvě sestry, které touží být jako ta třetí

Šlo o klauniádu , kde dvě protagonistky střídavě představovaly buď muže a ženu nebo dvě sestry. Proměna byla jednoduchá, jedna z představitelek měla sukni buď schovanou v teplákách nebo převlečenou přes ně. Navíc, když hrála mužíčka zvedla hlas do fistulky. Mezi těmito dvěma složkami bylo však dost velké napětí.

Varianta dvou sester byla plná fantasie, inteligentních dialogů a příjemně (žensky) ironického nadhledu. Na začátku obě sestry sledovaly televizní seriál, jehož hrdinku Agátu postupně adoptovaly za svoji třetí sestru, vymyslely pro ní tři nápadníky, se kterými najednou chodila. Tuto zdánlivě jednoduchou situaci dohrávaly velmi nápaditě do nejmenších podrobností aniž by však ztratily nadhled nebo opustily svět fantasie a imaginace. Prostřednictvím Agáty si užívaly dvoření hned třech nápadníků, hodnotily jejich použitelnost jako mužů i jako případných potenciálních ženichů. Některé dialogy této části by byly skutečnou lahůdkou i "jen" jako povídka.

Naopak vstupem "reálného" muže (manžela) se situace (dle mého záměrně) měnila. Fantasie byla pryč, většina replik byla očekávaná a šablonovitá, často to bylo jen citování všem známých klišé. Muž hrál (dost obvyklou) roli zdánlivé hlavy rodiny, které však jen zakrývala jeho slabost.

I když byla role muže záměrně (a oprávněně) zkarikována, autorky se držely "životního optimismu" a nesklouzly ke (zlostnému) feminizmu - (však jim to také jedna recenzentka vytknula). Prostě jen realisticky komentovaly, že snít o neexistujícím partnerovi je daleko příjemnější (a snazší) než (dlouho) žít s reálným.

Šlo o nesmírně příjemné a inteligentní představení, které mělo spád a přes svoji hravost (možná překvapivě) i pevný tvar. A tak jediným zklamáním pro mne bylo, že tyto herečky už asi neuvidím (původně jsem si myslel, že jsou ze 3. ročníku DAMU - a těšil jsem na ně v DISKu). Nevím, čím se živí absolventky této katedry, ale být mladší, rád bych k nim do nějakého dramatického kroužku chodil. Třeba nějaký povedou v domově důchodců.

P.S. Teprve po napsání této glosy jsem zjistil, že toto představení je jedním ze série představení a ta číslovka 18 je pořadová. Už se těším, až budou další. Eva Čechová a Hanka Malaníková jsou zřejmě další miřenky.