Martina Krátká od Provázků

Zatím jsem moc glos jednotlivým osobnostem nevěnoval, psal jsem většinou o představeních nebo o souborech. Někdy je však třeba udělat výjimku. Martina Krátká z Divadla Husa na provázku dovede své publikum vskutku "očarovat". Když je na jevišti, vyzařuje z ní nějaké fluidum, kterému je velmi těžko odolat. Když se snažím vybavit si nějakou jinou jinou herečku s tak uhrančivým projevem napadá mi jen mladá Marie Málková, kterou jsem viděl někdy v šedesátých letech Na zábradlí v roli Antigony - však také Jan Grossman jejímu kouzlu podlehl.

Martinu Krátkou jsem poprvé viděl asi před rokem v pražské Arše na loutkovém představení Husy na provázku pojednávajícím o "zemi Karla Gotta" (název jsem už zapomněl).  Představení se mi líbilo, ale moc si z něj již nepamatuji. Bylo vtipné a pěkně ilustrovalo, co zaujalo mladé na vyprávění o "komunistickém blahobytu". Hned při příchodu herci vyvolávali atmosféru tím, že za zvuků mistrových písní rozdávali obecenstvu banány - symbol přepychu těch let. Hráli tam dva mladíci a dívka. Na počátku představení jsem se obdivoval tomu, co všechno dovede se svým obličejem udělat. Uměla ho "zmluchlat" tak, že loutky televizních gumáků by z toho musely dostat komplex. Ke konci představení však u mne převládl strach "aby jí to proboha nezůstalo". Proto jsem měl velkou radost, když jsem ji za pár hodin viděl v kuloárech divadla a byla "v pohodě". Ztratil jsem program a glosu o sérii představení, které bylo tohle součástí, jsem nenapsal. A tím si neosvojil ani hereččino jméno. Její zjev se však usadil někde poměrně hluboko ve mě. Nevím kde přesně - v paměti, v duši, v mozku,  v srdci, ve vědomí nebo v podvědomí - ale to je jedno kde, důležité bylo, že mi s ním uvnitř "bylo hezky" a měl jsem se podvědomě na co těšit - že se jednou zase objeví živá přede mnou na jevišti.

A skutečně se to stalo. Viděl jsem ji na představení brněnského Divadla u stolou. Měla tam malou, ale pro ní jako šitou, roli mladé cikánečky, která svým kouzlem očarovala hlavního hrdinu, aby mu pak náhle zmizela ze života. Představení to bylo nádherné a píši o něm jinde. Měl jsem stejně velkou radost ze setkání s Hrabalem jako s ní. A to mě ještě čekal týden hostování Provázků v Praze.
Byl jsem na nich (a proč si nepřiznat, do značné míry především na ní) celkem pětkát během čtyř dní. Byl to krásný týden. Jistě o těch představeních ještě napíši. Martina Krátká hrála - a moc dobře - ve všech pěti přestaveních. Viděl jsem ji jako Markétku a Jeshuu v Mistrovi a Markétce, jako Hafii v Hordubalovi, .... . Hodně jí sedl pižduch v pohádce Václava Havla.

Jeden kolega (velký, mladý, silný, kus chlapa), který také byl na výtečném představení Hordubala, mi (po tom, co jsem mu prozradil, že mám Martinu Krátkou rád) říkal, že je také v dětské roli Hafie a při stylizaci kravičky hodně zaujala, ale že si po představení kladli otázku, jak může hrát "obyčejné dospělé" role. Ujistil jsem ho, že "dospělé" snadno, ale obyčejné sotva. Je to ten typ herečky, která do každé role dá tak mnoho ze sebe, že žádná - byť sebemenší - postava nezůstane "obyčejnou". Kromě značné fyzičky, mimických schopností a hereckých dovedností je tam vždy jakýsi (metafyzický) přesah, nebo lépe řečeno osobní kouzlo. Kdybych to uměl, napsal bych pro ni psychologickou roli osamělé košíkářky (sportovkyně, ne řemeslnice), která se svěřuje s životními trampotami i radostmi obrovskému míči, který se na ní příšerně kření a dělá jí nejrůznější schválnosti. Naštěstí to neumím, takže se můžu těšit, že ji uvidím v něčem lepším. A už se na to moc těším.