Tři hodiny s (živým) Mozartem

W.A.Mozart: Figarova svatba
Stavovské divadlo, 31.října 2011

V poslední době chodím na operu čím dál, tím víc, ale stále se za toho "skutečného" operního diváka neodvažuji považovat a to, co o operních představeních ve svých glosách píši, mám potřebu stále relativizovat. Tenhle týden se to možná změnilo. Měl jsem zcela mimořádný a bezprostřední operní zážitek (chtělo by se napsat "orgasmus") na představení Figarovy svatby. Myšlenky mi ani na chvíli neutíkaly někam jinam, dokázal jsem se celou dobu soustředit na představení a hudbu, děj mi nepřipadal plytký. Občas se mi zdálo, že chápu, jak strašnou radost musel mít skladatel, když tuhle operu skládal. A já se k němu nevztahoval jako ke klasikovi, ale jako k současníkovi, který tvoří takovou krásu i pro mne. Tahle nálada mě neopustila ani po představení. Dokonce jsem se zabýval myšlenkou zda nekřivdím nynějším autorům "muzikálů", když na ně nechodím.Vždyť Mozartovy opery byly "muzikály té doby".

Na právě tohle představení jsem šel kvůli Facebooku. Někdo tam umístil zprávu, že hlavní role budou zpívat Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková, které mám oba moc rád. Zpívali oba překrásně, ale "zapadlo" to, protože zpívali (a hráli) perfektně úplně všichni. Musím jmenovat alespoň Vladimíra Chmela jako hraběte, Jitku Svobodovou jako hraběnku a Michaelu Kapustovou jako Cherubína.
Fantastické obsazení, ve kterém obecenstvo nemuselo (jak to někdy bývá) hledat hvězdy, úplně všichni zpívali "úplně normálně" a přirozeně s očividnou radostí, kterou se jim (nějakou magií) dařilo přenášet i do mysli a srdcí obecenstva. Na tomhle jistě měli velkou zásluhu i autoři inscenace a orchestr dirigovaný Tomášem Netopilem.

Vřelé díky všem, kdo se o tento krásný večer zasloužili.

P.S. Kdysi - asi to bylo ještě za minulého pana ředitele - visíval na Národním plakát, zde kterého se dalo přečíst kdo z hlavních herců hraje v daném měsíci v kterém představení. A to pro operu, balet i činohru. Dnes se občas snažil takovou informaci získat, ale nepodařilo se mi to. Ani pokladní netušili, zda je to někde zveřejněno.

Spifire Company reloaded

Nedotknutelní
Spitfire Company
režie Petr Boháč
Roxy/NOD 3.listopadu 2011

Tvorbu Miřenky Čechové sledují hodně dlouho (jistě víc než pět let), ještě dříve než se (nejen) kolem ní utvořilo společenství Spitfire company, na které se "jaksi automaticky" přenesly mé sympatie. Viděl jsem většinu jejich inscenací a zlákal okolo deseti z svých známých, aby na ně chodili také. I všichni ostatní  ode mne jméno Miřenka znali. Moje okouzlení vedlo k tomu, že jsem "v obluzení" do blogu napsal ódu na Miřenku. Protože je tak dlouhá, že ji asi nikdo nebude schopen přečíst celou, uvedu i přímý odkaz na její pointu. Napsáním téhle glosy (kterou, jak nyní vidím, by šlo chápat i jako etudu, jak stupňovat superlativy i bez přiblblých citoslovců typu "wow" - tehdy mi to však šlo "od srdce") jsem se "literárně" tak vyčerpal, že jsem již o dalších inscenacích (např. Svět odsouzencův - viděl jsem třikrát nebo Chaplinův proces - viděl jsem jak pánskou, tak i dámskou variantu) neměl sílu napsat, i když se mi moc líbily. Pak mi soubor trochu zmizel z obzoru a tak jsem získal možnost chodit i "jinam".

Teď jsem se tedy vypravil do NODu na jejich představení Nedotknutelní. Hrají v něm dvě ženy Markéta Vacovská  a Miřenka Čechová a jeden muž Robert Janč. Vlastně jsem měl napsat tančí, protože pro mne to bylo bylo především taneční představení a slovní projev herců "jen" dokresloval náladu a pocity, obsah jsem v něm nehledal (myslím, že stejné poselství obdrželi i ti z diváků, kteří česky vůbec neuměli). Obě dámy byly výborné. Vedle nich měl Robert Lanč trochu smůlu - i když byl velmi dobrý, pro mne jim jen sekundoval. Asi nejsem spravedlivý, ale na mne většinou v tanečních představeních působí muži vždy o něco méně než jejich partnerky (vyjímkou jsou skupiny NANOHACH a DOT504, kde jsem jako divák "genderově korektní").
Velmi rád jsem viděl po letech Miřenku Čechovou znovu. Ukázala opět, jak mistrovsky ovládá své pohyby i gesta. "Královnou večera" však byla bezesporu Markéta Vacovská, která svým přirozeným a (živočišně - je to míněno jako nejvyšší pochvala) ženským tanečním projevem s minimem stylizace, ale plným půvabu a síly mládí, okouzlila všechny. 

Představení se mi moc líbilo a těším že soubor budu moci zase někdy vidět.

P.S. Režisér Petr Boháč v programu označil typ divadla, které produkují, za "totální". Je možná zajímavé, že ke stejnému adjektivu - i když s trochu jiným odůvodněním (ve vší skromnosti dodám, že ne horším) -  jsem dospěl ve své glose v roce 2008 i já.

Kupec benátský - vynikající představení ve Stavovském

W.Shakespeare: Kupec benátský
režie Martin Čičvák
Stavovské divadlo, 4.listopadu 2011, derniéra

Na tohle představení jsem chtěl jít již dlouho, ale nějak mi to nevycházelo, až jsem se najednou dověděl, že bude derniéra. S obrovskou klikou jsem ještě dostal lístek a díky tomu nebyl ochuzen o obrovský divadelní zážitek. Pokud si vzpomínám, byla to jedna z nejlepších Shakespearovských inscenací, kterou jsem kdy viděl (vybavuje se mi jen jedno srovnatelně dobré, Pitínského Romeo a Julie v Astorce). U her tohoto autora jde dnes (skoro) vždy o interpretaci - děj každý předem zná. Nechce se mi dělat "chytrého" a rozebírat či komentovat pojetí autorů inscenace. Spokojím se s tím, že vytvořili dílo, které bylo živé, mělo spád a zcela "aktuální" hluboké poselství, které by bylo hřích zploštit do pár neumělých vět. Navíc dali autoři všem hercům mimořádné příležitosti k vytvoření živoucích postav. V téhle inscenaci skutečně nebylo "malých rolí".

Do divadla jsem šel s tím, že "jdu na Štěpničku", jenže ouha. I když podal jeden ze svých nejlepších výkonů (a to si nastavil v posledních letech sám laťku proklatě vysoko), jeho Shylock nevyčníval nad ostatní, ale byl součástí divadelní hostiny, kde skvělé ukázky hereckého umění odváděli všichni. Nejtěžší to měl Igor Bareš v roli Antonia, která jediná byla (už od autora) abstrakcí, ne reálným člověkem. Zhostil se toho výborně. Oslnivě hrála Lucie Žáčková v roli Porcie, stala "královnou večera". Velmi rád jsem opět viděl Jana Dolanského (ako Graziana), který mne zaujal svým výkonem v Rackovi. Jak už jsem řekl, všichni byli výborní a nemá cenu zatěžovat glosu opisováním obsazení. Zmíním se jen o tom, že i Alexandr Minajev, který hrál dvě (zcela) vedlejší postavy dokázal obecenstvo okouzlit.

Když jsem tady rozplýval nad výkony herců Národního v Rackovi, málem jsem hledal příčinu v "obrácení gradu" hlediště- jeviště. Moc rád to beru zpět. Nemá smysl tohle představení doporučovat, protože se už hrát nebude. Jsem si ale jist, že bude ještě dlouho žít v duších a myslích těch, kteří měli štěstí, že ho mohli vidět. Na takhle dobré divadlo se vlastně zapomenout nedá.