Příliš hlučná samota

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota
úprava a režie Ivo Krobot
Divadlo u stolu
DISK, 20.března 2011

Tak jsem měl opět štěstí, že jsem nepřehlédl v programu "mého domácího divadla DISK" možnost vidět divadelní adaptaci Hrabalovy knihy v podání brněnského Divadla u stolu. Jak stárnu, tak si stále více vážím Bohumila Hrabala. Považuji jeho tvorbu za vrchol (nejen) české literatury, která nejen, že kouzelně popisuje zvláštní atmosféru u nás v druhé polovině dvacátého století, ale dotýká se i samotné podstaty "člověčenství". Začal jsem na počest autora psát v blogu příběhy ze života Hrabaliana, ale nějak to nestíhám, tak jich zatím je jen pár. Skoro lituji, že jsem se ani nepokusil setkat se s autorem naživo, ale určitě bych byl v takové zkoušce "shledán lehkým".

Není vůbec jednoduché inscenovat literaturu obecně - a filosofující text Bohumila Hrabala už vůbec. Tahle inscenace se však hodně povedla. Jistě k tomu přispěly nejen umělecké kvality jejích autorů i herců, ale i to, že všichni zúčastnění očividně mají k Hrabalovi silný osobní vztah.Všichni herci byli výborní - a své věci oddaní, těžko někoho z nich vydělovat. Zmíním se explicitně o dvou. Nejtěžší úlohu měl Jan Kolařík, který představoval hlavní roli Háňi. Skoro neslezl ze scény, jen občas mu pomohl sám Bohumil Hrabal ze záznamu autorského čtení (jeho hlas mne překvapil, pamatoval jsem si ho už z doby, kdy byl starý, tady mluvil muž plný sil). Pro mne bylo velkým přínosem, že jsem opět viděl na jevišti Martinu Krátkou, která mě zaujala asi před rokem, ale nevěděl jsem, jak jmenuje. Hrála jen malou roli, ale pro ni jak ušitou - mladou cikánečku, která svým osobním kouzlem a půvabem prozářila část života hlavního hrdiny, aby pak z něj zmizela stejně neočekávaně jako se v něm objevila. Já jsem na tom byl líp, protože mne čekal pražský zájezd Provázků, kde jsem si ji mohl užít vskutku hodně (leč ne dosytosti).

Inscenace určitě stojí za návštěvu a knížka za přečtení.