Na ústupu

 

    William Nicholson: Na ústupu
         hrají Iva Janžurová, František Němec a Saša Rašilov
        inscenace ND v Paláci Kolowrat

     Hra se jmenuje v originále "The Retreat from Moscow". Očekával jsem něco z "velké vlastenecké války", ale šlo o výtečnou psychologickou hru o stárnoucích manželích, odehrávající se v současné Anglii. Ten název hra dostala proto, že jeden z jejích hrdinů - starý učitel historie si libuje v četbě dokumentů a strastech Napoleonova ústupu z Ruska. A v jistém smyslu si lze hru vyložit i jako otázku, co všechno je ještě na ústupu (např. ve jménu zachování vlastního života) dovoleno a co už ne.

    Leze mi na klávesnici fráze, že šlo o herecký koncert všech tří představitelů, jenže nešlo. Všem postavám se dalo stále věřit, u koncertu stále víte, že umělci "jen" koncertují a můžete tak nanejvýš obdivovat jejich profesionální kvality, a ani Vás nenapadne jim věřit, že je to doopravdy. Nicméně šlo o naprosto špičkové herecké výkony. Manželský pár hráli Iva Janžurová a Jan Němec. U nich se již jaksi předpokládá vynikající herecký výkon. Přesto budete uneseni. Jejich syna hraje Saša Rašilov. Jistě pro něj nebylo lehké prosadit se vedle takových hereckých hvězd tak, aby nebyl na jevišti jen do počtu. A zvládl to perfektně, byl zcela rovnocenným hráčem dramatu. Velmi příjemně mne překvapil.

    Oba hlavní představitelé do svých rolí dozráli, dokonce jsou asi v reálu o něco starší než hrdinové, které hrají. Manželka je velmi kultivovaná, má velký přehled v literatuře, je schopná recitovat mnoho básní, sama verše píše. To se jejímu manželovi na ní také velmi líbilo a celý život se snažil se jí přiblížit. Manželka si zvykla, že je hybatelem nejen vztahu, ale celé rodiny, a velmi těžce nese, že manžel "se k ničemu nemá" a že jejich život se pohybuje v zaběhaných kolejích. A tak nevědomky vytváří doma pro manžela nesnesitelnou atmosféru stálého sledování a komentování co právě (ne)dělá. Manžel, jak už to bývá, časem chce mít svůj klid a ženiny neustálé výzvy ho neprovokují k akci, ale k pasivní rezistenci a předstírání ještě většího "zpapučovatění" u své oblíbené četby. Učí na škole dějepis a náhodou se seznámí s rozvedenou matkou jednoho ze svých žáků, která o něj projevuje zájem a založila jejich vztah na "chápání jeho osobnosti". A tak, když ho jeho žena opět vyzývá, aby "probůh aspoň něco, jedno co, udělal", rozhodne se, že se přestěhuje ke své nové známé a manželku opustí. V tomto okamžiku se ukáže, že (zdánlivě) silnější žena nedokáže novou situaci pochopit, ustát ani akceptovat, zažívá těžké deprese a slibuje hory doly, když se muž k ní vrátí. Muž jednak cítí, že se vrátit nemůže, jednak má výčitky, že ubližuje a ničí život ženě, které si stále velmi váží, má ji rád, ale žít s ní již nedokáže (zde je paralela s tím, co se dělo na ústupu Napoleonovy armády z Ruska). Vykreslení povah a způsobu uvažování obou se autorovi hry velmi podařilo. Nemoralizuje, nedává snadné návody k řešení, "jen" chápe.

    Zajímavá a velmi inspirující je postava jejich syna, který má oba rodiče rád a obou si velmi váží. Je z toho nešťastný i když chápe jak otce, tak matku. Snaží se matce seč může pomáhat zvládnout nastalou samotu, je to však těžký úkol, který skoro nejde zvládnout. Do nitra synova uvažování nejlépe nahlédneme v situaci, kdy jeho matka vyhrožuje sebevraždou, protože život pro ní ztratil smysl. On jí říká, že mu to nesmí udělat, že je to zrada na něm. Pochopil by to, kdyby byla smrtelně nemocná, ale takhle by se zpronevěřila poslání, které na světě má. Rodiče jsou průzkumníci, kteří svým jednáním ukazují dětem, co je čeká (může čekat). Je hrozně pravděpodobné, že děti na tom budou v budoucnu stejně jako rodiče nyní a bez zpráv oněch průzkumníků bude pro ně zvládat (zcela nové) situace o hodně těžší. To jsem to hodně zjednodušil, raději na to jděte, ať to máte nezkreslené. Jak už jsem řekl, Saša Rašilov hraje syna (ne)obyčejně dobře a věrohodně. Bylo to asi poprvé, kdy jsem ho viděl (takhle zářit).

    Rozhodně hra stojí za zhlédnutí, těžko někde uvidíte lepší herecké výkony nebo věrohodněji podanou psychologii postav.

Dobrý tip - výstava Františka Ronovského

 

       František Ronovský
        retrospektivní výstava životního díla
        Jízdárna Pražského hradu do 9.8.2009

    Nechci se pouštět do nekvalifikovaných hodnotících poznámek. Výstava je však vynikající a navíc většina většina obrazů je ze soukromých sbírek a tak nebudete mít dlouho možnost je pohromadě vidět.

    František Ronovský byl velmi osobitý malíř velkých (až monumentálních) figurativních kreseb, které v tomhle reprezentativním výběru osloví každého.  Nenechte si ujít jedinečný zážitek. 

P.S. Někdy kolem roku 1970 jsem byl jedním kamarádem, který se s malířem dobře znal, pozván do ateliéru Františka Ronovského. Tehdy jsem byl z toho vyplašený a obrazům které tam byly jsem nerozuměl. Na výstavě jsem teď dokonce jeden z nich poznal - a v kontextu s ostatními (především dřívějšími) díly mi už "dává smysl".

2 x Jozef Fruček a Linda Kapetanea

Tanec Praha 09

 dvě choreografie Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney 

        UNA - unknown negative activity
            "physical opera"
            Divadlo Archa 11.června  
            soubor Rootlessroot Company

      100 Wounded Tears
            Ponec, 12.června
             soubor DOT 504 

Pokud to šlo, snažil jsem se vždy zajít na některé představení festivalu Tanec Praha.

    Nejvíce se z minulosti vzpomínám na balet Pták (vlastně Vták) Ohnivák, který na hudbu Igora Stravinského nastudoval se Bratislavským studiem tanca tehdy avantgardní choreograf Ján Ďurovčík. Bylo to ještě na Nové Scéně. Je už to dlouho, ale protože mám rád Stravinského hudbu a tohle byl jeden z nejlepších baletů, které jsem na jeho hudbu kdy viděl, hodně si to pamatuji. "Děj" baletu se odehrává na ruské vesnici a všichni tanečníci tančí v holínkách. Prý inscenaci obnovili. Kdyby jste na ní narazili, jděte na to - a dejte mi vědět.

    Byl jsem taky dvakrát v Sazka Aréně. Jednou dokonce také na Stravinském (Svěcení jara), ale dojmy z baletu vždy byly potlačeny negativními dojmy z prostředí (mj. kontroly v rámech jak na letišti) a zdlouhavými (jednou 70 minutové) oficialitami před vlastním uměleckým programem. Tak jsem si řekl, že tohle si letos odpustím.

    A tak jsem uvažoval o zahájení festivalu v Karlínském divadle, ale cena vstupenky přes tisíc korun a výhrůžka pořadatelů, že se tam mohu potkat s celou řadou celebrit (některé byly dokonce jmenované) mě odradily, i když hostující soubor tancující na hudbu George Gershwina byl asi dobrý.

    Nakonec jsem se rozhodl jít na soubor DOT 504, který tvrdí, že je prvním plně profesionálním souborem fyzického divadla v Čechách. Představení 100 Wounded Tears s nimi sestavili choreografové Slovák Jozef Fruček a Řekyně Linda Kapetanea. Po taneční a technické stránce to byl obrovský zážitek. Všichni tanečníci byly výborní, zejména na ně udělala velký dojem Helena Arenbergerová. Vlastní "obsah" představení mne už tolik nezaujal resp. mi nezarezonoval, ale je to možná věkem. Bylo v něm mnoho akcí: ("matfyzácké") nošení písku nejprve na hromadu A a pak na hromadu B, drcení cibule a mazání vzniklé kašičky po tváři tanečnice, rozmístění snad 50 umělohmotných ještěrů na jeviště v samém závěru předastavení. V těchto extempore byl ale vynikající slovenský herec Csondor Kassai. "Hrál" neurotického muže, dělal neuvěřitelné kousky s obličejem, zpíval,  ... . Rozhodně mohu toto představení každému, kdo má pohybové divadlo rád, vřele doporučit. 

    Když jsem si na toto představení kupoval lístek, zjistil jsem, že jeho choreografové vystupují za hodinu v Arše. A tak jsem na představení UNA šel. Autoři  představení označili jako fyzickou operu. Vskutku se zde setkáme s mluveným slovem, písněmi, živou i reprodukovanou hudbou a pochopitelně i s tancem. Inspirací k inscenaci byla postava teroristy Theodora Kaczynskeho ("Unabombera"), který se mstil moderní společnosti. Na představení je přečten jeho manifest. Jozef Fruček představoval svým tancem frustrovaného muže, který se bojí kontaktu s lidmi (je to "znázorněno" pronásledováním malé holčičky, která mimochodem vynikajícím způsobem tančí během celého představení). Linda Kapetanea netančí, ale pěkně zpívá a je nositelem textové části. Abych se ale přiznal, moc jsem její angličtině nerozuměl (jistě to bylo mojí "vinou"). Pro mne byla klíčová taneční složka představení, kterou zprostředkovali  s občasnou účastí Josefa Fručka další tři tanečníci (včetně oné malé holčičky). Taneční projev ukazoval "drsné zacházení s lidmi", které dobře vystihovalo možnou nenávist vyšinutého člověka ke společnosti.

    I toto představení se mi líbilo, bylo však jen "pro vybrané". Z těhle dvou večerů bych dal přednost souboru DOT 504.