Rande dvou dam s V.K.Klicperou

 

Václav Kliment Klicpera: Jan za chrta dán

scénické čtení 

Kolowrat, 2.prosince 2009

hrají: Luba Skořepová a Lucie Polišenská 

 

    Tohle pěkné a nevšední představení spískala Luba Skořepová jako oslavu hned několika výročí. Je tomu 150 let od smrti autora a 63 let od uvedení této hry ve Studiu Národního divadla pod vedením Jindřicha Honzla. V této inscenaci hrála mladá Luba Skořepová hlavní roli Krasky. Podařilo se jí nalézt původní text tohoto představení a spolu s režisérem a autorem výtvarného rešení Jiřím Pokorným přizvali k účasti Lucii Polišenskou, loňskou absolventku DAMU, které je letos tolik, kolik bylo Lubě Skořepové tehdy. Ale dost početních příkladů.

 

    V inscenaci hrají všechny role zmíněné dvě dámy, podporuje je jen hlas Aloise Švehlíka ze záznamu a muž převádějící kostlivce, který však nepronese ani slovo. A při tom, nebo spíš právě proto je to pěkná a příjemná divadelní podívaná.

    Luba Skořepová je ve svém věku plna duševních a fyzických sil a její chuť do života a tvořivý potenciál by jí mohl závidět každý. Přečtete si na v časopise Národního divadla (č.2 - 2009/10 na straně 9) její text k inscenaci. Stojí to za to. Kdo (na) to má? Lubu Skořepovou znám pochopitelně již dlouho, ale mimořádně mě zaujala svým výkonem ve scénickém čtení loni na této scéně. Proto jsem ji hodně chtěl vidět znovu.

 

    Mnoho z diváků šlo na představení především kvůli této dámě.  Já jsem se však stejně těšil i na druhou herečku, které podle mého sluší označení dáma (přes její mládí) také - Lucii Polišenskou. Jejích velkých hereckých kvalit jsem si všiml již před dvěma roky, kdy ve třetím ročníku DAMU alternovala v hlavní ženské roli Tequily v inscenaci Láska vole s Pavlou Beretovou. V tom, že jde o mimořádně dobrou herečku, mě nestačilo zviklat ani to, že ve čtvrťáku se svým ročníkem neměla v Disku moc dobrých rolí. jsem rád, že si ji všimla i velká divadla - pokud vím hraje i v Divadle Na Vinohradech.

 

    Jak už jsem říkal, každá z hereček hraje tři role a občas obě zaskakují i za "vypravěče". Jejich velký věkový rozdíl je pochopitelně znát, ale ne v kvalitách hereckého výkonu. Naopak to jen podtrhuje půvaby staré češtiny, která se na nás z jeviště line. Nevím pro kterou z nich to byla větší odvaha pustit se do takové spolupráce "přes dvě (nebo tři?) generace". Ale spolu s diváky si to obě užily.  

 

    Klicpera byl učitelem (mimo jiné i J.K.Tyla, který u něj doma i bydlel a o prázdninách spolu psali), který přistupoval k psaní dramatických textů velmi zodpovědně, jako ke službě vlasti. Byl tak jedním těch mála nadaných a obětavých mužů, kteří podřídili své ambice zájmům českého národa, jehož kulturu se jim podařilo (znovu)vydupat ze země. Dnes se jejich díla zdají být naivními (těžko pochopit, kde se vzal již za dvacet let Mácha se svým Májem), ale ona zaujatost pro věc může v nápaditém kabátě oslovit i dnes.

A tak Vám mohu tuhle divadelní lahůdku doporučit ke zhlédnutí. Budete se pak spolu se mnou těšit i na další divadelní počiny Luby Skořepové.  Ať jí ten elán ještě dlouho vydrží.

420.people podruhé

 

A small hour ago

420.people choreografie Václav Kuneš

Archa 1.prosince

    Nedávno jsem tu psal glosu o zajímavém baletním představení skupiny 420.people v Divadle Ponec. Tam jsem se dověděl, že na přelomu listopadu a prosince mají českou premiéru svého nového projektu. Tak jsem na to pochopitelně šel.

    

    Opět se ukázalo, že jde o tanečníky skutečně mimořádných kvalit. Duší skupiny, choreografem i jejím předním tanečníkem je Václav Kuneš. Tentokrát byly jeho partnerkami Rei Watanabe, Nataša Novotná a Cora Bos-Kroese. První dvě jsem znal už z minulého večera, i třetí je výtečná tanečnice. Choreografie se vlastně sestává ze třech duetů Václava Kuneše postupně se všemi třemi tanečnicemi (v pořadí, v jakém jsem je uvedl). Uměl bych si "domyslet" obsahovou náplň inscenace, kterou zřejmě byla zkušenost muže s tím, jak hluboký vliv na něj měly ženy, se kterými se setkal. Ale není to podstatné, pro mne šlo spíše o vyjádření pocitů a nálad. V duetu s Natašou Novotnou byly zřejmé citace na úspěšnou choreografii Small Hour, o které jsem psal.

 

    Tanečníci opět (jak je zřejmě jejich zvykem) uspořádali po představení besedu s diváky. Vyplynuly z ní pro mne dvě důležité informace. První, která mne překvapila, byla, že skladatel hudby pro tuto inscenaci Dirk Haubrich vytvářel hudbu převážně až na pohyb tanečníků, který měl natočen na videu. Hudba tedy dokresluje náladu, kterou zamýšlí vyjádřit choreograf, a ne naopak, jak tomu v baletu bylo donedávna. Druhou bylo, že skupina dostala od vedení Národního divadla nabídku vytvořit představení představení na Novou scénu. Mělo by mít premiéru někdy v dubnu. 

 

    Nemohu skončit jinak než konstatováním, že jde o vynikající tanečníky, kteří se usilovně snaží o nalezení nových forem vyjádření svých pocitů. Jistě tedy stojí za to jejich inscenační úsilí dále sledovat (moje srdce je ale momentálně jinde).