Turista

rsk

Marius von Mayenburg: Turista

    KČD Disk

     Do Disku většinou nechodím na hry nebo dramatiky, ale "na herce" a inscenace. Proto mi došlo až za týden, že autorem hry Turista je můj "starý známý" Marius von Mayenburg, od něhož jsem na viděl na Zlomvazu v podání slovenských studentů herectví hru Eldorádo, o které jsem již v blogu psal. Tehdy se mi hra vůbec nelíbila a připadala mi plytká.

     Ani tentokrát mne hra sama příliš nenadchla. Šlo o velmi výpravné představení s mnoha osobami (v originále před krácením prý trvá ještě několikrát déle).  Hlavní poselství hry zřejmě má být poukázání na to, jak mnoho v našich životech ztrácí smysl a jak málo jsme schopni a ochotni proti tomu udělat. Za mých mladých let se tomu říkalo "odcizení". Jenže - alespoň pro mne - hra nepřinesla nic nového, co bych neměl zažito a do hloubky nechápal. Formálně šlo o zdánlivě bezcílné míhání jednotlivých postav po jevišti (a pod něj do podzemí) provázené dialogy a monology, které postupně ztrácely smysl (resp. se vyjevovalo, že ho nikdy neměly). Jednotlivé situace se často opakovaly a jediným smyslem toho bylo ukázat, že žádný smysl nemají a že všichni účastníci nic neprožívají, ale jen hrají absurdní role aniž by si tuto absurditu uvědomovali. Jediní, kdo se snažili o autenticitu byly děti a mládež, ale tyto pokusy končily neúspěšně nebo dokonce tragicky.

    Jestliže se mi hra vlastně nelíbila, nemohu to úplně říci o inscenaci (i když na ní určitě znovu nepůjdu ani nebudu nikoho na ní posílat). Bylo to tím, že herci vytěžili ze svých rolí maximum (a že to bylo někdy sakra těžké). Ještě, že jsem viděl tuhle partu napřed ve vynikající hře Na flámu a měl ji tedy již rád.

    Zmíním se jmenovitě jen o jedné herečce - Janě Kozubkové, která vystupovala jako host a měla to štěstí, že hrála (skoro) jedinou "normální" postavu hry.  Velký dojem na mne udělalo její "minimalistické herectví".  Bylo s podivem, jak mnoho dokázala vystihnout jedním slovem či pohybem. Kdyby neexistovala možnost, že hrála "jen" sama sebe, rovnou napíšu, že jde o velkou (nejen vysokou a krásnou) herečku. Doufám, že je z nižšího ročníku, a těším se až ji zase na scéně uvidím.

    Ještě jeden velmi příjemný zážitek mne potkal - setkání s "mojí  Tequilou" - Lucií Polišenskou. Loni jsem v tomto blogu psal i o inscenaci Láska vole. Ten den, co jsem na tom byl, hrála - a výtečně - hlavní roli Tequily právě Lucie Polišenská (alternovala s Pavlou Beretovou). Velmi mě tehdy zaujala a rozhodl jsem se jí fandit. V rámci toho jí přeji spíše herecké příležitosti jako byla Tequila než role "tlustého muže hrajícího si na čarodějnici", jak se (nejen) jmenovala role, která ji postihla tentokrát a se kterou toho věru moc udělat nešlo - až mi výborné herečky bylo líto (ale přesto jsem ji rád opět viděl). 

Spalovač mrtvol po čtyřiceti letech

rsk 

    Spalovač mrtvol

    Fuks, Filcíková, Vašíček - inscenace KALD DAMU

    Novela Ladislava Fukse Spalovač mrtvol byla v roce 1967, kdy poprvé vyšla, skutečnou událostí v české literatuře. Přečetli ji tehdy skoro všichni.  A těm, kdo jí nečetl, ji zpopularizoval film Juraje Herze s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Po tomto filmu není jednoduché tuto látku inscenovat.
    Je jasné, že nemá cenu pokoušet se napodobovat Rudolfa Hrušínského, ale že je nutné pojmout látku nově pro další generaci. Autoři inscenace ji pojali jako sérii "klipů" netrvajících více než 2-4 minuty (člověk si vzpomene na hlášky televizních pracovníků, že současný divák nedokáže sledovat šot delší než 63 vteřin - možná už je to dnes jen 58, a než to budete číst bude to jen 56) proložených (nebo, že by to bylo naopak?) monology hlavního "hrdiny". Působivý hudební doprovod obstarával bubeník přítomný celou dobu na jevišti. Vzhledem k této koncepci neměla většina herců, vlastně všichni s výjimkou výtečného představitele hlavní role  Karla Kratochvíla, příliš možností předvést, co v nich je.
    Inscenace zachovala - a předala těm, kteří ji neznali - hlavní myšlenku díla, že lidé, kteří nemají svoje hodnoty ukotveny hluboko v sobě, se mohou při absurdní změně poměrů ve společnosti navzdory "dobrým úmyslům" chovat jakkoli zrůdně. Já bych však přivítal hlubší psychologické vykreslení jednotlivých postav. Také ukončení hry prvním úmrtím mi připadalo poněkud předčasné.

    Jak bývá v Disku obvyklé, byli moji sousedé v hledišti (několikrát) mladší než já. Mladý muž po pravé ruce se dvěma dívkám, s nimiž v divadle byl, svěřil, že se "docela bál". A dvě slečny po levé ruce měly stejný pocit jako já: "Já myslela, že bude pauza, a on už je to konec!".