Out of Context

 

Out of Context – for Pina
Les balelets C de la B
choreografie Alain Platel
závěrečné představení festivalu Tanec Praha 2010
Karlínské divadlo, 29.června 2010

    Letos jsem byl na festivalu Tanec Praha celkem čtyřikrát, dokonce jsem navštívil obě představení v Karlínském divadle. Možná k tomu přispělo i to, že letos pořadatelé v anonci představení „nevyhrožovali“ jako v minulosti jmény celebrit, které tam za vysoké vstupné mohu v hledišti potkat. O vynikajícím představení izraelské choreografky jsem už v blogu psal. I když to bylo zcela mimořádné taneční představení, jehož dojmy si teprve teď „sedají na místo“ (dokonce mám chuť již publikovanou glosu přepsat, což obvykle nedělám), přesto to bylo „jen jedno z tanečních představení“, které jsem měl možnost vidět.

    Představení Out of Context bylo však „úplně mimo“ …. (za ty tři tečky si můžete doplnit, co chcete a bude to pravda). Nějak se mi zdá, že mimo byly i anonce tohoto přestavení. Mohli jsme si v nich přečíst, že se autor v přestavení „obrátil do nitra lidské duše … atd“. Naštěstí jsem si před návštěvou divadla přečetl rozhovor s Alainem Platelem. Dověděl jsem se tak, že autor vystudoval speciální pedagogiku a že začal hledat estetiku v pohybech duševně i tělesně postižených. To byl klíč, se kterým bylo vnímání představení lehčí (ne lehké).


    Na počátku vidíme prázdné jeviště se stohem dek a několika mikrofony. Z publika se postupně zvedá celkem devět mladých lidí a každý z nich po příchodu na jeviště odloží své šaty a jen ve spodním prádle se zahalí jednou z dek, najde si nějaké místo na jevišti, kde čeká až to zvládnou ostatní. Ještě dlouho dobu pak všichni stojí zahaleni v dekách. Pak se pomalu začne baletní představení.


    Vidíme sóla, pa de deux, „tanec“ v menších skupinách, někdy, ale ne často, jsou v akci všichni. Ti, kteří nejsou právě aktivní, se zahalí ve svých dekách a tvoří výtvarné pozadí. Tanec jsem napsal v uvozovkách proto, že všechny pohyby jsou odvozeny z pohybů postižených lidí. Vidíme tanečníky uprostřed pohybu ztrácet koordinaci a padat, pohyby končetin vyvolávají dojmy, které známe z toho jak chodí lidé po obrně, jeden tanečník předvádí „tanec jednonohého“, … . Vše je při tom prováděno „dokonale“, uvědomujeme si, že se díváme na prvotřídně baletně vybavené umělce. To, co předvádějí, není parodie, ale balet postavený na tomto pohybovém „tvarosloví“. Pokud to mohu posoudit, cílem nebylo ukazovat hlubší city postižených ani zprostředkovat jiné hlubší významy. Ty si muselo publikum doplnit samo. A nebylo to jednoduché. Vidíme-li arabskou či čínskou knihu, můžeme se obdivovat výtvarnému půvabu písmen, ale pokud neznáme jejich význam, obsah si příliš nevychutnáme. Někteří diváci se občas zasmáli. Mě se zdálo, že se tím pokusili uvolnit z přetlaku, který „tanec“ vyvolával a tak se ho pokusili uchopit jako gagy (které znají). Jistě jste mnohokrát viděli klauny, jak napodobují pohyby opilců (já např. včera večer v super kvalitě na představení La Putyka), zatím jsme asi ale nedospěli tak daleko (je to suché konstatování bez nejmenšího přídechu jakéhokoli hodnocení, tím spíš ne "morálního"), abychom se smáli napodobováním pohybů postiženého (ale už se umíme zasmát koktání). Já jsem inscenaci chápal tak, že se v ní autor – možná jen pro tentokrát – nepokusil tímto novým jazykem něco zprostředkovávat, ale chtěl skutečně „jen“ ukázat estetiku nových „baletních prvků“, které vycházejí z toho, zač se společnost ještě nedávno styděla (vzpomeňte např. toho, že před moskevskou olympiádou byli postižení z města vystěhováni, aby nekazili dojem). Jistě je přínosné takto se nad těmito pohyby mnoha našich bližních zamyslet. Otázkou však je, co by takovému baletu zdravých říkali sami postižení. Uvědomme si, že jde o něco úplně jiného než když sami postižení hrají divadlo či sportují. Kdyby ten, kdo s nimi podobné aktivity provozuje, napodoboval jejich nepodařené (nejsou tak zamýšleny) pohyby, asi by z toho moc radosti neměli. Uvidíme-li tedy, zda jde o nové paradigma baletu (z výtvarného umění jsme na takové estetické „protipohyby“ už zvyklí) nebo „jen“ o jednorázový zajímavý pokus „překročit hranice“.


    Představení nemá přirozené vyvrcholení, končí ve stejném duchu jako začalo. Tanečníci složí své deky opět na hromadu, oblečou se do svých civilních šatů, které celou dobu ležely na jevišti, a ledabyle odcházejí sednout si do publika. Skoro jsem si oddechl, že „jim to nezůstalo“.

Byl to obrovský zážitek.