Spifire Company reloaded

Nedotknutelní
Spitfire Company
režie Petr Boháč
Roxy/NOD 3.listopadu 2011

Tvorbu Miřenky Čechové sledují hodně dlouho (jistě víc než pět let), ještě dříve než se (nejen) kolem ní utvořilo společenství Spitfire company, na které se "jaksi automaticky" přenesly mé sympatie. Viděl jsem většinu jejich inscenací a zlákal okolo deseti z svých známých, aby na ně chodili také. I všichni ostatní  ode mne jméno Miřenka znali. Moje okouzlení vedlo k tomu, že jsem "v obluzení" do blogu napsal ódu na Miřenku. Protože je tak dlouhá, že ji asi nikdo nebude schopen přečíst celou, uvedu i přímý odkaz na její pointu. Napsáním téhle glosy (kterou, jak nyní vidím, by šlo chápat i jako etudu, jak stupňovat superlativy i bez přiblblých citoslovců typu "wow" - tehdy mi to však šlo "od srdce") jsem se "literárně" tak vyčerpal, že jsem již o dalších inscenacích (např. Svět odsouzencův - viděl jsem třikrát nebo Chaplinův proces - viděl jsem jak pánskou, tak i dámskou variantu) neměl sílu napsat, i když se mi moc líbily. Pak mi soubor trochu zmizel z obzoru a tak jsem získal možnost chodit i "jinam".

Teď jsem se tedy vypravil do NODu na jejich představení Nedotknutelní. Hrají v něm dvě ženy Markéta Vacovská  a Miřenka Čechová a jeden muž Robert Janč. Vlastně jsem měl napsat tančí, protože pro mne to bylo bylo především taneční představení a slovní projev herců "jen" dokresloval náladu a pocity, obsah jsem v něm nehledal (myslím, že stejné poselství obdrželi i ti z diváků, kteří česky vůbec neuměli). Obě dámy byly výborné. Vedle nich měl Robert Lanč trochu smůlu - i když byl velmi dobrý, pro mne jim jen sekundoval. Asi nejsem spravedlivý, ale na mne většinou v tanečních představeních působí muži vždy o něco méně než jejich partnerky (vyjímkou jsou skupiny NANOHACH a DOT504, kde jsem jako divák "genderově korektní").
Velmi rád jsem viděl po letech Miřenku Čechovou znovu. Ukázala opět, jak mistrovsky ovládá své pohyby i gesta. "Královnou večera" však byla bezesporu Markéta Vacovská, která svým přirozeným a (živočišně - je to míněno jako nejvyšší pochvala) ženským tanečním projevem s minimem stylizace, ale plným půvabu a síly mládí, okouzlila všechny. 

Představení se mi moc líbilo a těším že soubor budu moci zase někdy vidět.

P.S. Režisér Petr Boháč v programu označil typ divadla, které produkují, za "totální". Je možná zajímavé, že ke stejnému adjektivu - i když s trochu jiným odůvodněním (ve vší skromnosti dodám, že ne horším) -  jsem dospěl ve své glose v roce 2008 i já.