Život není černobílý, ale nemusí být ani šedý

- dvě knížky a jeden film

rsk

Tereza Boučková:

Indiánský běh, Rok kohouta

film Smradi

Nechci se na blogu příliš často pouštět do oblasti literatury - to bych se mohl upsat. A navíc - na rozdíl od mladých let - nejsem aktuálně příliš pilným čtenářem (třeba to "v penzi" bude zase lepší). Tyhle dvě knížky bych však chtěl všem doporučit. Obě mají de facto formu "deníku", ale jsou dost "hustý".

Tereza Boučková je dcerou Pavla Kohouta (který se s její matkou rozvedl). V Indiánském běhu popisuje svoje rodinné zážitky, postoje z dob normalizace a život v okruhu signatářů Charty '77. V Roku kohouta zpracovává zejména svoji desiluzi z toho, jak dopadla její rodina (spolu s druhým manželem osvojili dvě romské děti).

Víc o tom psát nebudu, život prostě nejde zploštit do několika vět či odstavců. Knihy si nekladou za cíl zprostředkovat nějaké téze, které by šly odpapouškovat. Jsou "skutečně o životě" a o (úporné) snaze prožít ho - navzdory všemu - intensivně a poctivě.

Obě knížky, o kterých mluvím, patří nepochybně k tomu nejlepšímu, co nám nejnovější česká próza může nabídnout. Pokud jste někde četli recenze druhé knihy, nenechte se jimi odradit ani vmanipulovat do nějakého apriorního očekávání. Vše bude - pro každého - jinak.

V úvodu se zmiňuji o filmu Smradi. Bohužel jsem se na něj nedostal, i když jsem věděl, že musí být dobrý. Musím to dohnat. Film může být svého druhu prologem ke knize Rok kohouta.

P.S. Citát z náhodně vybrané stránky Roku kohouta:

"Kde je radost? (Voli jí vypili.)"