Snad pak nemusela příroda moc dlouho odpočívat - DISK 2008

aneb štěstí nejen dam

rsk

inscenace katedry činoherního divadla ročník 2008

Dostojevskij, Špinar: Bratři (Karamazovi)

Petr Kolečko: Láska, vole

Orson Štědroň - Málková - Tošovský: Štěstí dam

Název glosy je variací na výrok jednoho mého kolegy, který vždy, když si někdo stěžoval, že ten který ročník studentů (matfyzu) je slabší než ročníky jiné, říkával "I příroda musí někdy odpočívat". Aby vytvořila tento ročník studentů katedry činoherního divadla, musela příroda řádit jak pominutá.

Všichni herci jsou výborní, neuvěřitelně hudebně a pěvecky vybavení. Navíc mají (jak já si myslím) mimořádné štěstí na dramaturgii a režiséry. I když je tomu možná i naopak. Dramaturgové, autoři a režiséři měli štěstí, že se setkali právě s tímto ročníkem. Dramaturgie si mohla dovolit tolik právě proto, že znala kvality tohoto ročníku. Největší štěstí pak pochopitelně máme my diváci. Návštěvami DISKu lze letos získat mimořádně mnoho hlubokých zážitků a - zprostředkované - i síly do života.

Inscenace uvádím v pořadí, v jakém jsem je viděl, nikoli podle kvality (to by nebylo lehké, všechny tři jsou výborné). Minimálně na dvě z nich půjdu znovu, ostatní inscenace této party doženu.

Inscenace Bratrů Karamazových je nesmírně působivá a dává všem hercům možnost odvést velký výkon. A všichni této šance plnou měrou využijí. Z tohoto důvodu jsem po ní vzpomínal na Krejčovy inscenace v Divadle za branou, kde jsem se s tím, že i herec té nejmenší role dá do ní ze sebe tolik, že by to mnohým jiným (v jiných divadlech - raději nejmenovat) stačilo na tři (a půl) role titulní, setkal poprvé. Jinak je ale režijně inscenace "zcela soudobá". Napadalo mě adjektivum "postmoderní". Pokud je správné, je to jeden z (mála) příkladů, kdy to není nadávka, ale chvála. Ale vykašlete se na přívlastky a jděte (s otevřeným srdcem) na to. Čeká vás velmi hluboký zážitek. Pokud mohu posoudit, jde o jednu z nejlepších DISKovských inscenací všech dob. Jak už jsem napsal, těžko někoho z herců vydělovat, všichni hrají jak o život. Největší tíha však leží na představiteli hlavní role Aljoši výborném Lukáši Příkazkém. Na mě osobně mimořádně zapůsobila osobním kouzlem představitelka "dívky s ortézou" Jana Pidrmanová.

Láska, vole je (pokud vím) úplně první uvedení nové hry "o současnosti". Vzhledem k mému věku a zájmům může být pro "naozaj mladé" moje glosa této inscenace dost k smíchu. Hra se odehrává v prostředí "šoubiznisu". Velký boss zaměstnává jednak punkovou kapelu, jednak kapelu, jejíž styl nedovedu - vzhledem k neznalostem současné muziky -pojmenovat (možná by šlo říci "mainstreamovou"). Hlavní hrdinka, zpěvačka a vůdčí osobnost punkové kapely Tequila je holka, která si řeší problémy s nedostatkem lásky a s tím, že není (podle současné módy) hezká, společenským protestem. Představitelka této role byla vynikající (nevím však, která ze dvou alternujících to byla). Mimořádný výkon podal v roli pudla Bělky Vojtěch Dyk. Scény Tequilly a Bělky se nedají jen tak zapomenout. Ani členové "mainstreamové" kapely, kteří jsou navenek "v pohodě" a respektují všeobecně vyznávané hodnoty (vegetariánství, móda, společenská reprezentace, atp.) nemají život lehký, a mnoho v jejich vystupování je póza. Už tato inscenace signalizovala mimořádné hudební kvality velké části souboru. I když hudba je důležitou součástí inscenace (k programu dostanete miniCD), je příběh nosný i "sám o sobě".

Zcela mimořádným zážitkem je muzikál Štěstí dam. I když nepatřím k fandům muzikálů, tento se mi hrozně moc líbil. Hodně současných českých muzikálů (i když to nemám příliš spolehlivě ověřeno osobními zážitky) mi připadá "umělohmotových" jako jídlo u MacDonalda. Oproti tomu zážitky ze Štěstí dam jsou opravdové, jako jídlo od maminky, navíc je připraveno s grácií šéfkuchaře (skutečně) prvotřídní restaurace - nic umělého a okamžité chuťové zážitky z jednotlivých chodů se snoubí v lahodnou symfonii, která je vystřídána ještě lepšími dozvuky. Pít k tomu je potřeba nějaké archivní víno. A i po několika dnech se při pouhé vzpomínce sbíhají sliny. O přestávce se mi vybavili jen dvě analogie - Balada pro banditu od Provázků (autor hudby je zřejmě též příslušník rodu Štědroňů) a Starci na chmelu. I poměřování takovýmto metrem Štěstí dam unese.

Děj je adaptován podle románu Emila Zoly, "řeší" - spíš ukazuje - problémy veskrze "aktuální". Nemá cenu snažit se je pojmenovávat. Hra je ukazuje daleko výstižněji a kompetentněji než bych to kdy mohl já napsat. A polopatizmus by hře i tématu hodně ublížil. Nikdo z Vás (obdobně jako já) nebude při hře ani po ní myslet na nějaké problémy. Bude Vám fajn.

Hudba Orsona Štědroně (zvukově by se mi víc líbilo Orsoně Štědroně, ale tak to bohužel nebude) je vynikající. Je hrána živě a velmi přispěla k výše uvedeným gastronomickým přirovnáním (které bych do sebe neřekl). Pěvecky jsou všichni herci vynikající a opravdoví. Je až neuvěřitelné, jak se tolik dobrých zpěváků mohlo sejít v jednom ročníku. Mne velmi zaujali především Tomáš Dianiška a Vojtěch Dyk a také - moje favoritka z Bratrů Karamazových - Jana Pidrmanová, tentokrát v hlavní roli. Vynikající jsou dva Guibalové Radovan Klučka a Lukáš Príkazský, kteří se s úspěchem pokoušejí o téměř nemožné - o předscény (které je v Čechách po Werichovi s Voskovcem resp. Horníčkem velmi těžké hrát). Jejich "pa de deux" nelze zapomenout.

Nápaditá je i scéna a kostýmy. Stylizace postav tanečnic ukazuje na proměnu ideálu ženské krásy od dob Zolových. Už toho nechám, příliš mnoho superlativů u sebe působí mimo USA směšně a nevěrohodně.

Štěstí dam je však zážitkem, který byste si rozhodně neměli nechat ujít, podle mého názoru jde o velkou událost v současném divadelním životě Prahy. Pokud to neuvidíte, skutečně o mnoho přijdete, a jen těžko to jinde "doženete".

Jak už jsem řekl, má tento ročník souboru KČD můj velký obdiv. Mám je už teď skoro tak rád jako (pro mne) "ročník snů", který končil v roce 2005. O něm musím také někdy napsat a vyčistit si tak hlavu (jejich inscenace mi tam i po třech letech stále ještě zabírají hodně místa).

Co dále k Titovi? .. a dva filmové tipy navíc

Cy

(slíbený koreferát k Titovi Andronicovi )

Souhlasím s vyřčeným s jednou námitkou a jednu drobnost dodávám.

Ad drobnost: Snad že ta hra je oproti originálu dosti zkrácena a kdo ji nezná, místy tápe. Ale nevadí to příliš; klíčový záměr režiséra je (podle mne) nechat děj plynout v pohybu postav a v zpěvu/hudbě sboru, to je opravdu důležité; jak bylo naznačeno, nejsme v klasické činohře.

Ad výhrada: Nezdálo se mi, že by chyběla radost herců ze hry: těžko ji bylo lze projevovat během kusu, leč po skončení se mi zdálo vše být tak, jak jsme z Disku zvyklí. Ale ano, strojově to trochu působí: není to jedna z prvních Shakespearových her?

Z jiného soudku: viděl jsem tuhle dva moc pěkné filmy o smyslu života.

Minimalistický snímek, kde se skoro nemluví, archetypy postav jsou vyabstrahované do krajnosti, ty pravé a zásadní myšlenky jsou vyjádřeny s komixovou úsporností. Každý předmět je použit právě dvakrát: jednou demonstračně (znáte to pravidlo z detektivek?), jednou pro splnění svého účelu. Dokonalost sněhové vločky, platónských ideí. Takový je Rambo do pekla a zpět. Některé záběry se stanou kultovními, některé dějové zkratky se dostanou do učebnic. Film se podle mne přiblížil prahu svého (ano, specifického) druhu geniality. Myslím, že ve filmu padne méně slov než lidí. Dílko by snad mohlo zlepšit jen to, kdyby Stalone místo červené vody použil jemnou symboliku pudru z Tita Andronica. Konečně by dokázal, že si sám ze sebe opravdu dokáže dělat legraci.

V zásadě stejné otázky pokládá Skafandr a motýl: depresivní snímek o člověku, který neztrácí cynismus ani ve chvíli, kdy je zcela ochrnut a dokáže hýbat pouze okem. Právě ten cynismus je to, co film odlišuje od sladkobolných dojáků, nám je hlavní postavy líto z principu. Zajímalo by mne, jestli někdo zvládne snímky oba. Doporučuji návštěvu v kinech, kde se do sálu smí s pivem.

Nedostatečná amerikanizace

rsk

    Mnoha z nás vadí přílišná "amerikanizace" mnoha oblastí našeho života a kultury. Já například jsem strašně rád, že jsem starý a proto si moje děti utvářely výtvarné cítění na večerníčcích typu Makové panenky, Rumcajse, Psa Fíka, Králíků z klobouku a pod. a ne "Želvách Ninža" či Pokémonech nebo jak to všechno jmenuje. Nemá smysl uvádět další příklady, každý jich vysype z rukávu libovolně mnoho. Tyto stesky jsou do značné míry oprávněné, ale ....

    Těžko si představit větší příklad komercializace a zpupnosti showbussinesu než je Oscarová ceremonie v Los Angeles se vší její pompou, celebritami, róbami hvězd, červenými koberci a články v nejen bulvárním tisku. A kouká na to půl světa. Mě by asi nikdo nedonutil dívat se na něco takového mnoho hodin. A přece se tam letos stalo něco, co by nás mělo vést ke zvolání, že s tou amerikanizací jsme - bohužel - zůstali jen na půli cesty.

     Jak jste jistě zaregistrovali, dostali Glen Hansard a Markéta Irglová Oscara za nejlepší filmovou píseň. Protože je mám rád (píši o tom v jiném příspěvku blogu), pustil jsem si na Síti záznam toho, jak jim cena byla předávána. Pokud jste to neviděli, pusťte si to také. Po předání sošek děkoval nejprve Glen a než se Markéta stačila nadechnout k svému poděkování, režisér spustil znělku oddělující jednotlivá ocenění a Markéta s Glenem odešli do zákulisí. Jenže v té Americe se cení úspěch (jakýkoli jakékoli) osobnosti do té míry, že nebylo únosné, aby někoho (ani neznámou 20letou Češku bez vlivu) odstřihli. Takže hned po reklamách ji zavolali na pódium znovu. 

     Myslím, že při většině předávání cen v našich televizích by se něco takového stát nemohlo. Pokud jsem se na ně někdy koukal, připadalo mi, že podstatná je jen exhibice producentů a moderátorů, nikoli pocta  oceňovaným a jejich představení. Možná bychom v některých oblastech měli tu amerikanizaci dotáhnout do důsledků.

P.S. Byl jsem v Americe jen jednou, ale byl jsem překvapen jak mnoho věcí, které viděno z Evropy vypadají hodně divně až hloupě, je "ve skutečnosti" jinak. Američané "americkému snu" o možnosti úspěchu pro každého skutečně věří a pokud se to podaří, dokáží úspěch ocenit (a moc nezávidět). Forrest Gump je pravdivý film a přehání daleko méně než si myslíme.

Sólo pro tři - Brel, Vysockij, Kryl

baletní představení Národního divadla

rsk

Jak se pravidelnější čtenáři blogu správně domysleli, mám vřelý vztah k baletu resp. k tanečnímu divadlu. Pod baletem si v této souvislosti představujte spíše balet "moderní" (odborníci by asi řekli "neoklasický"), který je reprezentován jmény jako Kilián, Šmok atp. Ale v mírných dávkách - a v kvalitním provedení - snesu i čirou klasiku ala Giselle nebo Labutí jezero, nebo balet "zcela současný". Budu se však snažit, aby z mých doporučení vyplývalo zda jde o doporučení "pro každého" (jako třeba Veselé skoky) nebo pro "širší veřejnost" lidí, kteří balet nemusejí často, ale nezpůsobuje jim to žádnou újmu (jako představení, o kterém je tato glosa), nebo vysloveně pro fandy baletu nebo tanečního divadla (jako třeba Farma v jeskyni).

Jednou z (více) vynikajících baletních inscenací pražského Národního divadla je Sólo pro tři. Šéf baletu ND Petr Zuska vytvořil nápaditou choreografii na písně tří šansoniérů uvedených v názvu hry. Je až ku podivu, že takové představení "drží pohromadě" a má společnou hlavní linku. Hlavní "roli" písničkáře tančí jeden sólista, sekunduje mu jedna baletka, která však mnoho prostoru pro vlastní projev nemá. Na druhé straně sbor si přijde na své, má celou řadu náročných a pro diváky - i pro tanečníky samé - zábavných čísel.

Hlavní představitel skoro nesleze z jeviště. Já viděl v hlavní roli tančit Michala Štípu. Byl vynikající a nesmírně působivý. Alternuje s ním Alexander Katsapov, určitě nebude horší - jen jiný. Dokonce jsem tak domýšlivý, že se domnívám, že umím odhadnout v čem (nejjednodušeji by se to dalo vyjádřit tak, že Štípovi sedí role Romea a Katsapovovi Merkucia). Není třeba si tedy vybírat podle obsazení, obě jsou velmi kvalitní.

Představení mohu doporučit každému, kdo má rád balet, a každému, kdo balet snáší a má rád příslušnou hudbu resp. písně. Jen zaryté fandy Karla Kryla je nutné upozornit na to, že poměr počtu písní je cca 60:25:15 (Brel:Vysockij:Kryl) - nepočítal jsem to a viděl cca před rokem, možná je ve skutečnosti trochu jiný.