Etudy pro pět hereček

Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť
12.října, studio Švandova divadla

Lístky na tohle představení jsem si koupil původně kvůli dvěma herečkám. Z plakátů jsem totiž zjistil, že v ní  hraje (jako host) Marie Štípková, která si mne získala svými výkony v DISKu. A jak se mi zdá, trochu "prokaučovala" možnost zakotvit v některém z divadel. Druhou byla Eva Leimbergerová, kterou jsem poznal také v DISKu - jen o něco dřív. Ta však v inscenaci nehrála, nahradila ji však další z mých oblíbenkyň Martina Krátká, která - jak se (pro mne) později ukázalo - přešla od Provázků do Švanďáku a zacelila tak díru, která odchodem Evy Leimbergerové vznikla. To ve mě vyvolalo smíšené pocity (podle hloupého vtipu je to pocit když vaše tchyně spadne s vaším novým autem do propasti). Na jedné straně jsem si nedovedl představit, že by někdo mohl z kolektivu tak rozjetého divadla jakým současná Husa na provázku nesporně je, a na druhé straně budu mít možnost vidět Martinu Krátkou častěji.

Inscenace se uvádí ve studiu ve sklepě, které je pro tento typ komorního divadla nesmírně vhodné. Hra je skutečně velkou příležitostí pro všech pět hereček, které předvádějí hluboké psychologické sondy do "ženské duše". Hra v podstatě nemá děj či příběh. Matka a čtyři dcery žijí samy v domě a vzpomínají na svého mladšího bratra, který od nich (údajně) odešel po tom, co se nepohodl s otcem, který již nežije. A čekají až se jim vrátí a vrátí tak i smysl jejich (promarněných) životů. Není při tom jasné, zda se to skutečně stalo a zda onen očekávaný bratr není jen symbolem pro jejich sny a nenaplněné životní touhy. Ženy vedou dlouhé monology, ve kterých téměř nereagují (rozhodně ne pozitivně) na ostatní. Teprve z programu jsem se dověděl, že jsem už jednu hru tohoto autora My hrdinové viděl v Divadle Na zábradlí. Ta inscenace se mi tenkrát moc nelíbila, ale možná mi pomohla najít si cestu k představení, o kterém píši.

Inscenace se mi především kvůli výkonům hereček hodně líbila. Byla ukázkovým příkladem toho, co "na živo" v divadle člověka zaujme, ale kdyby se na to koukal "v bedně" asi by nejpozději po 15 minut přepnul na nějakou ptákovinu. Všechny herečky byly dobré, kromě hereckých výkonů všechny i pěkně a s chutí muzicírovaly. Nejvíc mne zaujala Petra Hřebíčková, kterou jsem dosud neznal. Musím se podívat v čem ještě hraje. Jistě má na to, aby se dostala do mého "klubu vyvolených herců", u kterých mi stačí k návštěvě nějakého představení jen to, že tam hrají oni. Dobré byly i Martina Krátká a Apolena Veldová v roli matky. Marie Štípková byla dobrá, ale měla nejmenší roli a jak ze zkušenosti (např.) vím - mám ji rád a proto jsem ji na divadle viděl již více než 20 krát - více jí sluší hlavní  nebo aspoň větší role.

Inscenaci bych doporučil - ne však každému, ale především těm, kteří se považují za divadelní fajnšmekry.

Třaskavá směs - Hordubal na Provázku

Karel Čapek: Hordubal

první díl projektu Čapek na provázku

režie Jan Antonín Pitínský

Archa, 20.dubna 2011

V rámci své spanilé jízdy do Prahy uvedlo Divadlo Husa na provázku i znamenitou inscenaci Čapkova Hordubala. Jak každý ví, kniha vypráví o návratu Juraje Hordubala, kterého bída vyhnala do Ameriky, domů na východní Slovensko. Vydělával si jako horník. Peníze nejprve posílal domů, ale když odešel jeho gramotný kamarád, který mu s tím pomáhal, sám to již nedokázal a tak je šetřil v bance. Odkradli ho, ale přesto si ještě odvážel "majlant". Byl z domova osm let, posledních pět o něm žena neměla zprávy. Po návratu domů zjistí, že ženě pomáhá čeledín, který vede jeho hospodářství  - sice velmi úspěšně, ale zcela jinak, než by to dělal on sám. Prodali horská políčka, koupili louky v nížině a vydělávají na chovu koní pro armádu. Žena se Jurajovi za ty roky odcizila a vztah se nedaří obnovit. Ani vesnice Juraje nepřijala dobře a navíc se mu posmívají, že se mu žena spouští s čeledínem. Vzniká tak třaskavá situace, která nakonec vyvrcholí násilnou smrtí hlavního hrdiny.

Já ale měl na mysli jinou třaskavou směs - setkání souboru Divadla Husa na provázku, který výtečně vede Michálek ke skutečně tvůrčímu přístupu a naprostému odevzdání se práci, s režisérem J.A.Pitínským. Vzniklo tak naprosto fantastické představení, které všechny diváky od samého počátku až do konce zcela pohltí. Zcela mimořádně kvalitní je pohybová a hudební stránka inscenace. V programu se dovíte, že se celý soubor podílel na pohybové koncepci představení. Není to určitě fráze. A nedovedu si představit, že by to jiný soubor takhle výborně dokázal (možná jen Divadlo v Dlouhé). V symbolické rovině předvádějí herci "kravičky" a "koně" jak pohybově, tak i zvukově. Jen tahle složka představení by (pro mne) stála za to, abych na představení šel několikrát. I (zatím) jediné shlédnutí však způsobilo, že mi tyto scény nikdy z paměti (a z podvědomí) nevymizí. Celý soubor hrál jak o život - vždyť o něj vskutku šlo. Nemá cenu uvádět všechny výborné herce, to bych jen opisoval celé obsazení. Jednu vyjímku však udělat musím. Vladimír Hauser v hlavní roli Hordubala podává zcela mimořádný výkon, který se jen tak nevidí.
Tohle je inscenace, kterou si žádný fanda divadla prostě nesmí nechat ujít.