Nová hra Petra Zelenky - Ohrožené druhy

Petr Zelenka: Ohrožené druhy
Nová scéna ND, 8.února 2012

Všechny hru Petra Zelenky, které jsem viděl, mne nadchly. Nejen Příběhy obyčejného šílenství a Teremin v Dejvickém divadle, ale i méně známé Odchody vlakov v Astorce.  Oceňoval jsem fantastické dialogy stejně jako to, že sdělení her byla hluboká a úspěšně se vzpírala triviálním výkladům. Proto jsem se na novou hru Petra Zelenky hodně těšil. A vůbec jsem nebyl zklamán - jde opět o výborné divadlo.

Autor hru na Nové scéně i režíroval. Je vidět, že myšlením je především filmovým režisérem. Jednotlivé scény se rychle střídají jako ve filmu. Scéna je navržena velmi jednoduše a jen malými změnami - často jen přinesením či odnesením židlí a stolů (což zvládnou sami herci) - poskytuje dojem změny prostředí. Všichni herci jsou zcela přesvědčiví. Působí to tak, že jim autor a režisér dal dostatek důvěry a prostoru, aby si mohli role osvojit natolik, že vlastně nemusí hrát. Při tom dialogy jsou dost náročné na přesnost i "timing" a určitě neposkytují prostor pro přílišnou improvizaci.

Nemá smysl se tady pokoušet hru nějak vykládat, bylo by to hloupé (stejně jako většina recenzí, které jsem o hře četl). Abych ale mohl inscenaci něco vůbec napsat, musím hodně zjednodušeně načrtnout děj. Hlavním hrdinou je uznávaný fotograf Jeremy, který si zakládá na své nekomerčnosti. Přihodí se mu, že je vtažen dvěma "mladými kreativci" do reklamního projektu na nový medikament. Ukáže se, že skutečným objednatelem nejsou ti dva, ale jeho bývalý spolužák Jan. Jan je bohatý a úspěšný, ale nemá štěstí ve svých vztazích. Je homosexuální, ve hře proto vidíme i jeho mladého partnera, který právě Jana opouští. Jeremy začne mít pochyby zda byl preparát, který má propagovat, dostatečně vyzkoušen a tak dělá spolu s oněmi dvě reklamními pracovníky (ty mezitím Jan z projektu vyhodil) "partyzánskou" kampaň proti léku. Podaří se jim jeho běžný prodej zarazit. Aby vše nebylo tak černobílé, od Jeremyho odchází jeho žena, o kterou se postará Jan, a Jeremy  v závěru přijímá pozici řiditele PR koncernu vyrábějícího homeopatika. Tak se role obou mužů  prohodí. Jeremy je bohatý a plně zapojený do bussinesu a Jan je chudý, ale začíná se mu dařit zvládat životní problémy. Už toho musím nechat. Věřte, že i přes tenhle blábol je to moc dobrá hra.

Jako ve všech Zelenkových hrách jsou všechny dialogy hodně vtipné a mnohdy značně překvapivé. Autor  těží z napětí mezi slangem dnešní "ukomunikované" doby, ve které se slovo "kreativní" stalo téměř  synonymem umělého života, jehož obraz nám vnucují média, a zbytky přirozeného jazyka, kterým se pokoušíme vyjádřit to, co prožíváme "ve skutečnosti". Jenže nám nedošlo, že hranice mezi těmito dvěma světy, kterou ještě cítíme, se nám jaksi rozplizla. A společnosti chybí "absolutní kritéria", která by nám umožňovala se orientovat. Těm starým už nevěříme a nová jsme si nedokázali vytvořit - a tak je všechno hrozně relativní a nespolehlivé. A mnohdy tak záleží to, kde se ocitneme, více na "shodě okolností" než na dodržování nějakých zásad. Postavy Zelenkových her se vzpírají nějakému jednoznačnému dělení na "kladné a záporné", jak by to rádi viděli někteří kritici, kteří ve svých recenzích pokrytecky "vinili" hlavní postavu Jeremyho z nedostatku morálky.

Tahle inscenace dokázala využít (přece jen) menšího prostředí Nové scény k tomu, aby mohly vyniknout kvality hereckého souboru. Jeremyho hraje výborně i velmi civilně Jiří Štěpnička, jeho oponenta neméně výtečně Igor Bareš. Vedle nich podává přesvědčivý výkon Miluše Šplechtová v roli ženy Jeremyho. Těmto představitelům  (nejen) asistuje mladá generace - dva kreativci Jan Dolanský (toho už jsem viděl výtečně hrát dříve) a Sabina Králová (tu jsem viděl na divadle asi jen jednou v malé roli). Jejich rolí je vnášet do nejen svěžest mládí, ale také (obludnou) mluvu současného newspeaku reklamního světa. Oba hráli moc dobře. Mládež doplňoval i homosexuální milenec Janův - Hanka, kterého hrál Michal Kern.

Návštěvu představení doporučuji - a nedejte na recenze (ani na tuhle glosu), nesahají hře po kotníky.

Konec dobrý, všechno dobré

Vladimír Sorokin: Třicátá Mariina láska
dramatizace: Karel Steigerwald
režijní úprava a režie: Viktorie Čermáková
Divadelní studio Továrna
Nová scéna, 28.ledna 2011

Glosu jsem napsal už dost dávno a nějak se nemohl odhodlat ji zveřejnit. Není vlastně neslušné psát o něčem, co se lidem, kterých si vážím a které mám rád, nepovedlo? Ale ne, moje glosy přece nejsou soudem, ale záznamem mých pocitů a zážitků. 

Na tohle představení jsem se (trochu navzdory upoutávkám v programu) hodně těšil. Mělo to dva důvody.

Tím hlavním bylo, že jsem byl nadšený z jiné (také "sexuálně" zaměřené) inscenace studia Továrna v režii Viktorie Čermákové Česká pornografie podle románu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj. Viděl jsem ji dvakrát a následně tuto knihu přečetl (po částech) asi pětkrát (měl jsem ji několik měsíců na nočním stolku a bral ji jako medicínu před spaním). Zakoupil jsem (a přečetl) i všechny ostatní knihy této autorky.
Druhým důvodem bylo, že v inscenaci Třicátá Mariina láska mělo hrát (a hrálo) mnoho herců, které mám hodně rád.

Jenže jsem byl velmi zklamán. V první polovině inscenace bylo naskládáno (bez ladu a skladu) mnoho explicitních sexuálních exhibicí bez zjevného důvodu či smyslu. Druhá polovina pak byla dlouhou komsomolskou schůzí plnou frází, které jsme tak dobře znali z informační kanálů "za komunismu". Smysl hry jsem nepochopil (a z reakcí obecenstva bylo jasné, že jsem zdaleka nebyl sám). Ač herci dělali, co mohli, ten průšvih prostě zachránit nešel. Málem jsem nabyl dojmu, že i předloha musí být nesmysl. Když jsem se pak od jednoho kolegy, kterého jsem před návštěvou představení varoval, dověděl, že kniha je dobrá, hned jsem si jí půjčil. Měl pravdu.

A tak to dobře dopadlo. Kdybych to (špatné) představení neviděl, asi bych si knihu nepřečetl - a to by bylo škoda. Vladimír Sorokin ve své knize popisuje s (typicky ruskou) ironií a nadsázkou poměry v Moskevské intelektuální "opoziční" společnosti, kterou spojuje jen nechuť k oficiálním strukturám a kvazihodnotám. Její příslušníci se chytají každé možnosti jak se odlišit, ale nemají sílu dělat kolektivně něco smysluplného. Trpí zejména tím, čím ruská inteligence trpí již několik století - odcizením od "běžných lidí", kterým nerozumějí a kteří nemohou rozumět jim. Jak málo se změnilo od dob děkabristů! Komunisté to nezpůsobili, jen na půl století znemožnili, aby se to mohlo začít měnit. V knize je ústřední postavou mladá dívka Marie, která se postupně stýká s mnoha představiteli oné alternativní společnosti. Aby to bylo věrohodnější, prožívá s jejími představiteli i sexuální vztahy (které navíc dokáží "zabavit" jakoukoli společnost, která zrovna nemá co na práci). Kniha končí (zhruba ve dvou třetinách) tím, že Marie nalezne zalíbení v mužném stranickém funkcionáři, který ji po společné noci (která už se nebude nikdy opakovat) vezme do továrny a udělá z ní údernici a vzornou komsomolku. Marie tak konečně nachází soudruhy i "smysl života". Postupně se však v knize z jednotlivých odstavců, vět i slov ztrácí význam a posledních několik desítek stránek je "opsáno" ze zpravodajství TASU (oficiální tisková agentura SSSR).

Dramatizace románu se snaží "příběh" románu sledovat co nejpřesněji. Jen z některých sexuálních scén, které na papíře zabírají třeba jeden nebo dva odstavce (a lze je chápat i obrazně jako vyjádření bezvýchodnosti), buduje režisérka polopatickou a až nechutně doslovnou "show" na mnoho minut. Také jsou do hry přeneseny skoro všechny postavy románu - a že jich je. Hra také končí "nekonečnou" komsomolskou schůzí a utopením se frázemi. Jenže to, co je zajímavé na papíře, je nekonečně nudné na jevišti.

Převedení románu do hry se nepovedlo. A nejen to. Nepovedl se ani přepis "z ruštiny do češtiny" (to se netýká překladu knihy, který je dobrý). Ono je to totiž těžké. Nestačí překládat "slovo od slova" či "větu od věty". Mnohdy nelze to, co je v ruštině pravdivé a smysluplné, v češtině vůbec vyslovit aniž by se z toho nestal blábol. Pamatuji si ze střední školy na rozdíl dojmů, který ve mě vyvolávaly verše Majakovského - v českém překladu "Probůh to musel být debil" a originále "Byl to chytrý a vnímavý člověk, který byl celou svou bytostí puzen k tomu, aby se stále angažoval, ale žil v náročné době, jejíž pnutí nakonec nemohl vydržet".

Když už jsem si půjčoval knihu, která sloužila jako východisko inscenace, půjčil jsem si i o něco drsnější Den opričníka od tohoto autora. Je to působivá kniha, navíc přeložená tak, že se člověku nad každou druhou větou vybaví jak asi zněla v originále.