Ne, .... skutečně tam má být ř ... .
Divadelní inscenace Miřenky Čechové:
Hlas Anne Frankové
On the Dark Road
Černý smích medúzy
A ani to malé m ..... není překlep, ale ... (předčasně prozrazená)
pointa.
O Miřence Čechové jsem tu už nejméně jednou
psal. Tehdy to bylo ještě skoro platonické. Herečku jsem viděl naposledy víc než rok před napsáním tehdejší glosy, kterou jsem de facto psal jen jako úvod ke
glose kolegyně, které se - na rozdíl ode mne - podařilo již tehdy navštívit představení Hlas Anne Frankové. Přesto jsem už tehdy napsal:
"chci mluvit o herečce, tanečnici a mimce(?), které si nesmírně vážím, a která pro mne představuje symbol poctivé snahy o hledání (a nalézání) nových cest a výrazových prostředků v oblasti na pomezí pantomimy, tanečního a pohybového divadla. V těhle oblastech je zvládnutí - obtížné - techniky jen předpokladem k tomu, aby mim mohl vyjádřit pocity své duše. A nedá se tu fixlovat. ..... . Miřenka Čechová je prostě značka kvality."
Skoro bych mohl být pyšný na to, že jsem tohle odhadl již před více než dvěma roky, kdy to ještě nebylo zdaleka tak očividné. S trochou domýšlivosti bych mohl říci, že je to podobné tomu, jako když před 40 lety někdo napsal o Haně Hegerové, že je "první dámou českého šansonu" - a dodnes mohou recenzenti tohle označení jen rozmělňovat.
Miřenka Čechová za ty dva roky ušla neuvěřitelný kus cesty. Ne, že by před ní byla nějaká cesta, po níž by mohla jen jít, ale za jejím hledáním divadelního tvaru a výrazu zůstává velmi zřetelná stopa. Jsem ale velký skeptik k tomu, že by někdo jiný mohl být schopen ji po této stopě následovat. Miřenka Čechová prostě stojí trochu mimo žánry i obvyklé způsoby srovnávání hodnot. Na jedné straně se jí jen těžko někdo může rovnat, na druhé straně by bylo poněkud nesmyslné to po ostatních požadovat. Bez pochyby je z ní velká dáma (možná nejen) českého ... divadla - jenže jakého vlastně? Nejde napsat jen divadla, to by bylo matoucí, ale jaké adjektivum tam dát? Ta tři, která jsem použil v citované charakteristice, už nestačí. V Hlasu Anne Frankové je víc než 40 minut sama na jevišti a vede monolog čtení z deníku 13-leté holčičky způsobem, že by každá herečka mohla být nadosmrti pyšná, kdyby se jí na této úrovni podařilo nacvičit pětiminutovou hlasovou etudu. A Miřenka Čechová ještě k tomu ("paralelně") stíhá tančit se zřetelnými stopami (moderní) pantomimy. Jistě by se našli tací, kteří by to - stejně dobře - popsali tak, že vedle pantomimy spojené s (moderními) tanečními prvky stíhá ještě přehrávat monology z deníku. Nebo ještě nějak jinak, ale je to fuk. Prostě slova nestačí, je nutné ta představení - raději vícekrát - vidět. A vlastně mě teď napadá jedno adjektivum - totální. Totální divadlo, jako totální fotbal. Tak se označovala krásná hra holandského národního mužstva generace Johanna Cruyffa, na níž dodnes mnoho lidí vzpomíná. Nejen, že toho hrozně moc uměli, ale dokázali to na hřišti všechno ze sebe vydat. A nejen, že ze sebe na hřišti dokázali všechno vydat, ale hrozně, hrozně moc toho uměli ... .
Miřenka Čechová vystudovala nejprve Taneční konzervatoř Praha, potom Alternativní a loutkové herectví na DAMU a následně ještě obor nonverbální a komediální divadlo na HAMU. Kromě toho je vidět, že "na sobě" hodně pracuje. Umí toho tedy hrozně, hrozně mnoho. Podařilo se jí všechny tyto dimenze a techniky herecké práce práce přetavit do ... zůstanu do objeveného adjektiva ... totálního divadla. Podstatné proto je, že většinou není jen interpretkou, ale i autorkou představení. Nikdy u ní nemáte (jak tomu někdy u mimů bývá) pocit samoúčelného předvádění té či jiné techniky, ale vždy vidíte, že ze svého obrovského repertoáru "hereckých či tanečních technik" vybrala právě ty, která nejlépe odpovídají tomu, co chce právě vyjádřit.
Viděl jsem tři ze současných představení, v nichž je Miřenka Čechová jak autorkou, tak interpretkou.
Asi největší dojem na mne udělala inscenace Hlas Anne Frankové. Než se pustím do dalších úvah, musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit lepší pojednání tohoto tématu. Deník Anne Frankové jsem nečetl a ani jsem nešel do domu, kde v Amsterodamu za války žila (i když jsem procházel okolo). Ale po tomhle představení jistě alespoň první doženu a - pokud bych se dostal do Amsterdamu - pak i to druhé.
Představení má vlastně tři části. V prvních dvou vystupuje Miřenka Čechová sama (nepočítáme-li violoncellistku, která jí živě doprovází).
V první části protagonistka tančí obrácena zády k publiku a recituje úryvky z dopisů, které Anne psala zřejmě své panence. Touto neobvyklou formou je zdůrazněn "snový" charakter této korespondence, ve které se Anne pokouší uniknout z nenormálního světa, ve kterém musí žít. Pokud to neuvidíte, asi nedokážete uvěřit, že touhle formou jde obecenstvo na mnoho minut zcela ovládnout.
V druhé části se už herečka otočí čelem k publiku a přehrává úryvky z deníku. Někdy jde o recitaci (? - nemám lepší slovo) v ich formě, jindy přehrává celé scénky a dialogy všech osob. Kromě vynikajícího dramatického výkonu přichází na scénu i pantomima. V této části se obecenstvo často směje. Třináctiletá holčička je nucena problémy svého věku řešit v nenormálních podmínkách velmi vynalézavě a má (jako mnoho dětí) neuvěřitelně přesné a hluboké postřehy, které by jistě byly stejně zajímavé i kdyby to s ní nedopadlo tak, jak to dopadlo. Přes úsměvy však máme v mysli to, co se stane. Herecký výkon Miřenky Čechové v této části patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy na jevišti viděl (a jistě bych neudělal chybu, kdybych napsal, co lze na jevišti vidět). Tato část končí rázným boucháním na ocelové dveře a ...
... za chvíli jsme již jsme v koncentračním táboře. Tři muži a jedna žena se abstraktním expresivním tancem snaží beze slov navodit atmosféru koncentráku. V této části již Miřenka Čechová je na jevišti jen přítomna a dalšího průběhu hry se již de facto neúčastní (odpovídá to tomu, že o dalším osudu reálné Anne skoro nic nevíme). Střih v náladě je obrovský a velmi působivý. Dle mého by však hře prospělo, kdyby byla tato část podstatně zkrácena (každý z nás již mnohokrát viděl nějak ztvárněny hrůzy koncentráku, že jsme možná trochu otrlí, navíc se trochu vytratí bezprostřední silný dojem z deníku). Hra končí tím, že jedna z postav vypráví druhé pohádkový příběh (možná to má symbolizovat trvání naděje).
Nakecal jsem tady toho o představení tolik, že se bojím, abych případného čtenáře (až sem to asi moc lidí stejně nedokázalo dočíst) neodradil od návštěvy. Chci vás však ubezpečit, že všem, kteří nehledají v divadle jen rozptýlení, se to bude líbit. A nemusíte přitom vůbec být fandy takového typu divadla, stačí být otevření, nepředpojatí a vnímaví.
To u druhého představení, o kterém chci mluvit, -
On the Dark Road, už to asi pravda není. Pro to, abyste si ho plně vychutnali je asi potřeba mít v oblibě (nebo alespoň snášet) pohybové divadlo či pantomimu. Miřenka Čechová představení vytvořila, jak autorsky, tak interpretačně, spolu s Radimem Vizvárym, se kterým založili (dvoučlennou) skupinu
Theatro Pantomissimo, která se zabývá pěstováním moderní pantomimy. O tomto představení jsem v blogu také již
psal. Opět nemusím brát nic zpět, jen musím konstatovat, že
některé obrazy z představení mám ještě po půl roce stále před očima "jako živé" (i když vzhledem k tématu by se asi hodilo napsat něco jiného).
Pro mne to byl obrovsky silný zážitek, opět svého druhu těžko překonatelný (co by to znamenalo?) vrchol daného žánru. Nemám dostatečné vzdělání na to, abych dovedl psát o technických stránkách představení, ale našel jsem dodatečně jednu
recenzi, která se tím velmi kvalifikovaně zabývá. Její přečtení po představení mě obohatilo o další pohledy. Obávám se však, že pokud bych ji četl předem, byl by efekt jiný. Prostě někdy je lepší tak moc nevědět, abychom to vůbec mohli
tak moc vnímat.
Třetím představením, které jsem letos viděl, je Černý smích medúzy. Jde o sólové surrealistické (pokud si nejste jisti, co to je, tak se to dost dobře dovíte) představení Miřenky Čechové, v němž se zabývá rolí ženy - raději to nebudu blíže specifikovat - stejně by se mi to nemohlo podařit. Již sama scéna je nesmírně působivá a velmi dokresluje celkový dojem z inscenace. Jde o výrazový tanec a pantomimu doplněnou ( a nebo naopak) citacemi z ženských rolí Shakespearových her. Pokud vím, představení se (i když jsem ho viděl jen jednou) v jednotlivých reprízách stále dále vyvíjí. Hra se mi také hodně líbila. I když, mám-li být upřímný, možná především proto, že jsem opět viděl další z dimenzí umění mé oblíbené umělkyně.
Co ještě zbývá říci?
Když mohlo jméno loupežníka
Jana Jiřího Grassla dát vznik obecnému označení pro lumpa -
grázl, proč by se nemohlo
v budoucnu používat slova "miřenka" jako obecného označení pro nadaného člověka (resp. ženu), který/á s úspěchem usiluje o posunutí hranic možného v nějaké (nejen)bohu libé činnosti a o výsledky tohoto úsilí se dělí s ostatními.
Vzhledem k malé četnosti výskytu tohoto křestního jména by nemuselo docházet k nedorozuměním (až na ta, co Vás možná napadla, ale to by se snad nic tak strašného nestalo - stejně už se říká spíše ... plítelkyně).
Pak by v poradnách mohli lidem, kteří jsou frustrováni a znechuceni ze "stavu světa", poradit:
Najděte si miřenku!
Já už jsem svoji našel (.. a dokonce má velké M, heč!). Jsem hrozně rád, že mohu být (a doufám ještě nějakou dobu budu) jejím (Miřenčiným) současníkem.
Jsem pevně přesvědčen, že - i když se to na první pohled nezdá - takové miřenky mají na "stav světa" výrazně větší vliv než mnozí současníci, o nichž stále čtete v novinách (pokud je ještě kupujete) a jejichž jmény nechci tuhle glosu špinit. A pokud to tak zatím necítíte, tak s tím konečně něco udělejte a
najděte si svoji miřenku!
P.S. ... další miřenka se jmenovala ..... Zuzana.
P.P.S. (Navarová).
Štítky: dobré rady, Miřenka Čechová, pantomima, pohybové divadlo
