Třetí kauza v Rubínu - Kauza Maryša

Petr Kolečko: Kauza Maryša
režie: Daniel Špinar
Divadlo Rubín, 8.ledna 2012

Do malého divadélka Rubín chodím moc rád (chodil jsem tam, i když ne tak často, i před více než třiceti lety - a Ondřej Pavelka s Evou Salzmannovou už tam hráli tehdy). Viděl jsem skoro celý repertoár, mnohé inscenace i dvakrát. Je to taková laboratoř divadelní práce, kde špatné věci prostě neuvidíte. Mám tuhle partu autorů inscenací i herců hodně rád.

Inscenaci, o které píši předcházely "v této sérii" dvě. Kauza Salome mi  doslova vyrazila dech dvěma aspekty: ostrostí svého pohledu (odpovídající "předloze") na zpovykanost dnešní (bohaté) společnosti a excelentním výkonem Pavly Beretové. Hned po představení mi bylo jasné, že bych ho rád viděl ještě jednou. Kauza Médeia ukazuje situaci (dnes bohužel hodně obvyklou), kdy muž opouští ženu kvůli jiné mladší. Opět zde byli výborné výkony Jany Strykové a Zuzany Stavné, které se opíraly o znamenitě napsané dialogy Petrem Kolečkem. Představení se mi hodně líbilo, ale v mé paměti trochu prohrávalo s tím, co jsem si pamatoval o Salome. Před Vánocemi nastala příznivá konjunkce třech okolností. Dávali obě Kauzy, byly na to lístky a já měl čas. Tak jsem obě Kauzy viděl znovu během dvou dní. A zjistil jsem, že jsou ještě lepší, než jsem si pamatoval. Také Médeia si ve srovnání polepšila, rozhodně není o nic mělčí.

V takové situaci jsem si nemohl nechat ujít nové představení dvojice Kolečko - Špinar, Kauzu Maryša. Tentokrát je hlavním motivem osud "zelené vdovy" - ženy bez skutečné náplně života, která žije v přepychu vedle nemilovaného muže,  ve skutečnosti většinou však o samotě. Je však otázkou, zda by to s ní dopadlo lépe, kdyby svého Vávru milovala. Tentokrát je dominantní hlavní role Maryši, kterou výborně hraje Jana Stryková. Ostatní (Zuzana Stavná, Ondřej Pavelka, Lukáš Příkazký a Alena Štréblová) hrají také dobře, ale jejich role jim nedávají tolik příležitostí. Dialogy jsou, jako u Petra Kolečka vždy, excelentní a vtipné, ozvláštnění jim dodává použití moravského nářečí a v kontrastu s "podnikatelskou Prahou". Hra má spád a hodně jí prospěl i výtvarně povedený návrh scény, který udělal režisér Dan Špinar.

Bezvýchodnost postavení Maryši je zvýrazněna tím, že se jí prostě nic nedaří - ani zabít Vávru. A Francek už taky dostal rozum a podniká v IT v Praze. Na rozdíl od biblického příběhu či antické mytologie nenachází hrdinka české (provinční) hry dostatek odvahy řešit svoji situaci radikálně. A místo tragedie tak máme co dělat s fraškou, což neznamená, že to její "hrdiny" poznamená méně.

Kauza Maryša je vskutku povedené představení. Určitě na něj zajděte.

Být či nebýt

Nick Whitby: Být či nebýt
režie: Daniel Špinar
Stavovské divadlo, 31.března 2011

Autoři to s publikem tohohle představení vůbec neměli lehké. Zatímco já jsem šel "na Špinara", většina obecenstva šla "na Donutila". Ten to jako televizní hvězda vůbec neměl lehké, diváci na něj reagují jako doma na gauči, když koukají na ty (často) hrůzy, ve kterých je ochoten hrát. Proto trvalo skoro půl představení než bylo obecenstvo vzít jeho postavu "vážně" (to zní u komedie blbě). Naopak já jsem čekal promyšlenou a (aspoň trochu) avantgardní inscenaci, ale byl jsem na (zdánlivě) obyčejné komedii. Když nám to všem konečně někdy okolo poloviny došlo, mohli jsme to vnímat normálně a nepředpojatě.

Děj se odehrává za druhé světové války ve Varšavě a hrdiny jsou členové (ne příliš dobrého) divadelního souboru, kteří využijí svých hereckých schopností k ošálení gestapa. Na tomto základě se odehrává mnoho (někdy víc a někdy míň) vtipných situací. Jaksi v druhém plánu se autor zamýšlí nad podstatou hereckého povolání a nad tím, jaké může vliv na "skutečné osobní" životy a vztahy jednotlivých herců. Hra byla napsána podle filmu Ernsta Lubitsche z roku 1941. Hrozně mne překvapilo, že takový film mohl v té době vzniknout. Určitě by bylo hodně zajímavé ho vidět.

Herci hráli dobře, někdy bylo těžké, aby postavy vypadaly věrohodně. Asi nejméně se to dařilo Václavu Postráneckému v roli gestapáka. Naopak dobře to zvládali Jan Dolanský, Miroslav Donutil a Miluše Šplechtová.

Inscenace to byla dobrá, neuděláte chybu, když na ní půjdete, ale na druhé straně (pro mne) nepatří mezi vrcholné divadelní zážitky.

Kauza Médeia

Eurípidés - Kolečko - Špinar : Kauza Médeia
Studion Rubín, 10.1.2011

Po vynikající Kauze Salomé, kterou jsem byl nadšen, sáhli Petr Kolečko a Daniel Špinar po další klasické tragedii, aby ji "přenesli do našich dní". A - i když tentokrát jde o "lehčí žánr" - opět se to povedlo. Vzniklo tak další velmi dobré představení divadelního studia Rubín. Tentokrát nedošlo oproti předloze k  tak velkému posunu "děje". Jen mluva a pojednání problematiky byly "moderní" - i když současné Médey si to asi "tak neberou" a nedovedou být tak důsledné.

Daniel Špinar měl opět velmi štastnou ruku na obsazení obou hlavních rolí. A nejen to. Dokázal herečkám vytvořit takové podmínky, že to jistě byly jedny z jejich nejlepších rolí. Už mne to u něj nepřekvapuje.

Médeiu hrála Jana Stryková, kterou  jsem již viděl  - a obdivoval - již mnohokrát (např. ve Špinarově inscenaci Hedy Gablerové nebo v Pornohvězdách). Je to jedna z nejlepších hereček mladé generace - a že je tam konkurence. Je dobrá i v inscenacích, kde má jen štěk - např role krávy v Sopránu ze Slapské přehrady, nebo v inscenacích, které moc nepovedly, jako rosnička v Úlu. Tady měla hlavní roli a byla opět vynikající.

Roli Glauké - mladé dívky, která svedla Médeina manžela Iásona, hrála Zuzana Stavná. Vlastně jsem ji viděl poprvé v činoherní roli. Ale uchvátila mě svým výkonem v obou tanečních představeních, které jsem viděl. Především v česko-katalánském projektu Očištění/Depurados, po kterém jsem si předsevzal, že tuhle herečku  musím sledovat. Také hned dostala v mém blogu - jako jedna z mála - svůj štítek pro vyhledávání. Druhým představením, kde jsem ji viděl, bylo  taneční představení Malá smrt v La Fabrice, kde tančila i "Salomé" Pavla Beretová. Výborným nápadem bylo nechat herečku v představení Médeia mluvit "materčinou" - slovensky. I když její postava byla psychologicky jednodušší, přesto to byla kvalitní herecká příležitost, kterou dokázala "Cuzika" využít a byla Janě Strykové nejméně rovnocennou partnerkou. I když to asi není genderově korektní, musím říci, že jí to v téhle inscenaci hodně slušelo - takže se asi moc diváků Iásonovi nedivilo (navzdory tomu, že Médeia proplula mezi Scyllou a Charybdou).


I autorovi Petrovi Kolečkovi očividně spolupráce s Danielem Špinarem velmi svědčí. Dle mého názoru s ním napsal své nejlepší hry. Zdá se mi, se v nich dokázal ukáznit a hry netrpěly takovou roztěkaností jako např. Úl.  Můžeme se jen těšit, co dalšího z této dvojice spolužáku z DAMU (už tam byli vynikající) ještě vznikne.

Pro mne bylo potvrzením dobrého vkusu autorů inscenace, že si k pohybové spolupráci pozvali Lenku Vágnerovou, kterou jsem pro sebe objevil teprve nedávno.
Je jistě velkou zásluhou Petra Kolečka  a jeho spolupracovníků, že se kolem studia Rubín soustřeďují výrazné osobnosti současného českého divadla. Vyplatí se tam chodit pravidelně.

Heda Gablerová

Henrik Ibsen: Heda Gablerová
režie Daniel Špinar
Švandovo divadlo, 17.června 2010

Už jsem se kvůli pracovnímu zaneprázdnění a hlavně kvůli hodně rozkolísanému zdravotnímu stavu dlouho k blogu nedostal. Naštěstí jsem i v té době do divadel mohl chodit dál. A tak mám hrozně moc rozepsaných a ještě víc nezačatých glos “v hlavě”. Uchýlil jsem se proto k již osvědčené metodě - zásobníku - psát glosy od aktuálních ke starším. Snad to zvládnu aspoň zčásti dohnat.

Na představení jsem po nedávné zkušenosti z Národního divadla nešel ani tak kvůli Ibsenovi, ale především kvůli režisérovi Danielovi Špinarovi a dvěma herečkám, které mám rád, Janě Strykové (která mne okouzlila v Pornohvězdách) a Evě Leimbergerové (ta patřila do “mého ročníku” na DAMU - tehdy jsem však ještě blog nepsal - a vystupuje i s Veselými skoky). Nezklamal mne nikdo z těch čtyř.
Nejsem schopen posuzovat, jak moc se autoři inscenace (překlad František Frölich, úprava Daniel Špinar a Martina Kinská) drželi předlohy a původního smyslu díla. A také to pro mne není podstatné. Jisté je, že autorovi posloužili tím, že jeho hru předvedli jako zajímavé a “aktuální” představení, ve kterém všechny postavy mluví současným jazykem a které má (byť nijak přehnaný) spád. Pokud jsem to mohl posoudit, zaujalo i velmi mladé diváky, kterých v (ne zcela plném) sále byla skoro polovina. Myslím, že by z téhle inscenace Ibsen mohl mít radost.
Představení se odehrává na působivé scéně a - jak už jsem u tohoto režiséra zvyklý - všichni herci hrají výborně. Těžko z nich někoho vydělovat. Výjimkou je pochopitelně představitelka titulní role Hedy Jana Stryková, která skoro nesleze z jeviště a má nejtěžší úkol. Postavy ostatních totiž nemají velký vývoj (jen se divák postupně dovídá větší podrobnosti o jejich minulosti) a de facto “jen” vytvářejí prostor pro to, aby se mohly projevit vlastnosti a postoje hlavní hrdinky. Byl to velký výkon zahrát tuto roli tak “přirozeně”. Už se těším až Janu Strykovou opět někdy uvidím.

Jde o dobré a zajímavé představení, mohu ho všem doporučit.

Daniel Špinar je "pan režisér"

 

hry, které jsem v jeho režii viděl:

Bratři Karamazovi,  Disk, dvakrát 2008

Homo 06, Disk 2008

Anglická milenka, Národní divadlo, Kolowrat 2009

Vojcek, Divadlo Na Vinohradech, 2009

Kauza Salome, Rubín, 2010

    Nepamatuji se, ale asi jsem v blogu ještě žádnou glosu nevěnoval divadelnímu režisérovi. Hodně často totiž režiséra "přehlédnu" resp. si nezapamatuji jeho jméno, abych poznal, že další z inscenací, které mne zaujmou, má téhož autora. Daniel Špinar je výjimkou. Bez nejmenších jde o jednoho z neoriginálnějších a z nejtalentovanějších mladých režisérů. 

    Jako první jsem viděl jeho Bratry Karamazovy v Disku. Inscenace se mi líbila hned napoprvé a také jsem o ní v blogu napsal. Teprve při druhé návštěvě jsem však plně docenil její kvality. Po třetí jsem se na tohle představení již nedostal a hodně toho lituji. Dodnes vidím mnoho scén a asi na tuto hru nedokážu nikdy zapomenout. Byla to jedna z nejlepších divadelních inscenací, které jsem kdy viděl. Myslím, že to byla skutečná událost v divadelním životě Prahy. Při jednom představení seděl kousek ode mne Ivan Trojan, který hrál ve slavné inscenaci téhož kusu v Dejvickém divadle. Špinarovo pojetí a výkony mého oblíbeného ročníku KČD DAMU v tomto představení způsobily, že jsem pak nebyl tak nadšený "rekonstrukcí" Dejvické inscenace v Zelenkově filmu.

    Strašně dobrá byla i inscenace Homo 06, která vznikla původně jen jako studiová práce na DAMU. Měla však velké úspěchy v Disku a pokud vím ještě se dodnes občas hraje v Rubínu - musím na to ještě jednou zajít. Touhle inscenací jsem byl nadšen, ale nějak jsem přehlédl, že ji vytvořil týž režisér jako Bratry Karamazovy. Režisérovi se podařilo přes kontroverzní téma vytvořit nevídaně poetickou atmosféru, která se člověku zapsala do podvědomí jak celkovým dojmem, tak i mnoha detaily. Opět zřejmě měl velký podíl na výkonech herců. Však mu také všichni tři hlavní představitelé Pavla Beretová, Vojtěch Dyk i Lukáš Příkazký zůstali věrní. A rozhodně na tom on ani oni neprodělali. 

    I na Anglickou milenku do Kolowratu jsem šel, aniž bych věděl, že režiséra inscenace již znám. Hra sama mne zase tak úplně neoslnila. Jde o příběh starší ženy, která zabila svou sestřenici a k činu se přiznala, avšak nikomu není jasné proč čin spáchala. Pátrá po tom vyšetřovatel - znamenitě ho hraje Vladislav Beneš. Nejde však o detektivku, ale o analýzu lidské psychiky a vyhoření vztahu dvou lidí. V první části vyslýchá vyšetřovatel manžela vražedkyně (Jiří Štěpnička), v druhé vražedkyni samu (Kateřina Burianová).  Na scéně je jen stůl a dvě židle v místnosti vyšetřovatele. Režijně byla hra ztvárněna mistrovsky. Mladý režisér dal inscenaci tvar a vytvořil velké herecké příležitosti, kterých se přední herci Národního divadla s chutí a výborným výsledkem chopili. 

    Kdysi jsem do Vinohradského chodil dost často, je to však už dávno. Plánoval jsem to napravit, ale nějak se to nedařilo, protože mne zcela vytěžovala divadla, která jsou stálou součástí mého divadelního portfolia. Jednou jsem šel kolem Vinohradského a zjistil, že mají ještě lístky na inscenaci kontroverzní hry Georga Büchnera Vojcek z první poloviny devatenáctého století, která de facto nebyla dopsána a zůstala torzem. A právě na tohle představení jsem kvůli Danielovi Špinarovi chtěl jít.  Inscenace měla obrovský úspěch u kritiky - později získala cenu Afreda Radoka, ale chladný ohlas u obecenstva tohoto divadla, které je zřejmě zvyklé na jiný typ divadla (nemýlím-li se, derniéra bude už v dubnu tohoto roku - nemáte tedy již moc času). Nebudu tady popisovat děj hry ani se rozebírat její poselství. Bylo by to nutně dost povrchní, na to toho o hře i autorovi vím příliš málo. Inscenace byla však velmi zajímavá, i když na diváky dost náročná. Mě se líbila, i když bych si ji asi více vychutnal na menším jevišti a s méně herci - některé "davové scény" mi spíše vadily (ale možná je to tím, že jsem zvyklý na menší scény). Scéna byla jednoduchá a pro někoho možná i provokativní. Tvoří ji lešení s obrovskou reklamní fotkou lepé děvy. Jako v jiných Špinarových inscenacích bylo vidět, že hodně pracoval s herci. Většina  postav je v jakési permanentní křeči -zvláště se to projevovalo u postavy hejtmana, kterou hrál Martin Stropnický, jehož fistulce jsem občas nerozumněl.  Nejvíce mne zaujal představitel blázna Michal Kern, který diváky do atmosféry představení v dlouhém prologu uvádí a pak se často objevuje jako kontrapunkt k "normálním" postavám.  Dobří byli i představitelé Vojcka Pavel Batěk a Marie Lucie Štěpánková. Asi by to také chtělo jít na inscenaci ještě jednou, ale asi to už nestihnu.

    O inscenaci Kauzy Salome Petra Kolečka jsem v blogu psal včera.

    Daniel Špinar dokázal, že má velký cit pro vedení herců a je schopen z nich "vyždímat" víc než jejich maximum. O jeho talentu svědčí i to, jak široký je rozsah prostředků, které používá. Od komorní a velmi civilní Anglické milenky s hereckými klasiky, přes expresivní hluboké inscenace na malých scénách s hereckými vrstevníky, až k hlučné a výpravné inscenaci Vojcka na velké scéně Vinohradského divadla. Jistě se vyplatí jeho tvorbu sledovat - a chodit "na něj" i když třeba o hře nebudeme moc vědět. 

TříKolka - tři (hry) Kolečka v Rubínu

Petr Kolečko: Soprán ze slapské přehrady
8. února, Rubín

Petr Kolečko a kol.: Díra
12.února, Rubín

Petr Kolečko: Kauza Salome
na motivy hry Oscara Wilda, režie Daniel Špinar
19.února, Rubín

    Tak jsem měl únor ve znamení divadla Rubín. Byl jsem tam celkem pětkrát. Dvakrát na hře Zuzany Dzurindové Svrbí, o které jsem již psal, a třikrát na hrách Petra Kolečka, o kterém jsem tady také již psal (Láska, vole a Pornohvězdy). Petr Kolečko má mnoho aktivit. Mimo jiné je uměleckým šéfem činohry Divadelního studia Rubín, které do značné míry zásobuje svými hrami. Pod jeho vedením se z Rubínu stává herecká laboratoř, kde se dostává velkých příležitostí mnoha hercům. O kvalitách těchto příležitostí svědčí to, že se mu daří pro vystupování v Rubínu shánět prvotřídní herce a jistě to není dáno finančním ohodnocením, ale tím, co mají možnost hrát - a v jaké atmosféře. O hrách budu psát v pořadí, v jaké jsem je viděl. Ta nejlepší tedy přijde na řadu jako poslední.

 

    Soprán ze slapské přehrady je především velká herecká příležitost pro Ladislava Hampla (zatím jsem ho neviděl). Plně ji využil. Hraje - a výtečně - "životem unaveného" (snad filmového) umělce, který sbírá ženské skalpy, aniž by mu to přinášelo hlubší uspokojení. A tak vede dlouhé monology o životě a jeho (ne)smyslu. Dívku, kterou právě svedl (a při tom si vzpomněl, že asi svedl v témže bytě před mnoha lety i její matku) hrála Marie Štípková. Kvůli ní jsem vlastně na představení zavítal. Hrála dobře, role jí však zjevně moc neseděla - bylo vidět, že ji zdědila. Myslím, že vím, jakým směrem by se role měla posunout, aby se mohla herecky vyřádit i ona. Nejsilnějšími pasážemi byl "dialog" hlavního hrdiny se starou skoro hluchou bývalou operní zpěvačkou, kterou fantasticky - jak také jinak - hrála Zdena Hadrbolcová. I když mu žena nerozuměla, její repliky byly naprosto přesné a hlavní hrdina se tak setkal s ženou, které "nestačil" a dost ho to rozhodilo. Osvěžení jemu i divákům přinesla Jana Stryková v roli krávy.  Hra nebyla špatná, stojí za to ji vidět, ale znovu na ní jít rozhodně neplánuji.

 

     S hrou Díra jsem se nějak nepotkal. Nepomohlo ani výborné herecké obsazení. "Děj" se odehrává v soukromém psychiatrickém zařízení, jehož majitele a provozovatelé hrají  Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová (musel jsem zavzpomínat, jak jsem na ně chodil do těchto prostor, kde bylo A-studio - např. na Fausta). Chovance hrají David a Jakub Prachařové a moje oblíbená Anita Krausová (o níž už jsem tu také vícekrát psal). Postavy si z různých směrů hrají s citacemi z Shakespearových her, především z Leara. Ale jak už jsem řekl, mě hra moc nezaujala. Možná i proto, že jsem měl, když jsem na ní šel, přehnaná očekávání.  

 

    Z této trojice her byla rozhodně nejlepší Kauza Salome. Takhle to může mást, je to výborná inscenace i absolutně. Obrovskou zásluhu na tom má režisér Daniel Špinar, který opět předvedl sílu svého nadání. O něm asi napíši v samostatné glose.

    Hra vychází (i když nevím jak moc, protože ji neznám) z hry Oscara Wilda. Pravděpodobně silnějším motivem k jejímu napsání i způsobu realizace byla televizní reality show MTV My Super Sweet Sixteen (kterou pochopitelně neznám tím spíš), ve které v přímém přenosu předvádějí dcerunky z bohatých rodin  své bohatství a životní postoje na oslavách svých úžasných šestnáctých narozenin. Shlédnutí této show muselo na autora a režiséra velmi silně zapůsobit (nebo, že by jim stačilo si o tom přečíst?).

    Pavla Beretová hraje Salome - dcerku bohatého majitele ropných vrtů. Během celé hry prochází její postava mnoha polohami. Herečka tak dostala příležitost podat výkon, na který se nedá zapomenout. Však také byla Pavla Beretová byla za roli Salomé nominována na cenu Thalie za rok 2009. 

    Ostatní herci však také hrají úžasně dobře. Ondřej Pavelka hraje dívčina otce, který ji miluje nejen otcovskou láskou. Slibuje a snáší ji modré z nebe a je ochoten splnit ji každé i to nejbizardnější přání. Její matku hraje Alena Štréblová. Matka má nejasnou sexuální minulost, díky svému sexapealu se jí kdysi podařilo svést nynějšího manžela. Nyní se velmi špatně vyrovnává s tím, že už pro něj není tak žádoucí. K dceři nemá moc dobrý vztah, střídavě v ní vidí sokyni v lásce a ženu, která tím, jak si omotává kolem prstu milujícího otce, se mstí (jak se domnívá i za ni) milenci a mužům vůbec. Posledním hercem - nikoli co do kvality výkonu - je Lukáš Príkazký, kterého si také pamatuji z Disku. V roli s  ním prý alternuje (jako v Pornohvězdách) Vojtěch Dyk. Na tuhle postavu mi typově víc sedí Lukáš Príkazký. Hraje beatníka Johna, který se špinavý objeví na zahradě rodiny a nahlas vykřikuje hesla o prohnilosti světa a nutnosti jeho nápravy.  

 

    Na počátku Salome plánuje, které spolužáky pozve na oslavu a čím kterého ohromí. Při tom předvádí neujasněnost svých postojů a pocitů, protože některými spolužáky pohrdá pro jejich (relativní) chudobu a současně jim vlastně závidí jejich úspěchy a záliby. Seznamuje diváky s tím, co všechno si na svém otci vymohla. Při příchodu otce s ním koketuje, což se mu velmi líbí. Když se jí zdá, že nechce plnit všechny její rozmary, upadá do hysterického vzteku. Matku vůbec nemusí. Nálada se změní, když se Salome dovídá, že do jejich zahrady opět (naposledy ho sluhové zmlátili a vyhnali) přišel onen vizonářský mladík. Okamžitě dostane nápad, že právě on by mohl být tou největší atrakcí její oslavy. Zakáže, aby ho vyhnali, a jde za ním do zahrady. Snaží se s ním zavést rozhovor a pak ho i přimět, aby ji políbil. Pro něj je však ztělesněním zlého pokušení nejen jako představitelka bohatství, ale i jako žena. A tak dívka odchází od mladíka s nepořízenou. Nedovede to pochopit ani se s tím vyrovnat. Nezvyklé pocity, že něco nemůže mít, ji přivedou na myšlenku požádat otce o chlapcovu hlavu. Protože tuší, že tohle přání nebude jednoduché splnit, začne s otcem flirtovat a lstí si vynutí od otce slib, že ji splní každé přání.  Otec se zprvu vzpírá a říká dceři, že to ho přivede do vězení, ale posléze poručí (mobilem) sluhovi, aby mladíka zabil a jeho hlavu přinesl dceři. Salome má z hlavy radost, tančí a mazlí se s ní. Otce postihne záchvat žárlivosti a v něm svoji dceru zabije. Na konci představení vidíme, jak se mrtvá Salome s Johnem dívají z nebe na Zemi. Teď už se s ní je ochoten bavit a dívka tak dosáhla svého. Oba jsou veselí a žertují očividně šťastní.

    Možná jsem "děj" popsal zbytečně podrobně a určitě strašně zjednodušeně. Autor a režisér dokázali vytvořit skutečně silné dílo. Herecké výkony byly (jak si teď uvědomuji, jako ve všech inscenacích Daniela Špinara) zdánlivě samozřejmé. O to však působivější a pravdivější.

Tato inscenace získala nominaci na cenu Alfreda Radoka za "Českou hru roku 2009". 

    Hru Kauza Salome byste si určitě neměli nechat ujít. Není - a nebude - moc lepších inscenací.

    Petr Kolečko je velice plodný autor. Kdybychom hledali analogie ve sportu, patří zřejmě k těm, kteří raději hrají zápasy než trénují na sucho. Nemyslím, že při této kvalitě je tato nadprodukce na závadu. Jen mi kdesi v podvědomí vyvstává otázka, jak by jeho hry vypadaly, kdyby je víc vypiplával. Kdoví, možná by by byly horší, možná lepší. Určitě však patří Petr Kolečko k nepřehlédnutelným postavám našeho divadelního života.

    Jak už jsem psal byl jsem minulý měsíc v Rubínu pětkrát. Byl jsem však překvapen, že de facto nebylo (malinké) divadlo ani jednou plné, i když jednou bylo dle internetu vyprodáno. Je to škoda, málokde na Vás čekají tak silné divadelní zážitky. Informatici z matfyzu to při tom mají za rohem. Polepšete se a získáte víc než byste mohli čekat.

Snad pak nemusela příroda moc dlouho odpočívat - DISK 2008

aneb štěstí nejen dam

rsk

inscenace katedry činoherního divadla ročník 2008

Dostojevskij, Špinar: Bratři (Karamazovi)

Petr Kolečko: Láska, vole

Orson Štědroň - Málková - Tošovský: Štěstí dam

Název glosy je variací na výrok jednoho mého kolegy, který vždy, když si někdo stěžoval, že ten který ročník studentů (matfyzu) je slabší než ročníky jiné, říkával "I příroda musí někdy odpočívat". Aby vytvořila tento ročník studentů katedry činoherního divadla, musela příroda řádit jak pominutá.

Všichni herci jsou výborní, neuvěřitelně hudebně a pěvecky vybavení. Navíc mají (jak já si myslím) mimořádné štěstí na dramaturgii a režiséry. I když je tomu možná i naopak. Dramaturgové, autoři a režiséři měli štěstí, že se setkali právě s tímto ročníkem. Dramaturgie si mohla dovolit tolik právě proto, že znala kvality tohoto ročníku. Největší štěstí pak pochopitelně máme my diváci. Návštěvami DISKu lze letos získat mimořádně mnoho hlubokých zážitků a - zprostředkované - i síly do života.

Inscenace uvádím v pořadí, v jakém jsem je viděl, nikoli podle kvality (to by nebylo lehké, všechny tři jsou výborné). Minimálně na dvě z nich půjdu znovu, ostatní inscenace této party doženu.

Inscenace Bratrů Karamazových je nesmírně působivá a dává všem hercům možnost odvést velký výkon. A všichni této šance plnou měrou využijí. Z tohoto důvodu jsem po ní vzpomínal na Krejčovy inscenace v Divadle za branou, kde jsem se s tím, že i herec té nejmenší role dá do ní ze sebe tolik, že by to mnohým jiným (v jiných divadlech - raději nejmenovat) stačilo na tři (a půl) role titulní, setkal poprvé. Jinak je ale režijně inscenace "zcela soudobá". Napadalo mě adjektivum "postmoderní". Pokud je správné, je to jeden z (mála) příkladů, kdy to není nadávka, ale chvála. Ale vykašlete se na přívlastky a jděte (s otevřeným srdcem) na to. Čeká vás velmi hluboký zážitek. Pokud mohu posoudit, jde o jednu z nejlepších DISKovských inscenací všech dob. Jak už jsem napsal, těžko někoho z herců vydělovat, všichni hrají jak o život. Největší tíha však leží na představiteli hlavní role Aljoši výborném Lukáši Příkazkém. Na mě osobně mimořádně zapůsobila osobním kouzlem představitelka "dívky s ortézou" Jana Pidrmanová.

Láska, vole je (pokud vím) úplně první uvedení nové hry "o současnosti". Vzhledem k mému věku a zájmům může být pro "naozaj mladé" moje glosa této inscenace dost k smíchu. Hra se odehrává v prostředí "šoubiznisu". Velký boss zaměstnává jednak punkovou kapelu, jednak kapelu, jejíž styl nedovedu - vzhledem k neznalostem současné muziky -pojmenovat (možná by šlo říci "mainstreamovou"). Hlavní hrdinka, zpěvačka a vůdčí osobnost punkové kapely Tequila je holka, která si řeší problémy s nedostatkem lásky a s tím, že není (podle současné módy) hezká, společenským protestem. Představitelka této role byla vynikající (nevím však, která ze dvou alternujících to byla). Mimořádný výkon podal v roli pudla Bělky Vojtěch Dyk. Scény Tequilly a Bělky se nedají jen tak zapomenout. Ani členové "mainstreamové" kapely, kteří jsou navenek "v pohodě" a respektují všeobecně vyznávané hodnoty (vegetariánství, móda, společenská reprezentace, atp.) nemají život lehký, a mnoho v jejich vystupování je póza. Už tato inscenace signalizovala mimořádné hudební kvality velké části souboru. I když hudba je důležitou součástí inscenace (k programu dostanete miniCD), je příběh nosný i "sám o sobě".

Zcela mimořádným zážitkem je muzikál Štěstí dam. I když nepatřím k fandům muzikálů, tento se mi hrozně moc líbil. Hodně současných českých muzikálů (i když to nemám příliš spolehlivě ověřeno osobními zážitky) mi připadá "umělohmotových" jako jídlo u MacDonalda. Oproti tomu zážitky ze Štěstí dam jsou opravdové, jako jídlo od maminky, navíc je připraveno s grácií šéfkuchaře (skutečně) prvotřídní restaurace - nic umělého a okamžité chuťové zážitky z jednotlivých chodů se snoubí v lahodnou symfonii, která je vystřídána ještě lepšími dozvuky. Pít k tomu je potřeba nějaké archivní víno. A i po několika dnech se při pouhé vzpomínce sbíhají sliny. O přestávce se mi vybavili jen dvě analogie - Balada pro banditu od Provázků (autor hudby je zřejmě též příslušník rodu Štědroňů) a Starci na chmelu. I poměřování takovýmto metrem Štěstí dam unese.

Děj je adaptován podle románu Emila Zoly, "řeší" - spíš ukazuje - problémy veskrze "aktuální". Nemá cenu snažit se je pojmenovávat. Hra je ukazuje daleko výstižněji a kompetentněji než bych to kdy mohl já napsat. A polopatizmus by hře i tématu hodně ublížil. Nikdo z Vás (obdobně jako já) nebude při hře ani po ní myslet na nějaké problémy. Bude Vám fajn.

Hudba Orsona Štědroně (zvukově by se mi víc líbilo Orsoně Štědroně, ale tak to bohužel nebude) je vynikající. Je hrána živě a velmi přispěla k výše uvedeným gastronomickým přirovnáním (které bych do sebe neřekl). Pěvecky jsou všichni herci vynikající a opravdoví. Je až neuvěřitelné, jak se tolik dobrých zpěváků mohlo sejít v jednom ročníku. Mne velmi zaujali především Tomáš Dianiška a Vojtěch Dyk a také - moje favoritka z Bratrů Karamazových - Jana Pidrmanová, tentokrát v hlavní roli. Vynikající jsou dva Guibalové Radovan Klučka a Lukáš Príkazský, kteří se s úspěchem pokoušejí o téměř nemožné - o předscény (které je v Čechách po Werichovi s Voskovcem resp. Horníčkem velmi těžké hrát). Jejich "pa de deux" nelze zapomenout.

Nápaditá je i scéna a kostýmy. Stylizace postav tanečnic ukazuje na proměnu ideálu ženské krásy od dob Zolových. Už toho nechám, příliš mnoho superlativů u sebe působí mimo USA směšně a nevěrohodně.

Štěstí dam je však zážitkem, který byste si rozhodně neměli nechat ujít, podle mého názoru jde o velkou událost v současném divadelním životě Prahy. Pokud to neuvidíte, skutečně o mnoho přijdete, a jen těžko to jinde "doženete".

Jak už jsem řekl, má tento ročník souboru KČD můj velký obdiv. Mám je už teď skoro tak rád jako (pro mne) "ročník snů", který končil v roce 2005. O něm musím také někdy napsat a vyčistit si tak hlavu (jejich inscenace mi tam i po třech letech stále ještě zabírají hodně místa).