Etudy pro pět hereček

Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť
12.října, studio Švandova divadla

Lístky na tohle představení jsem si koupil původně kvůli dvěma herečkám. Z plakátů jsem totiž zjistil, že v ní  hraje (jako host) Marie Štípková, která si mne získala svými výkony v DISKu. A jak se mi zdá, trochu "prokaučovala" možnost zakotvit v některém z divadel. Druhou byla Eva Leimbergerová, kterou jsem poznal také v DISKu - jen o něco dřív. Ta však v inscenaci nehrála, nahradila ji však další z mých oblíbenkyň Martina Krátká, která - jak se (pro mne) později ukázalo - přešla od Provázků do Švanďáku a zacelila tak díru, která odchodem Evy Leimbergerové vznikla. To ve mě vyvolalo smíšené pocity (podle hloupého vtipu je to pocit když vaše tchyně spadne s vaším novým autem do propasti). Na jedné straně jsem si nedovedl představit, že by někdo mohl z kolektivu tak rozjetého divadla jakým současná Husa na provázku nesporně je, a na druhé straně budu mít možnost vidět Martinu Krátkou častěji.

Inscenace se uvádí ve studiu ve sklepě, které je pro tento typ komorního divadla nesmírně vhodné. Hra je skutečně velkou příležitostí pro všech pět hereček, které předvádějí hluboké psychologické sondy do "ženské duše". Hra v podstatě nemá děj či příběh. Matka a čtyři dcery žijí samy v domě a vzpomínají na svého mladšího bratra, který od nich (údajně) odešel po tom, co se nepohodl s otcem, který již nežije. A čekají až se jim vrátí a vrátí tak i smysl jejich (promarněných) životů. Není při tom jasné, zda se to skutečně stalo a zda onen očekávaný bratr není jen symbolem pro jejich sny a nenaplněné životní touhy. Ženy vedou dlouhé monology, ve kterých téměř nereagují (rozhodně ne pozitivně) na ostatní. Teprve z programu jsem se dověděl, že jsem už jednu hru tohoto autora My hrdinové viděl v Divadle Na zábradlí. Ta inscenace se mi tenkrát moc nelíbila, ale možná mi pomohla najít si cestu k představení, o kterém píši.

Inscenace se mi především kvůli výkonům hereček hodně líbila. Byla ukázkovým příkladem toho, co "na živo" v divadle člověka zaujme, ale kdyby se na to koukal "v bedně" asi by nejpozději po 15 minut přepnul na nějakou ptákovinu. Všechny herečky byly dobré, kromě hereckých výkonů všechny i pěkně a s chutí muzicírovaly. Nejvíc mne zaujala Petra Hřebíčková, kterou jsem dosud neznal. Musím se podívat v čem ještě hraje. Jistě má na to, aby se dostala do mého "klubu vyvolených herců", u kterých mi stačí k návštěvě nějakého představení jen to, že tam hrají oni. Dobré byly i Martina Krátká a Apolena Veldová v roli matky. Marie Štípková byla dobrá, ale měla nejmenší roli a jak ze zkušenosti (např.) vím - mám ji rád a proto jsem ji na divadle viděl již více než 20 krát - více jí sluší hlavní  nebo aspoň větší role.

Inscenaci bych doporučil - ne však každému, ale především těm, kteří se považují za divadelní fajnšmekry.

Martina Krátká od Provázků

Zatím jsem moc glos jednotlivým osobnostem nevěnoval, psal jsem většinou o představeních nebo o souborech. Někdy je však třeba udělat výjimku. Martina Krátká z Divadla Husa na provázku dovede své publikum vskutku "očarovat". Když je na jevišti, vyzařuje z ní nějaké fluidum, kterému je velmi těžko odolat. Když se snažím vybavit si nějakou jinou jinou herečku s tak uhrančivým projevem napadá mi jen mladá Marie Málková, kterou jsem viděl někdy v šedesátých letech Na zábradlí v roli Antigony - však také Jan Grossman jejímu kouzlu podlehl.

Martinu Krátkou jsem poprvé viděl asi před rokem v pražské Arše na loutkovém představení Husy na provázku pojednávajícím o "zemi Karla Gotta" (název jsem už zapomněl).  Představení se mi líbilo, ale moc si z něj již nepamatuji. Bylo vtipné a pěkně ilustrovalo, co zaujalo mladé na vyprávění o "komunistickém blahobytu". Hned při příchodu herci vyvolávali atmosféru tím, že za zvuků mistrových písní rozdávali obecenstvu banány - symbol přepychu těch let. Hráli tam dva mladíci a dívka. Na počátku představení jsem se obdivoval tomu, co všechno dovede se svým obličejem udělat. Uměla ho "zmluchlat" tak, že loutky televizních gumáků by z toho musely dostat komplex. Ke konci představení však u mne převládl strach "aby jí to proboha nezůstalo". Proto jsem měl velkou radost, když jsem ji za pár hodin viděl v kuloárech divadla a byla "v pohodě". Ztratil jsem program a glosu o sérii představení, které bylo tohle součástí, jsem nenapsal. A tím si neosvojil ani hereččino jméno. Její zjev se však usadil někde poměrně hluboko ve mě. Nevím kde přesně - v paměti, v duši, v mozku,  v srdci, ve vědomí nebo v podvědomí - ale to je jedno kde, důležité bylo, že mi s ním uvnitř "bylo hezky" a měl jsem se podvědomě na co těšit - že se jednou zase objeví živá přede mnou na jevišti.

A skutečně se to stalo. Viděl jsem ji na představení brněnského Divadla u stolou. Měla tam malou, ale pro ní jako šitou, roli mladé cikánečky, která svým kouzlem očarovala hlavního hrdinu, aby mu pak náhle zmizela ze života. Představení to bylo nádherné a píši o něm jinde. Měl jsem stejně velkou radost ze setkání s Hrabalem jako s ní. A to mě ještě čekal týden hostování Provázků v Praze.
Byl jsem na nich (a proč si nepřiznat, do značné míry především na ní) celkem pětkát během čtyř dní. Byl to krásný týden. Jistě o těch představeních ještě napíši. Martina Krátká hrála - a moc dobře - ve všech pěti přestaveních. Viděl jsem ji jako Markétku a Jeshuu v Mistrovi a Markétce, jako Hafii v Hordubalovi, .... . Hodně jí sedl pižduch v pohádce Václava Havla.

Jeden kolega (velký, mladý, silný, kus chlapa), který také byl na výtečném představení Hordubala, mi (po tom, co jsem mu prozradil, že mám Martinu Krátkou rád) říkal, že je také v dětské roli Hafie a při stylizaci kravičky hodně zaujala, ale že si po představení kladli otázku, jak může hrát "obyčejné dospělé" role. Ujistil jsem ho, že "dospělé" snadno, ale obyčejné sotva. Je to ten typ herečky, která do každé role dá tak mnoho ze sebe, že žádná - byť sebemenší - postava nezůstane "obyčejnou". Kromě značné fyzičky, mimických schopností a hereckých dovedností je tam vždy jakýsi (metafyzický) přesah, nebo lépe řečeno osobní kouzlo. Kdybych to uměl, napsal bych pro ni psychologickou roli osamělé košíkářky (sportovkyně, ne řemeslnice), která se svěřuje s životními trampotami i radostmi obrovskému míči, který se na ní příšerně kření a dělá jí nejrůznější schválnosti. Naštěstí to neumím, takže se můžu těšit, že ji uvidím v něčem lepším. A už se na to moc těším.

Příliš hlučná samota

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota
úprava a režie Ivo Krobot
Divadlo u stolu
DISK, 20.března 2011

Tak jsem měl opět štěstí, že jsem nepřehlédl v programu "mého domácího divadla DISK" možnost vidět divadelní adaptaci Hrabalovy knihy v podání brněnského Divadla u stolu. Jak stárnu, tak si stále více vážím Bohumila Hrabala. Považuji jeho tvorbu za vrchol (nejen) české literatury, která nejen, že kouzelně popisuje zvláštní atmosféru u nás v druhé polovině dvacátého století, ale dotýká se i samotné podstaty "člověčenství". Začal jsem na počest autora psát v blogu příběhy ze života Hrabaliana, ale nějak to nestíhám, tak jich zatím je jen pár. Skoro lituji, že jsem se ani nepokusil setkat se s autorem naživo, ale určitě bych byl v takové zkoušce "shledán lehkým".

Není vůbec jednoduché inscenovat literaturu obecně - a filosofující text Bohumila Hrabala už vůbec. Tahle inscenace se však hodně povedla. Jistě k tomu přispěly nejen umělecké kvality jejích autorů i herců, ale i to, že všichni zúčastnění očividně mají k Hrabalovi silný osobní vztah.Všichni herci byli výborní - a své věci oddaní, těžko někoho z nich vydělovat. Zmíním se explicitně o dvou. Nejtěžší úlohu měl Jan Kolařík, který představoval hlavní roli Háňi. Skoro neslezl ze scény, jen občas mu pomohl sám Bohumil Hrabal ze záznamu autorského čtení (jeho hlas mne překvapil, pamatoval jsem si ho už z doby, kdy byl starý, tady mluvil muž plný sil). Pro mne bylo velkým přínosem, že jsem opět viděl na jevišti Martinu Krátkou, která mě zaujala asi před rokem, ale nevěděl jsem, jak jmenuje. Hrála jen malou roli, ale pro ni jak ušitou - mladou cikánečku, která svým osobním kouzlem a půvabem prozářila část života hlavního hrdiny, aby pak z něj zmizela stejně neočekávaně jako se v něm objevila. Já jsem na tom byl líp, protože mne čekal pražský zájezd Provázků, kde jsem si ji mohl užít vskutku hodně (leč ne dosytosti).

Inscenace určitě stojí za návštěvu a knížka za přečtení.