Radúz a Mahulena

Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
režie: Jan Antonín Pitínský
hudba: Vít Zouhar
scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Kateřina Štefková
živá hudba: Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse
8.září 2010, Národní divadlo

Na inscenaci Radúze a Mahuleny jsem šel především pro to, že v ní hlavní role hrají moji oblíbenci Pavla Beretová a Vojtěch Dyk, které sleduji již od jejich působení v Disku (a můžete si o nich přečíst v mnoha glosách tohohle  blogu). Jinak jsem nic mimořádného nečekal. Jenže to jsem přehlédl, že režii má jedna z nejvýznamnějších osobností současného divadla režisér Jan Antonín Pitínský. Tenhle režisér má obrovskou fantasii a umění převést originální nápady až do vynikajících inscenací. Již jsem viděl mnoho jeho opusů a  vždy šlo o prvotřídní, působivé, autentické a velmi zajímavé divadlo. Je štěstím pro národní kulturu, že je na volné noze a působí tak v mnoha divadlech. Nikdy nezapomenu na jeho představení Romeo a Julie v Divadle Astorka.

Radúz a Mahulena je zcela jedinečná inscenace, která je na scéně Národního skutečně zjevením. Všechny její složky jsou nesmírně kvalitní a velmi vyvážené, proto jsem také výjimečně do prefixu glosy uvedl všechny autory.

Mnoho lidí si pamatuje film, ve kterém hrál Radúze Jan Tříska. Z každého jeho záběru tryskal patos, výtvarně se film inspiroval obrazy Jana Preislera a hudebně byl postaven na Sukově hudbě. Celkově to však bylo něco neživého a dost muzeálního. Dramaturgyně (nemám obecně feministické novotvary rád, ale tady to tak necítím) spolu s režisérem našli odvahu přistoupit k tomuto dramatu "moderně"  a  vytvořili kouzelné představení, které respektuje autora a při tom vytváří osobitou poetiku. Je zážitek sledovat reakce mladých lidí, kteří tam přišli se školou a při tom akceptovali pohádkový děj i jeho "poselství" a při tom se i výtečně baví.

Scéna i kostýmy jsou kombinací laskavé nadsázky postavené na ohlasech slovenského folklóru a současných minimalistických tendencí v divadelním výtvarnictví. Nejdůležitějším faktorem, který přispěl ke kvalitě inscenace, však byla hudba a způsob její prezentace. Málokdy vidíte v činoherním představení na scéně živý orchestr. V tomto případě vynikající soubor Collegium 1704, který se pod vedením Václava Lukse systematicky věnuje autentické interpretaci barokní hudby. Tento soubor přispěl v Národním divadle  i k mimořádné kvalitě inscenace opery Rinaldo. Děj často posunovali i vynikající zpěváci tohoto souboru. Autorem hudby je Vít Zounar. V programu si přečtete několik velmi zajímavých textů o dramatu i jeho autorovi. Režisér do programu přispěl jen krátkým příspěvkem, ve kterém se svěřil s tím, že měl výhružné telefonáty když vešlo ve známost, že v inscenaci nechce použít Sukovu hudbu. Hudba je moderní, ale zjevně hlavně v úvodu a na konci inspirovaná barokní hudbou (zaslechnete i citace z Mozartovy Kouzelné flétny). Uprostřed inscenace však hudební doprovod využívá i zcela jiných motivů. Po přestávace režisér zařadil promítání úryvků ze slavného filmu Buena Vista Social klub, ve kterém hrají staří kubánští hudebníci. Vojtěch Dyk s Pavlou Beretovou při tom (oblečeni skoro současně) na scéně tančí. To, že v hudebně pojaté inscenaci dali autoři pěveckou příležitost Vojtěch Dykovi, který je nejméně stejně dobrým zpěvákem jako hercem, nikoho nepřekvapí, ale velkou zpěváckou příležitost dostane i Pavla Beretová, která zpívá "jen" jako herečka.  Hudba i výtvarné pojetí vytváří předpoklady k vyznění inscenace, o kterém však rozhodují režisérova koncepce a vynikající herecké výkony. Bylo zajímavé a překvapivé, jak těch několik herců (málokdy jich na scéně je víc než 3-4) ovládlo velké jeviště Národního divadla, které je jindy s třeba patnácti herci "skoro prázdné".
 
Představitelé hlavních rolí Pavla Beretová s Vojtěchem Dykem byli v této inscenaci úžasní - a to jsem oba viděl již mnohokrát. Ostatní herci neměli k dispozici tak velkou plochu, ale k mimořádnému zážitku přispěli nemenší měrou. Mě velmi příjemně překvapila Marie Málková, kterou si pamatuji především z dávných inscenací Divadla na Zábradlí, kde mne uchvátila jako Antigona (v téhle roli si ji vybavím i na smrtelné posteli, pokud to bude v posteli, kdo ví) , matka Ubu i v hrách Václava Havla. Pochopitelně jsem ji od té doby viděl vícekrát, ale už nikdy mne tak neoslovila, až teď.

Kdybyste si tuhle inscenaci nechali ujít, těžko to nějak jinak doženete, byla by to nesmírná škoda.