Sunyata

Sunyata
choreografie: Kateřina Stupecká
světelný design:  Jan Komárek
hudba: Jan Burian
Ponec, 4. října 2010 a 8.listopadu


Před rokem jsem tu psal o velkém dojmu, který na mne udělala drobná tanečnice Kateřina Stupecká svým představením Da Capo, za který dostala (poslední) Cenu sazky za "objev tanci". Cena byla dobře finančně oceněná a její laureát byl povinen prostředky použít na přípravu samostného představení v následujícím roce. "Velkému mágu" Sazky Hušákovi moc nefandím, ale zánik téhle ceny vzhledem k finančním potížím jeho impéria, je určitě jednou ze špatných zpráv pro českou kulturu.


Skutečně jsem se na novou choreografii Kateřiny Stupecké hodně těšil. To, co jsem viděl, předčilo všechna moje očekávání. Už jsem navštívil hodně tanečních představení, ale tohle bylo "něco nového". Nevzpomínám si na žádnou přímou ani nepřímou analogii. Nešlo při tom o chtěnou originalitu za každou cenu, ale o hloubku prožitku přetavenou do excelentní a působivé taneční formy. Nejsem zase takový odborník, ale "jen" zanícený fanda, ale připadaly mi i čistě technické prostředky nové. Autorka našla výborné spolupracovníky v Janu Komárkovi, který se postaral o světla, a Janu Burianovi, který napsal hudbu. Obě složky s choreografií dokonale harmonovaly, především světelný design je integrální součástí díla. Jan Komárek hodně experimentuje na české taneční scéně, mě se z "jeho" představení podařilo vidět jen jedno, ale zatím jsem o něm nenapsal.


Představení Sunyata je mimořádně působivé. I když apriori nemám "kecy v programech" moc rád, tentokrát udělám výjimku a ocituji "poslání" z programu. Má i "literární" úroveň, je přímo od autorky a hodně vystižné. Věřte, že tancem umí Kateřina Stupecká vyjádřit své myšlenky a pocity ještě lépe.

Plodná prázdnota

Ať se vám to líbí, nebo ne, život je drama, často plné podivných postav a šílených scén. Každý člověk hraje na svém vlastním jevišti a všichni se nějak snažíme tomuto množství dějství porozumět. Nikdo neviděl předem scénář a každý člověk hraje svou specifickou roli. Každý je ve své snaze postihnout zápletku postavou, která hledá svého autora. Choreografie inspirovaná dílem Thomase Moora Temné noci duše vytvořená z prostředků Ceny SAZKY za “objev v tanci” 2009.

Temná noc má neobvyklou řídící funkci v životě duše. Když dorazíme do temné říše podsvětí, je člověk hlouběji než jeho vlastní emoce. Je pod depresí, pod černou náladou, prošel skrz tyto věci až na místo, kde už nejsou. A tento sestup má svá stádia, strach se mění v prázdnotu, není o čem mluvit, není co pochopit. Přiblíží se ticho, i sny ztratí svou živost. Tady jste za emocemi. Prázdnota, kterou pociťujete nemusí být vaše, rozhodně ne vaše osobní. Je to prostě vakuum života.

Krása. Je to hodně výstižné, určitě bych po shlédnutí představení nedokázal tohle formulovat, ale teď je mi jasné, že - mimo jiného  - tam i právě tohle je. Doporučuji si přečíst rozhovor s autorkou na stránkách divadla Ponec.

Diváky odděluje po celou dobu představení od jeviště (relativně masivní) umělohmotná opona. Ta umožňuje mnoho "světelných zázraků" a zároveň odděluje "obyčejný svět" diváků od onoho magického světa "plodné prázdnoty". Podle nasvícení buď vidíme celou hloubku jeviště nebo černou tmu z níž se vynořují buď celé postavy nebo např. jen jejich ruce. Tanec má skutečně metafyzické rozměry, skoro chybí interakce postav, výraz jejich vůle či citů, není zde vůbec přítomen mužský a ženský princip, ani náznak nějaké reflexe reality obyčejného světa. Postavy se o cosi jen těžce uchopitelného snaží a přesto, že se to nedaří, ne svém pohybu stále pokračují. Není však jasný zdroj jejich energie ani nějaký směr či cíl jejich "snažení". Ve skutečnosti nejde o snahu, ale o jakési skoro mechanické pohyby, vyjadřující nesmírně niterné pnutí a pokusy alespoň na chvíli se z něj vymanit a opětné návraty zpět (z výskoku na zem). To jsou ale jen takové žvásty, sílu představení nelze do nich převést.

V představení kromě autorky tančili ještě tři další vynikající tanečníci. Všichni podali mimořádně kvalitní výkon. Představení muselo být fyzicky  - a vzhledem ke své abstraktnosti i nárokům na přesnost prostorového provedení i mentálně - hodně náročné. Energie z tanečníků sálala do hlediště tak mocně, že nás před vážnými následky zachránila asi jen ona umělohmotná opona, která je oddělovala. Tančili Tereza Lenerová, o které jsem tu dnes již psal, Petr Opavský, který už tu má také glosu, a Jan Vrána, kterého jsem zatím nezaznamenal.

Vřele Vám doporučuji tohle představení zhlédnout. Nejbližší příležitost je 8. listopadu, půjdete-li, pak se tam určitě setkáme (ale ani to by Vás nemělo odradit).

P.S. Dojem z druhého shlédnutí představení byl skoro stejně silný jako při premiéře. Zkalila ho jen skutečnost, že malý sálek byl zaplněn tak ze čtvrtiny (a to šlo pokud vím teprve o třetí provedení). A to jsem ještě přítomost sedmi diváků zařídil já. Bylo mi líto obrovského úsilí autorů inscenace i tanečníků, které museli vynaložit, aby pak měli takhle málo diváků. Máme sice krásnou scénu pro tanečního divadlo, ale nějak se nedaří přitáhnout resp. vychovat si publikum. Nejsem takový skeptik, abych si myslel, že by se pro takhle kvalitní kulturu diváci najít nedali.