Brut

Brut
skupina NANOHACH, choreografie Fabrice Ramalingom
studio ALT@ , 23.února 2011

Skupinu NANOHACH mám rád už delší dobu. Vlastně mě jejich představení  Naměkko Naostro, které jsem viděl v Roxy přivedlo k tomu, abych chodil na taneční divadlo v tom smyslu, jak jej představuje repertoár Divadla Ponec, častěji. Od té doby jsem viděl skoro všechna jejich představení, ale o mnoha z nich jsem glosu nestačil nestačil napsat. Ani o tom, které je (podle mne) nejlepší  - Miluj mne, které jsem viděl už dvakrát a pokud to stihnu, možná půjdu ještě jednou. Zaujali mne především opravdovostí svého úsilí o kvalitu, schopností laskavého humoru a pochopitelně i tanečními schopnostmi.  Mám je hodně rád. Proto jsem chtěl vidět i jejich další představení. Měl jsem trochu potíž. Ze dvou dní, ve kterých představení Brut uváděli, jsem mohl jen v tom prvním a v týž den se dávalo v Ponci představení Mah Hunt, do kterého jsem nyní zamilovaný a toužil jsem ho vidět podruhé. Vše ale dopadlo šťastně, Mah Hunt jsem mohl vidět už 13.února.

Pokud mne mysli nešálí, skupina NANOHACH se od počátku cílevědomě snaží navazovat kontakty se zahraničními choreografy. Tentokrát to byl Francouz Fabrice Ramalignom.  Představení se mi líbilo, jen jsem - na to, že šlo o představení skupiny NANOHACH - postrádal jejich obvyklý humor. Když o tom tak přemýšlím, napadá mi, že žádné dvě představení této skupiny nejsou stejná. Tohle představení bylo pojato hodně výtvarně, tanečníci vytvářeli scény, které se podobaly obrazům, sochám či architektuře. Bylo to dáno i působivými kostýmy - všichni tanečníci (i tanečnice) účinkovali "nahoře bez" (řečeno s Werichem i divák nemrava si tak mohl přijít na své). Nemá velký smysl dávat tanci výklad, kdybych však musel tohle představení nějak charakterizovat, řekl bych, že se zabývalo vztahem (napětím) mezi jednotlivcem a jeho okolím, vývojem a "silovým" působením těchto vztahů. Velmi často totiž některý z tanečníků šel sám proti formaci ostatních. Choreografie měla velké tempo střídané dlouhými "klidovými pasážemi". Byla tak asi hodně náročná nejen na fyzičku tanečníků, ale i na jejich psychické soustředění. Tanečníci hodně využívali k předání pocitů mimiky a dlouhých (výmluvných) pohledů na druhého či do obecenstva (na to jsme však právě od tohoto souboru zvyklí i z jiných inscenací).

Všichni tanečníci byli výborní. Obsazení však nebylo typické, pozvali si na pomoc vynikající Terezu Lenerovou, která tančila i v Sunyatě a Palo Kršiaka, kterého jsem, pokud vím ještě neviděl. 
Z kmenových tanečníků tak zbyla Lea Švejdová, kterou si pamatuji především z inscenace NaměkkoNaostro a Jan Malík.  Ten opět předvedl svůj obvyklý vysoký standard. I když mne původně zaujaly především jeho kolegyně, je jasné, že má na výkonech skupiny velký podíl (asi i koncepční a organizační). Nakonec zůstali ze skupiny jen tito dva, když si Eliška Kašparová (plánují o ní napsat glosu již dlouho, ale nějak nemohu najít čas ani odvahu) při přípravě inscenace zlomila nohu.

Zastoupila ji Kateřina Stupecká, kterou mám od jejích inscenací Da Capo a především úchvatné Synyaty (viděl jsem dvakrát a kdyby byl čas, šel bych zas) také moc rád. Na secvičení záskoku měla jen jeden a půl dne. Když jsem ji tak viděl znovu zblízka, teprve jsem si uvědomil, co mě na ní kromě toho, že je očividně výbornou tanečnicí a obrovsky nadanou choreografkou, také zaujalo. Kdyby byla obraz (a je moc dobře, že není), musela by být od Botticelliho (vím, o čem mluvím, viděl jsem většinu jeho obrazů ve světových galériích, na jeho nedávnou výstavu jsem se speciálně vypravil i do Franfurtu). Při sledování představení jsem nevěděl, že zástup byl tak na rychlo a zkoušel jsem si představit jaký vliv na představení mohlo mít nahrazení jedné výrazné osobností druhou (přece jen) typově dost odlišnou. Přes nutnost rychle si roli osvojit byla opět vynikající.

 Inscenátor Fabrice Ramalignom vystoupil s krátkým komentářem před i po představení. Po představení byla, jak je nyní v módě (např. 420People) beseda s diváky. Moderovala ji (šéf?)redaktorka nějakého odborného časopisu. Její jméno i název časopisu jsem ke své škodě přeslechl. Ukázalo se totiž, že mluví strašně chytře, jak to dovedou jen lidé, kteří své věci skutečně rozumějí a nemají zapotřebí něco předstírat.   Udělala na mne hodně dobrý dojem tím jak věcně (mírně ironicky) a hlavně bez nic (mě) neříkajících vznešených frází, které se často vyskytují v recenzích, diskusi vedla. Asi by stalo se na ten časopis někdy podívat. Nemám moc ve zvyku diskutovat o věcech, kterým z přítomných rozumím nejméně, ale svrběl mě jazyk s jednou otázkou. A ona ji položila sama hned jako první - týkala se absence humoru v inscenaci, prý byl v "anotaci" dokonce slibován.

Nevím jak často a zda vůbec se představení Brut bude reprizovat, rozhodně ho však všem, kteří mají taneční divadlo rádi, doporučuji.

P.S. Dodatečně jsem se dověděl, že  paní, která diskusi moderovala, je  Jana Návratová,  redaktorka časopisu Taneční Zóna.