Opět se urodilo - Na flámu v Disku

rsk

 

    Tom Stoppard: Na flámu

        DISK, studenti KČD DAMU

 

      Na mnoha místech (např.) jsem v tomto blogu pěl ódy na minulý ročník KČD DAMU a vyslovoval podiv nad tím, jak se mohlo stát, že se tolik dobrých herců setkalo v jediném ročníku. (I když tím přeruším tok myšlének, chci fandy tohoto ročníku upozornit na to, že jsou na letošní podzim plánovány ještě čtyři reprízy jednoho z jejich majstrštyků - muzikálu Štěstí dam, jedna repríza už byla v září).

    Většinou jsem začínal chodit do Disku koncem listopadu a pak se mi někdy stávalo, že jsem nestihl některá představení vidět tolikrát, kolikrát jsem chtěl (rekord mám 4 návštěvy přestavení Tango ročníku , který končil v roce 2005). Abych se tomu vyhnul, předsevzal jsem si, že budu více řídit heslem "Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek" a byl jsem již teď na prvním představení nového ročníku (samozřejmě, že jsem si to předsevzetí dal i v jiných oblastech, ale tam se plní daleko obtížněji než v návštěvách divadel).

    Jedna věc byla jasná již po prvních deseti minutách inscenace - opět se urodilo. Vynikající kvalita herců není výsledkem nějakých tajemných hrátek přírody v tom kterém ročníku, ale odrazem toho, že pražská DAMU je velmi kvalitní školou, kde se práce s talenty dlouhodobě daří tak jako málo co jiného v naší (krásné, leč ....) zemi. Ostatně i odborníci na víno říkají, že kvalita vína záleží na schopnostech a práci vinaře daleko více než na ročníku sklizně révy. Jako pravidelný divák se z té úrody v Disku každoročně raduji, jako (skoro)celoživotní vysokoškolský učitel nezávidím, ale upřímně gratuluji (jen mi není jasné, zda by kolegové z DAMU uměli ocenit mé studenty z matfyzu).

    Viděl jsem hru Toma Stopparda Na flámu, kterou napsal na motivy hry Johanna Nepomuka Nestroye, jednoho z hlavních autorů a herců vídeňského lidového divadla v první polovině 19. století. Třeba autorovi křivdím, ale mám ho zaškatulkovaného spíše mezi "intelektuálské" dramatiky (Národní divadlo dává jeho hru Rock´n´roll - a upřímně řečeno - nechystám se tam). Ostatně (zdánlivě?) prostinké hry Nestroyovy stále  lákají hlavně "intelektuálské" divadelníky z celé Evropy jako studnice živé vody nejen k osvěžení. V Čechách to byla především slavná Krejčova inscenace Divadla za branou "Provaz o jednom konci", kterou pro něj připravili dramaturg Karel Kraus a spisovatel Zdeněk Mahler. Viděl jsem ji kdysi - a i když si pochopitelně detaily nepamatuji - připadá inscenace v Disku stylově čistší a "upřímnější".

    Anglickému (narodil se v Česku) autorovi se adaptace nepochybně velmi povedla. Má švih, spád, humor a především plnohodnotné a životaplné postavy, které nejsou jen vycpávkami, jak tomu v podobných žánrech často bývá. Jak se člověk může dočíst v programu, nesnažil se překládat slovní hříčky vídeňského dialektu, ale snažil se "jen" zachovat ducha hry.

    Inscenace v Disku je výtečná. Jistě největší zásluhu na tom má režisér a autor překladu Šimon Dominik, který nyní studuje režii na DAMU. Je vidět, že nejenom "umí", ale že režíroval hru, ke které má hluboký osobní vztah. Bez toho by se na tuto úroveň ani sebevětším úsilím (či profesionálními dovednostmi) nešlo vydrápat. Jistě vůbec nebylo jednoduché hru přeložit.  Čeština hry je svěží, živá a inteligentní, všem hercům jde "krásně z huby". Režie je - troufnu si i na takhle silné adjektivum - geniální. 

    Režisér vytvořil dílo, které má spád a ve kterém jsou všechny složky (nápaditá scéna, vynikající hudba, účelná choreografie  i herecké výkony) vynikající a jedna podporuje druhou. Pozornost věnovali všichni autoři inscenace i těm nejmenším detailům. Například proměny scény provádějí sami herci stylizovaným tancem s rekvizitami a celými kulisami. A když je potřeba kulisy na kolečkách v nové poloze zabrzdit, vždy se tak stane na příslušný hudební motiv. Prostě krása. 

    Režisér dal svým pojetím všem hercům možnost nejen ukázat, co všechno umějí (a je toho hodně), ale především - v daném rámci - samostatně tvořit. Všichni herci hrají výborně a s nesmírnou chutí. Je těžké z nich někoho vydělovat, všichni na jevišti "(jen) nehrají, ale de facto svými postavami žijí". Hra sama dává větší prostor pánské části ansámblu, dámy však ztvárňují své menší role s nemenším úsilím a stejně působivými výsledky.  

    

    Jak již všichni (jsou vůbec nějací?) čtenáři glosy pochopili, vřele návštěvu představení doporučuji. Bude dobře, když si pospíšíte. Kdybyste si tak půlrok počkali možná, byste přišli o mimořádně "energeticky vydatný" zážitek při děkovačce. Možná, že na většinu scén z inscenace časem zapomenu (asi ne, určitě na to půjdu ještě jednou), ale pohledy herců při děkovačce mne budou hřát ještě na smrtelné posteli. Vyzařoval z nich velmi zvláštní koktejl vytržení, únavy, údivu, nesměle na svět se deroucího sebevědomí a kdoví ještě čeho všeho. Bylo vidět, jak ještě nedokázali úplně opustit postavy, do kterých se na hodinu a půl převtělili, jak obrovskou radost z dobře odvedené práce mají a jak nový a slastný je pro ně pocit  stát před nadšeným publikem. Jistě nepřestanou umět hrát, inscenace se může dokonce ještě dále zlepšovat, ale na potlesk si časem zvyknou a nebude je již tak udivovat.

Dvanáct

    rsk

   Dvanáct - film Nikity Michalkova

        (autor např. filmu Unaveni sluncem)

    Již jsme si zvykli, že Američané velmi často dělají remaky úspěšných evropských i asijských filmů. Kdybych chtěl být prvoplánový, mohl bych napsat, že teď jim to Rusové oplatili. Film, o kterém glosu píšu, se otevřeně hlásí  tomu, že jde o "ruskou verzi" tématu slavného filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Bylo by to však zkreslující, nejde o remake obvyklého stylu, ale o hlubokou sondu do ruských poměrů - a s trochou nadsázky také o vyjádření toho, že není jednoduché (a mnohdy ani prospěšné) přenášet hodnoty "západní" společnosti do ruské reality.
    Děj filmu je podobný jako u amerického originálu. Zasedá dvanáctičlenná porota, která se má - izolována od okolí - vyjádřit k vině či nevině obžalovaného (v tomto případě čečenského chlapce, který je obžalován z toho, že zabil vysloužilého ruského důstojníka - přítele jejich rodiny, který jej jako sirotka "adoptoval" a vzal z Čečny s sebou do Moskvy, aby u něj žil). I když je téma Čečny ve filmu stále přítomno, není tím hlavním. Podobně jako v americkém filmu je na počátku "všechno jasné", ale postoj jednoho z porotců a nutnost hlasovat jednomyslně přivede postupně všech dvanáct mužů k tomu, aby se každý zamyslel (nebo bez přemýšlení emotivně reagoval - podle své nátury) nejen nad obžalovaným, ale především nad svým životem a postoji k němu.

    Zaujmou Vás všechny postavy. I všechny herecké výkony jsou excelentní - na rozdíl od mnoha současných filmů - bylo co hrát.

    Byl jsem kdysi v Rusku tři měsíce na stáži a pak ještě měsíc jako vedoucí skupiny studentů na výměnném pobytu, a tak jsem mohl něco z ruského života pochopit. Možná proto jsem pointu uhodl skoro na počátku filmu, o hodně dřív než by to autorům bylo milé. Ale nijak to nevadilo. Ten film není anekdota a nestojí ani nepadá s pointou. Možná to ani pointa v pravém slova smyslu nebyla. V dobrých ruských vtipech (je jich hodně) vlastně tohle není pointa, ale (nikdy nevyslovené) východisko, proto je většina cizinců nemůže pochopit. Prokáží to tím, že se (ze slušnosti) zasmějí. Rus se těm skutečně dobrým vtipům nesměje nikdy. .

    Návštěvu tohoto filmu vřele doporučuji, moc takových už dnes neuvidíte. Trochu varuji před tím, udělat si o filmu názor z některých recenzí na českém internetu. Nalezl jsem dvě a jsem si jist, že jsme (všichni tři) byli každý na jiném filmu.

P.S.

Po vystavení glosy na Web jsem si uvědomil, že mým výlevům o "dobrých ruských" vtipech nemusí být rozumět. Proto jeden příklad, můj nejoblíbenější ze série "Dotazů na rádio Jerevan" (v originále "Voprosov po Armjanskomu radio"):

Dotaz: Existuje na Měsíci život?

Odpověď: Také ne.

Pokud Vám to nepřipadá jako vtip (a přitom jste alespoň středně inteligentní), pak se u nás skutečně něco změnilo (alespoň v některých směrech) k lepšímu.

(Zase) Nová generace

rsk

Zrcadlení - choreografie Mirka Eliášová

Angels and Demons - choreografie Ji Eun Lee

DISK 12.10.2008

V rámci cyklu Nová generace, který představuje systematicky představuje, co nového vzniklo v oblasti současného tance, pohybového divadla a pantomimy na pražské HAMU a na který se snažím, když to jde, pravidelně chodit, jsem viděl v Disku další představení (glosa o jednom z minulých).

První choreografie mne (jako ostatně na tanečních představeních většinou - asi to tedy má spíše fyziologické než "umělecké" příčiny) celkově zaujala o hodně méně než druhá, která se mi naopak líbila velmi.

V první - Zrcadlení - se mi nepodařilo najít "vnitřní obsah", který by mne vyprovokoval k zaujatějšímu a vcítěnějšímu prožitku. A tak jsem pouze konstatoval dobré výkony všech tří tanečníků a (pro mne vnějškové) manipulace s více než stovkou hrníčků, které se během inscenace několikrát přestěhovaly po jevišti sem a tam. Jeden z nich pak posloužil v jisté fázi k téměř žonglérským kouskům. Také mi moc nekonvenoval "nedostatek hudby". Celá choreografie začíná velmi působivým tancem dívky a chlapce zcela bez hudby (tato část se mi líbila nejvíc). Ani pak se však hudba de facto nedostavila (větší část tance je podmalována zvukem mořských vln), ve zbytku jde "jen" o (někdy hudební) zvuky dokreslující pohyb (a ne naopak).

Největší (a velký - to je v tomto kontextu víc) dojem na mne udělala jak svou přirozenou dívčí krásou, tak tanečním projevem jedna ze dvou tanečnic Martina Lacová. Ne, že bych znal všechny tanečnice jménem, ale ona jediná vystupovala i v druhé choreografii, takže jsem její jméno snadno mohl zjistit z programu.


Druhá choreografie - Angels and Demons - generovala napětí od samého počátku výtečně volenou hudbou (zvuku moře jsme si také užili - prostě to byl "námořnický" večer), tak především tématem boje dobra a zla v každém z nás (to jsem si pak přečetl v programu, ale nějak jsem to dokázal pochopit již z tance samého). Na celém představení bylo vidět, že jeho autorka (jiho)korejská choreografka Ji Eun Lee má jiné kulturní kořeny než my. Celkový dojem to však jen umocňovalo. Aniž bych chtěl být nějak patetický, mám dojem, že řada umělců z Východu dokáže podstatné problémy lidí vyslovit přímočařeji a bez zbytečných zábran, kterými často trpí ti, kteří vycházejí z evropské tradice (vybavují se mi filmy Akira Kurosawy - srovnejme třeba jeho Sedm Samurajů se slavným americkým remakem tohoto filmu Sedm statečných).

Celé představení tančily - místy ve strhujícím tempu a stále výtečně - tři tanečnice, které si říkají skupina ME-SA. Mezi nimi již Martina Lacová tak nevynikala, ale znáte to, když se člověku něco (fuj - mělo tam být někdo) líbí ... .

Tuhle inscenaci bych rád viděl ještě jednou.