Annie Leibowitz: Život objektivem

rsk

        Annie Leibowitz: Život objektivem,

dokumentární film, režie Barbara Leibowitz

   Tak se mi z blogu pomalu ale jistě stává fotografická hlídka - a to mám ještě několik "fotografických" témat ve frontě, z toho jedno (pro mne osobně) skutečně "velké a důležité" je tam dlouho, protože nevím jak přesně ho pojednat. Tohle je snazší.

    Chci Vám doporučit dokument, který o své matce slavné fotografce Annie Leibowitz natočila jedna z jejích dcer. Film je udělám s láskou, na nic si nehraje, a skutečně se "jen" snaží ukázat umělecký portrét velké fotografky. Annie začala fotit na malý formát reportážní fotografie a brzy se proslavila jako hlavní fotografka časopisu Rolling Stones. Věnovala se v té době focení slaných hvězd rockrollové scény. Postupně se propracovávala od "reportážní" fotografie ke komponovaným portrétům. Proslavili ji fotky skupiny Rolling Stones, Johna Lennona s Yoko Ono (nejslavnější snímek této dvojice pořídila několik hodin před Lennonovou smrtí), ale také naopak mnoho (nejen) začínajících hvězd vděčí za rychlý vzestup popularity právě portrétům od ní. Sžila se se kulturním scénou San Francisca do té míry, že sama začala mít problémy s drogami. Podařilo se jí vyléčit se. Po té začala pracovat pro více prestižních časopisů, kde vytvářela velmi stylizované portréty slavných osobností, které však vždy objevovaly na těchto osobnostech nové rysy, nevyhýbala se ani "umělecké" módní fotografii. To jí přineslo takovou prestiž, že i ti neslavnější byli ochotni plnit i ty nejextravagantnější její pokyny, aby mohli mít od ní portrét. V padesáti letech si pořídila dvě děti, aniž slevila z pracovního tempa. Jedno z nich vytvořilo tenhle zdařilý film. Ale co bych vyprávěl, to se ve filmu dovíte líp. A zjistíte - spolu se mnou - jak silná může být fotografie i ta zdánlivě "jen" nakašírovaná.   

    Film jsem viděl v malém sále ve Světozoru a technická kvalita byla místy dost špatná. Celkový dojem dojem to však vzhledem ke kvalitě "obsahu" filmu poškodilo "méně než málo".

Fotografis collection reloaded

     ještě jeden tip na poslední chvíli
rsk

    Fotografis collection reloaded 

        výstava v paláci Kinských - končí již 8.února

    Národní galerii se podařilo výměnou za zapůjčení několika vzácných obrazů na výstavu do Vídně získat možnost zopakovat v Praze vídeňskou výstavu fotografií ze sbírky Bank of Austria. Jsou na ní znamenité fotografie vzniklé přibližně od poloviny 19. století až do poloviny století dvacátého. Jde o velmi slavnou sbírku, ve které jsou fotografie mnoha známých tvůrců. Nejde však o "postavení pomníčků slavným", ale pokud se o fotografii alespoň trochu zajímáte, určitě Vás kolekce zaujme. Mě se líbily především nejstarší výtvarně pojaté snímky. Vystaveno je i několik fotografií českých autorů (např. Drtikol). Na tom si lze dobře uvědomit, že právě v tomto oboru výtvarného umění jsme byli dobří.

    Nedokážu o tom dlouho "pindat", ale určitě výstava stojí za návštěvu. A už není moc času. 

Flamenco v Čechách

rsk

    I. Mezinárodní setkání Flamenca

        Divadlo v Dlouhé, neděle 10.února 2008

    Carmen a flamenco

        Divadlo Na prádle, neděle 25.ledna 2009 

    Pochopitelně se nebudu pouštět do nějakého bilančního textu, ale zmíním se v glose o jen dvou akcích, které jsem navštívil a které se mi líbily.   

    Na začátku roku 2008 se v Praze konal I. mezinárodního týdne Flamenca, kterého se zúčastnilo mnoho tanečníků nejen ze Španělska. Závěrečný večer v Divadle v Dlouhé byl dost nóbl akcí s účastí španělského velvyslance, který nad akcí převzal záštitu. Přes tuto oficialitu se mi hrozně moc líbil. Natolik, že jsem nelitoval dost vysokého vstupného a že jsem (s pomocí programu, který jsem si schoval) schopen napsat o tom ještě po roce. Škoda, že zřejmě letos žádný II. ročník nebude, jistě bych šel. Duší závěrečné přehlídky byla Jana Haluková, známá v této komunitě jako La Chiri. Zaujala mne citace jejího textu v programu, proto ji ocituji.    

".... Jako celosvětový fenomén přispívá k navozování dialogu a sbližování kultur.
    Pro mnohé zahraniční umělce se flamenco stalo jejich životním stylem a přes jejich osobní uměleckou výpověď odráží současnost a stává se tak jako jiné umělecké žánry živou reakcí na současné dění ve společnosti.
    .... V přetechnizovaném světě se tak prostřednictvím flamenca vracíme k emocím, které jsou přirozeně lidské."

                                                                La Chiri

    Zní to hodně nadneseně, ale po skončení představení mi to už tak ... nepřipadalo. Celý večer byl totiž vlastně názornou ilustrací toho, jak příjemné a inspirující může být přebývat v blízkosti někoho, kdo něčemu tak hodně věří a je schopen a ochoten pro to dost udělat (pokud to zrovna není šéf nějaké sekty). Po skončení večera se u ní vytvořil shluk přátel, kteří jí gratulovali, objímali a líbali. Docela jsem měl chuť jít k ní taky, ale (skoro vrozený) pacifismus mě zabránil být tak agresivní. Ale radost z večera jsem měl takovou, že jsem po divadle zašel (na její počest) na skleničku něčeho dobrého, což dělám jen zřídkakdy.

    První část představení tvořilo něco, co obecně nemám vůbec rád (například jsem kvůli této alergii příliš neocenil Baletománii v Národním), totiž pokus o "vzdělávací pásmo názorně ilustrující vývoj a kořeny něčeho". Cca hodinové pásmo Cesty flamenca ukázalo různé taneční styly, které nějak ovlivnily vznik a podobu flamenca. Vystřídalo se víc než deset účinkujících jak španělských, tak i českých, a místo obávaného "poučování" šlo o vrcholně zajímavý taneční zážitek. Všechny tři české tanečnice včetně autorky pásma La Chiri byly vynikající.

    Po přestávce již vystupovali jen španělští hosté, vlastně vzhledem k žánru spíš domácí. Hlavní podíl měli tanečník Juan Polvillo a tanečnice Pilat Ortega. Byli i spolu s doprovodnou muzikou výborní. Podobně dobré výkony jsem v životě viděl jen jednou nebo dvakrát.

    V současné době můžete vidět v Divadle Na prádle představení Carmen a flamenco. Vytvořily ho společně dvě dámy. Edita Adlerová je operní zpěvačka, která roli Carmen poprvé zpívala (v plzeňském operním divadle)již v roce 1990 (rok před dokončením konzervatoře). Má tedy tuto roli dobře zažitou. Druhou je Jana Drdácká, jedna z vynikajících českých tanečnic flamenca. 

    Muzika hraje střídavě témata z Bizetovy opery a doprovod k flamencovým číslům. Muzikanti byli výborní, ale dle mého jim přece jen lépe šel ten Bizet. Bylo vidět (vlastně spíš slyšet), že v Andalúzii nevyrostli.  Projevovalo se to především v "pauzách", kterých bylo ve srovnání s originálem podstatně méně a návraty z nich nebyly tak bravurní, jak to ve Španělsku "umí všichni". Velmi příjemným překvapením byl pro mne zpěvák flamencových písní Zdeněk Žorna. Styl flamencových písní ovládl překvapivě dobře. 

    Jana Drdácká ukázala, že - především technicky - je skutečně dobrou interpretkou flamenca. Asi by se s tím uplatnila i ve Španělsku - i když by poznali, že se tam nenarodila. Na tanečníkovi to bylo vidět ještě daleko více. Měl toho naučeno dost, ale "jen naučeno".

    Zpěvačka Edita Adlerová zpívala Carmen s lehkostí i prožitkem. Někdy se mi však zdálo, že by některým áriím slušelo větší nasazení. Bylo to však možná tím, že to v tak malém prostoru prostě nejde a že neměla oporu orchestru. Nicméně si jí (i na základě toho, co jsem si o ní přečetl) velmi vážím - a nejen jako zpěvačky.

    I když celkový dojem z představení nebyl tak ohromující jako v prvním případě, přesto je mohu zájemcům a fandům doporučit.

O mých zahraničních zážitcích s flamencem pojednává jiná glosa.

Pannenky

rsk

     Pannenky

         společný projekt studentů DAMU   , Disk 

    Inscenace Pannenky vznikla mimo učební plány DAMU jako společný projekt studentů různých kateder. U inscenace není uveden autor, ale někde jsem četl, že námět (či spíše jen inspiraci) poskytla skutečná událost z USA, kdy všech pět sester ze spořádané puritánské rodiny na malém městečku spáchalo sebevraždu (nejprve jedna a po několika letech i zbylé čtyři hromadně). Jeden z čtenářů blogu (kupodivu nějací jsou) mne upozornil na film, který posloužil jako námět ke hře. Díky, Mirku.

    Kromě pěti hereček, které hrají sestry, se na scéně setkáváme i se čtyřmi herci, kteří střídavě hrají mladíky, kteří se chtějí k nedostupným dívkám dostat dostat blíž, a tytéž chlapce již v dospělém věku, kteří vzpomínají na mládí i na sestry, kterým se tolik chtěli dvořit. Kromě toho zastanou herci i několik dalších rolí - matku a otce, lékaře a rodinného přítele. Představení je svěží a velmi povedené. Zaujmou jak dívky, tak chlapci - ti především schopností rychle přecházet z jedné postavy do druhé. Na scéně uvidíte mnoho tanečních vystoupení, která dotvářejí atmosféru hry. Zřejmě se studentům po troše tanečního divadla stýskalo (minulé ročníky měly skoro vždy jedno představení buď úplně taneční nebo aspoň takové, že v něm tanec tvořil velmi podstatnou složku). Přes tragické pozadí tématu nevidíme na scéně žádné moralizování, případné hluboké soudy o "životě a jeho smyslu" nebo "správné výchově dívek" si musí každý, kdo to potřebuje, udělat sám.

    Představení se velmi líbilo (z toho, co jsem v Disku už letos viděl, hned po inscenaci Na flámu asi nejvíc). Těžko někoho z herců vydělovat, všichni hráli dobře a s velkou chutí.  Návštěvu představení vřele doporučuji.

    Na síti jsem našel několik pěkných fotek z inscenace

    

Věc Makroplulos

rsk    

    Leoš Janáček: Věc Makropulos

    opera Národního divadla

  Už budou jen dvě představení 1. a 21. února, nezaváhejte

    Samotného mne to překvapilo, ale zhruba po dvou měsících (po výtečné inscenaci Mozartovy opery) jsem se do Národního na operu vypravil opět, tentokrát na Janáčka. Přispělo k tomu jednak to, že tato inscenace, která vznikla ve spolupráci English National Opera z Londýna, se má hrát jen párkrát, jednak to, že jsem si někde přečetl rozhovor s šéfem opery Národního, který na mne udělal velký dojem. Především jednoduchou tézí, že "opera je divadlo".

    Jak už jsem naznačil, inscenaci vytvořili s výjimkou dirigenta Tomáše Hanuse angličtí a američtí umělci. Také dvě hlavní role vytvořili cizinci. Mě se představení velmi líbilo nejen po hudební stránce, ale i jako divadlo. Necítím se povolán k tomu, abych nějak hodnotil výkony zpěváků, ale mě se zdálo, že všichni zpívali - i hráli - výborně. 

    Vlastně jsem byl na Janáčkově opeře úplně poprvé. Jistě jsem slyšel nějaké árie v rozhlase, ale to není ono. Přesvědčil jsem se tak vlastní uši o tom, o čem jsem mnohokrát slyšel a četl, jak zajímavě je Janáčkova hudba navázána na češtinu. Skutečně to byl i pro takového hudebního nevzdělance, jakým jsem, velmi silný zážitek. 

    Představení mohu vřele doporučit, ale už se bude hrát jen dvakrát!