Nová hra Petra Zelenky - Ohrožené druhy

Petr Zelenka: Ohrožené druhy
Nová scéna ND, 8.února 2012

Všechny hru Petra Zelenky, které jsem viděl, mne nadchly. Nejen Příběhy obyčejného šílenství a Teremin v Dejvickém divadle, ale i méně známé Odchody vlakov v Astorce.  Oceňoval jsem fantastické dialogy stejně jako to, že sdělení her byla hluboká a úspěšně se vzpírala triviálním výkladům. Proto jsem se na novou hru Petra Zelenky hodně těšil. A vůbec jsem nebyl zklamán - jde opět o výborné divadlo.

Autor hru na Nové scéně i režíroval. Je vidět, že myšlením je především filmovým režisérem. Jednotlivé scény se rychle střídají jako ve filmu. Scéna je navržena velmi jednoduše a jen malými změnami - často jen přinesením či odnesením židlí a stolů (což zvládnou sami herci) - poskytuje dojem změny prostředí. Všichni herci jsou zcela přesvědčiví. Působí to tak, že jim autor a režisér dal dostatek důvěry a prostoru, aby si mohli role osvojit natolik, že vlastně nemusí hrát. Při tom dialogy jsou dost náročné na přesnost i "timing" a určitě neposkytují prostor pro přílišnou improvizaci.

Nemá smysl se tady pokoušet hru nějak vykládat, bylo by to hloupé (stejně jako většina recenzí, které jsem o hře četl). Abych ale mohl inscenaci něco vůbec napsat, musím hodně zjednodušeně načrtnout děj. Hlavním hrdinou je uznávaný fotograf Jeremy, který si zakládá na své nekomerčnosti. Přihodí se mu, že je vtažen dvěma "mladými kreativci" do reklamního projektu na nový medikament. Ukáže se, že skutečným objednatelem nejsou ti dva, ale jeho bývalý spolužák Jan. Jan je bohatý a úspěšný, ale nemá štěstí ve svých vztazích. Je homosexuální, ve hře proto vidíme i jeho mladého partnera, který právě Jana opouští. Jeremy začne mít pochyby zda byl preparát, který má propagovat, dostatečně vyzkoušen a tak dělá spolu s oněmi dvě reklamními pracovníky (ty mezitím Jan z projektu vyhodil) "partyzánskou" kampaň proti léku. Podaří se jim jeho běžný prodej zarazit. Aby vše nebylo tak černobílé, od Jeremyho odchází jeho žena, o kterou se postará Jan, a Jeremy  v závěru přijímá pozici řiditele PR koncernu vyrábějícího homeopatika. Tak se role obou mužů  prohodí. Jeremy je bohatý a plně zapojený do bussinesu a Jan je chudý, ale začíná se mu dařit zvládat životní problémy. Už toho musím nechat. Věřte, že i přes tenhle blábol je to moc dobrá hra.

Jako ve všech Zelenkových hrách jsou všechny dialogy hodně vtipné a mnohdy značně překvapivé. Autor  těží z napětí mezi slangem dnešní "ukomunikované" doby, ve které se slovo "kreativní" stalo téměř  synonymem umělého života, jehož obraz nám vnucují média, a zbytky přirozeného jazyka, kterým se pokoušíme vyjádřit to, co prožíváme "ve skutečnosti". Jenže nám nedošlo, že hranice mezi těmito dvěma světy, kterou ještě cítíme, se nám jaksi rozplizla. A společnosti chybí "absolutní kritéria", která by nám umožňovala se orientovat. Těm starým už nevěříme a nová jsme si nedokázali vytvořit - a tak je všechno hrozně relativní a nespolehlivé. A mnohdy tak záleží to, kde se ocitneme, více na "shodě okolností" než na dodržování nějakých zásad. Postavy Zelenkových her se vzpírají nějakému jednoznačnému dělení na "kladné a záporné", jak by to rádi viděli někteří kritici, kteří ve svých recenzích pokrytecky "vinili" hlavní postavu Jeremyho z nedostatku morálky.

Tahle inscenace dokázala využít (přece jen) menšího prostředí Nové scény k tomu, aby mohly vyniknout kvality hereckého souboru. Jeremyho hraje výborně i velmi civilně Jiří Štěpnička, jeho oponenta neméně výtečně Igor Bareš. Vedle nich podává přesvědčivý výkon Miluše Šplechtová v roli ženy Jeremyho. Těmto představitelům  (nejen) asistuje mladá generace - dva kreativci Jan Dolanský (toho už jsem viděl výtečně hrát dříve) a Sabina Králová (tu jsem viděl na divadle asi jen jednou v malé roli). Jejich rolí je vnášet do nejen svěžest mládí, ale také (obludnou) mluvu současného newspeaku reklamního světa. Oba hráli moc dobře. Mládež doplňoval i homosexuální milenec Janův - Hanka, kterého hrál Michal Kern.

Návštěvu představení doporučuji - a nedejte na recenze (ani na tuhle glosu), nesahají hře po kotníky.

O Janáčkovi poprvé - Listy důvěrné

Brian Friel: Listy důvěrné (Leoše Janáčka)
režie Lucie Bělohradská
Divadlo Kolowrat, 26.září 2011

Na tohle představení jsem šel ze dvou důvodů. Tím vážnějším bylo rozhodnutí vidět co nejvíc představení, ve kterých hraje Jiří Štěpnička, tím druhým (který vlastně jen posiloval ten první) byla dobrá zkušenost s inscenacemi, které jsou uváděny na komorní scéně Národního - v Divadle Kolowrat. Představení se mi moc líbilo, ale doporučovat už ho nemá smysl, protože už má za sebou derniéru.

Životní osudy Leoše Janáčka jsou nesmírně zajímavé a dost kontroverzní. V původní verzi téhle glosy jsem se podivoval nad tím, že za námět pro hru si je zvolil  cizinec - irský dramatik Brian Friel a ne nějaký český autor. A měl jsem v tom (skoro) jasno. Česká (kulturní) veřejnost spotřebovala  dost úsilí, aby se vyrovnala s hudbou Leoše Janáčka. Po tom, co se "jeho fandům" podařilo prosadit obecné (vskutku se už týká široké veřejnosti?) uznání kvalit jeho hudby, se jim (celkem pochopitelně) nechtělo ohrožovat "pověst velikána" nesnadně interpretovatelnými podrobnostmi z jeho života. Zamýšlet se veřejně nad jeho osobností je pro nás stále ještě silné kafe. Chce to hodně odvahy, nadhledu, znalostí, pochopení, sebedůvěry a schopnost nepředpojatého uvažování. Absence takových úvah v informacích "pro běžné lidi" byla příčinou, že pro mne bylo mnoho faktů, které jsem se ve hře dověděl, velikým překvapením.

Jenomže už to neplatí. Už máme i českou hru. Milan Uhde a Miloš Štědroň připravili pro Provázek inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější, kterou jsem mezitím navštívil. Až tam jsem (možná) leccos pochopil. Nevím však, zda by to bylo možné bez toho, co mi dala a o čem mě donutila přemýšlet hra, o které právě píši. 


Ale nebudu předbíhat, musím se vrátit k inscenaci, kterou na základě hry Briana Friela vytvořila v  dramaturgii Ivy Klestilové režisérka Lucie Bělohradská. Formálně šlo o činohru "šmrcnutou koncertem".  Celou dobu je na jevišti přítomen Eve Quartet, který během večera (po částech) zahraje celý kvartet Listy důvěrné, který dal hře název.

Ve hře jsou čtyři postavy. Tři z nich jsou skutečné, čtvrtou - dnešní studentku, která píše o Janáčkovi disertaci, si autor přidal, aby mohl do hry vpašovat faktografické údaje i jejich "hodnocení". Tu hrála Lucie Žáčková. Tehdy jsem ji ještě moc neznal. S nelehkou rolí se vyrovnala velmi dobře.

Hlavní postavou je pochopitelně Leoš Janáček, kterého znamenitě (jak jinak?) hraje Jiří Štěpnička. Jeho role při tom nebyla vůbec snadná. Musel střídat polohy účastníka dění, když četl ze svých dopisů a znovu prožíval to, co cítil při jejich psaní, s polohami vzdělaného umělce, který i když dokáže mít nad svým životem nadhled, obhajuje své pocity, skutky a "právo na lásku", když odpovídal neodbytné studentce. 

Ještě zbývají dvě ženy, které v konci Janáčkova života bojovaly (nebo se jen dělily?) o přízeň a zájem tehdy již známého a slavného skladatele. Jeho žena Zdenka a "jeho můza" Kamila Stösslová.

Zdenku hraje výtečně Jaromíra Mílová. Její postava byla vlastně jediná snadno pochopitelná a věrohodná - žena, která svého muže miluje a velmi těžko nese to, jak necitelně se k ní chová a de facto jí opouští kvůli mladší ženě, kterou považuje za svou múzu. Kamilu líčí inscenace jako povrchní ženu, která (se souhlasem svého manžela)  zčásti opětuje city, které jí Janáček vyznává. Skladatel jí psal několik dopisů denně, veřejně se vyznával z toho, že inspirací k jeho tvorbě je jeho láska k ní. Dokonce ji Listy důvěrné - včetně autorských práv - věnoval. Postava Janáčka čte ze svých dopisů Kamile, vyznává jí lásku a uvažuje nad svým životem i tvorbou. Musí při tom odrážet otázky studentky, která nemůže pochopit, co tak velký umělec může vidět na (nejen podle jejího názoru - zde do značné míry mluví i za autora hry) tak nezajímavé a nudné ženě, která je typickou představitelkou nepříliš vzdělané maloměšťačky.  Postava Kamily je také ve hře hodně "plochá", moc toho nenamluví, většinu doby jen leží na pianě a předvádí své půvaby. Hrála ji Sabina Králová.

I Janáček ve hře občas připustí, že Kamila "ve skutečnosti" není tou, za kterou ji pokládá. Jenže co je to skutečnost? I trouba jako já pochopí, že pro takového umělce jsou vlastní pocity a víra nekonečněkrát důležitější než nějaká "skutečnost". Jinak by mohl být třeba účetním, ale nemohl by složit tak úžasnou hudbu, která obsahuje tak hluboké city, že se nad nimi budou dojímat další generace ještě za mnoho let. Takže není tak jasné, kdo koho vlastně využívá. Kamila na návrh svého muže zpeněžila milostnou korespondenci od skladatele. Janáček by bez toho, že naplno prožíval své city k ní, nebyl schopen takového tvůrčího vzepětí (v jeho případě to není fráze).  A jeho žena měla prostě smůlu (více o tom, co to mohlo způsobit, jsem se dověděl až od Provázků).

Celkové vyznění hry bylo ohromně posíleno přítomností kvarteta, které znamenitě zahrálo skladby a motivy, o nichž postavy mluvily. Kdyby Národní nemělo Jiřího Štěpničku, asi by si na tuhle hru nemphlo troufnout. 


Bylo to výborné představení, člověk z něj odcházel nejen plný pocitů z krásné hudby, ale kdesi v mysli se mu ještě několik dní vynořovaly otázky po smyslu života, obsahu umění,  roli osobnosti, zodpovědnosti a vztahu umění a jeho tvůrce. Jedinou jistotou  je, že život je složitější "než si dovedeme představit" a spolehlivě se vzepře jakémukoli pokusu o zaškatulkování. Asi se to netýká jen životů geniů - tam je to jen víc vidět.

Kupec benátský - vynikající představení ve Stavovském

W.Shakespeare: Kupec benátský
režie Martin Čičvák
Stavovské divadlo, 4.listopadu 2011, derniéra

Na tohle představení jsem chtěl jít již dlouho, ale nějak mi to nevycházelo, až jsem se najednou dověděl, že bude derniéra. S obrovskou klikou jsem ještě dostal lístek a díky tomu nebyl ochuzen o obrovský divadelní zážitek. Pokud si vzpomínám, byla to jedna z nejlepších Shakespearovských inscenací, kterou jsem kdy viděl (vybavuje se mi jen jedno srovnatelně dobré, Pitínského Romeo a Julie v Astorce). U her tohoto autora jde dnes (skoro) vždy o interpretaci - děj každý předem zná. Nechce se mi dělat "chytrého" a rozebírat či komentovat pojetí autorů inscenace. Spokojím se s tím, že vytvořili dílo, které bylo živé, mělo spád a zcela "aktuální" hluboké poselství, které by bylo hřích zploštit do pár neumělých vět. Navíc dali autoři všem hercům mimořádné příležitosti k vytvoření živoucích postav. V téhle inscenaci skutečně nebylo "malých rolí".

Do divadla jsem šel s tím, že "jdu na Štěpničku", jenže ouha. I když podal jeden ze svých nejlepších výkonů (a to si nastavil v posledních letech sám laťku proklatě vysoko), jeho Shylock nevyčníval nad ostatní, ale byl součástí divadelní hostiny, kde skvělé ukázky hereckého umění odváděli všichni. Nejtěžší to měl Igor Bareš v roli Antonia, která jediná byla (už od autora) abstrakcí, ne reálným člověkem. Zhostil se toho výborně. Oslnivě hrála Lucie Žáčková v roli Porcie, stala "královnou večera". Velmi rád jsem opět viděl Jana Dolanského (ako Graziana), který mne zaujal svým výkonem v Rackovi. Jak už jsem řekl, všichni byli výborní a nemá cenu zatěžovat glosu opisováním obsazení. Zmíním se jen o tom, že i Alexandr Minajev, který hrál dvě (zcela) vedlejší postavy dokázal obecenstvo okouzlit.

Když jsem tady rozplýval nad výkony herců Národního v Rackovi, málem jsem hledal příčinu v "obrácení gradu" hlediště- jeviště. Moc rád to beru zpět. Nemá smysl tohle představení doporučovat, protože se už hrát nebude. Jsem si ale jist, že bude ještě dlouho žít v duších a myslích těch, kteří měli štěstí, že ho mohli vidět. Na takhle dobré divadlo se vlastně zapomenout nedá. 

Blackbird

 

David Harrover: Blackbird

hrají Jiří Štěpnička a Jana Pidrmanová

režie Jiří Pokorný

Divadlo Kolowrat, 19.dubna 

    Většina přestavení na komorní scéně Národního divadla, která je vybudována na půdě Kolowratského paláce, jsou skutečné skvosty. Umožňuje to vynikajícím hercům, které má Národní k dispozici, zahrát si v repertoáru, který by na velké scéně byl nepředstavitelný. Konkurence je tedy velká. Představení Blackbird přesto nad jiné vyniká a těžko můžete nyní zažít v Praze na divadle silnější zážitek.

    Při tom, kdybyste si pouze přečetli, o čem hra je, tak na to raději ani nepůjdete. Hra se odehrává v "reálném čase" a prožíváme hodinové setkání dvou lidí, které spojuje osudová a kontroverzní událost z jejich minulosti. Mužovi je 56 a v jeho práci ho vyhledá mladá žena, kterou před patnácti lety jako dvanáctiletou svedl. Byl za to odsouzen na hodně let a po propuštění na svobodu mu trvalo mnoho let uspořádat si nový život. Oba se "od té doby" neviděli a tak je mezi nimi  mnoho otázek. Hra rozhodně není popisem pedofilie, soudem nad ní, o to méně pak její oslavou. Kdo normální by se na něco takového vydržel hodinu koukat. "Ve skutečnosti" (co to je?) je hra "o něčem jiném". Kdybych musel téma hry pojmenovat, řekl bych asi, že je o síle, slabosti, trvalosti a pomíjivosti lidských citů a hranicích možností vzájemného pochopení. Ale je blbost takhle silnou hru vykládat. Autor je hodně slavný a hru napsal "na zakázku" pro mezinárodní divadelní festival v Edinburghu v roce 2005. Od té doby patří ve světě mezi nejvíce hrané hry. 

    Pražské uvedení má dokonalé obsazení, nedovedu si představit lepší. Oba představitelé to při tom neměli vůbec jednoduché. Oba se dokonale doplňují (kdyby jen jeden z nich byl jen na okamžik o trochu slabší, asi by to celou hru úplně rozhodilo) a společně vytvořili jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl.

 

    Musím začít s Jiřím Štěpničkou, který herecky zraje jako víno. Znám ho (jako každý) pochopitelně hodně dlouho, ale nijak zvlášť mne kdysi svými výkony neuchvacoval. Byl pro mne "jen" jedním z mnoha dobrých herců. Jenže v posledních asi deseti letech se z něj stává naprostá herecká hvězda. A jeho výkon právě v této inscenaci je tak excelentní, že na něj jen sotva dokážete zapomenout, pokud na to půjdete.

 

    Jak už jsem řekl, na úspěchu inscenace má velký podíl i jeho partnerka Jana Pidrmanová. Tu znám dobře z DISKu. V roce 2008 mne mimořádně zaujala nejprve v malé roli v špičkové inscenaci Bratrů Karamazových a pak v hlavní roli muzikálu Štěstí dam. Velmi jsem se proto těšil, že ji opět uvidím. Z krásné dívky se stala ještě hezčí mladá žena. Hereckou příležitost, kterou dostala, chytla za pačesy. Byl to výkon na stejné úrovni jako u jejího partnera.

 

    Silnější a opravdovější herecké výkony jen tak neuvidíte.