Očistná hudební lázeň - Vojtěch Dyk a B Side Band

Vojtěch Dyk a B Side Band
koncert
30.dubna 2011, La Fabrika

To, že Vojtěch Dyk zpívá výtečně i jazz vím již dlouho, byl jsem totiž již na jednom jazzovém koncertě, kde také účinkoval, ale nestačil jsem o něm napsat. Protože hudební scénu zas tak moc nesleduji, nic mi jméno kapely B Side Band neříkalo.
Koncert byl naprosto úžasný. Brněnský swingový orchestr ve velkém obsazení 20 hráčů hrál hrozně dobře, asi jsem takový výkon kapely ještě nezažil. A Vojta Dyk  byl očividně v dobré náladě a při chuti. Zpíval "jak pánbů", zejména jeho "nástrojová" sóla, kdy "na hubu" vedl improvizační dialog s trumpetistou či v závěru s basákem, byla jak z jazzového nebe.

Je až neuvěřitelné, co všechno Vojtěch Dyk stačí ve špičkové kvalitě dělat. Vzpomínám jen na Vlastimila Bubníka, který byl ve své době současně oporou našeho národního mužstva jak v hokeji, tak ve fotbale.

Nemá cenu to rozkecávat, ale byl to určitě jeden z nejsilnějších kulturních zážitků v tomhle roce.

Radúz a Mahulena

Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
režie: Jan Antonín Pitínský
hudba: Vít Zouhar
scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Kateřina Štefková
živá hudba: Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse
8.září 2010, Národní divadlo

Na inscenaci Radúze a Mahuleny jsem šel především pro to, že v ní hlavní role hrají moji oblíbenci Pavla Beretová a Vojtěch Dyk, které sleduji již od jejich působení v Disku (a můžete si o nich přečíst v mnoha glosách tohohle  blogu). Jinak jsem nic mimořádného nečekal. Jenže to jsem přehlédl, že režii má jedna z nejvýznamnějších osobností současného divadla režisér Jan Antonín Pitínský. Tenhle režisér má obrovskou fantasii a umění převést originální nápady až do vynikajících inscenací. Již jsem viděl mnoho jeho opusů a  vždy šlo o prvotřídní, působivé, autentické a velmi zajímavé divadlo. Je štěstím pro národní kulturu, že je na volné noze a působí tak v mnoha divadlech. Nikdy nezapomenu na jeho představení Romeo a Julie v Divadle Astorka.

Radúz a Mahulena je zcela jedinečná inscenace, která je na scéně Národního skutečně zjevením. Všechny její složky jsou nesmírně kvalitní a velmi vyvážené, proto jsem také výjimečně do prefixu glosy uvedl všechny autory.

Mnoho lidí si pamatuje film, ve kterém hrál Radúze Jan Tříska. Z každého jeho záběru tryskal patos, výtvarně se film inspiroval obrazy Jana Preislera a hudebně byl postaven na Sukově hudbě. Celkově to však bylo něco neživého a dost muzeálního. Dramaturgyně (nemám obecně feministické novotvary rád, ale tady to tak necítím) spolu s režisérem našli odvahu přistoupit k tomuto dramatu "moderně"  a  vytvořili kouzelné představení, které respektuje autora a při tom vytváří osobitou poetiku. Je zážitek sledovat reakce mladých lidí, kteří tam přišli se školou a při tom akceptovali pohádkový děj i jeho "poselství" a při tom se i výtečně baví.

Scéna i kostýmy jsou kombinací laskavé nadsázky postavené na ohlasech slovenského folklóru a současných minimalistických tendencí v divadelním výtvarnictví. Nejdůležitějším faktorem, který přispěl ke kvalitě inscenace, však byla hudba a způsob její prezentace. Málokdy vidíte v činoherním představení na scéně živý orchestr. V tomto případě vynikající soubor Collegium 1704, který se pod vedením Václava Lukse systematicky věnuje autentické interpretaci barokní hudby. Tento soubor přispěl v Národním divadle  i k mimořádné kvalitě inscenace opery Rinaldo. Děj často posunovali i vynikající zpěváci tohoto souboru. Autorem hudby je Vít Zounar. V programu si přečtete několik velmi zajímavých textů o dramatu i jeho autorovi. Režisér do programu přispěl jen krátkým příspěvkem, ve kterém se svěřil s tím, že měl výhružné telefonáty když vešlo ve známost, že v inscenaci nechce použít Sukovu hudbu. Hudba je moderní, ale zjevně hlavně v úvodu a na konci inspirovaná barokní hudbou (zaslechnete i citace z Mozartovy Kouzelné flétny). Uprostřed inscenace však hudební doprovod využívá i zcela jiných motivů. Po přestávace režisér zařadil promítání úryvků ze slavného filmu Buena Vista Social klub, ve kterém hrají staří kubánští hudebníci. Vojtěch Dyk s Pavlou Beretovou při tom (oblečeni skoro současně) na scéně tančí. To, že v hudebně pojaté inscenaci dali autoři pěveckou příležitost Vojtěch Dykovi, který je nejméně stejně dobrým zpěvákem jako hercem, nikoho nepřekvapí, ale velkou zpěváckou příležitost dostane i Pavla Beretová, která zpívá "jen" jako herečka.  Hudba i výtvarné pojetí vytváří předpoklady k vyznění inscenace, o kterém však rozhodují režisérova koncepce a vynikající herecké výkony. Bylo zajímavé a překvapivé, jak těch několik herců (málokdy jich na scéně je víc než 3-4) ovládlo velké jeviště Národního divadla, které je jindy s třeba patnácti herci "skoro prázdné".
 
Představitelé hlavních rolí Pavla Beretová s Vojtěchem Dykem byli v této inscenaci úžasní - a to jsem oba viděl již mnohokrát. Ostatní herci neměli k dispozici tak velkou plochu, ale k mimořádnému zážitku přispěli nemenší měrou. Mě velmi příjemně překvapila Marie Málková, kterou si pamatuji především z dávných inscenací Divadla na Zábradlí, kde mne uchvátila jako Antigona (v téhle roli si ji vybavím i na smrtelné posteli, pokud to bude v posteli, kdo ví) , matka Ubu i v hrách Václava Havla. Pochopitelně jsem ji od té doby viděl vícekrát, ale už nikdy mne tak neoslovila, až teď.

Kdybyste si tuhle inscenaci nechali ujít, těžko to nějak jinak doženete, byla by to nesmírná škoda.

Kultovní představení

Kultovní představení
hrají Vojtěch Dyk a Jakub Prachař, režie SKUTR
24.května La Fabrika

Po dobrých zkušenostech s repertoárem, který je možno vidět v rekonstruovaném průmyslovém objektu La Fabrika v Holešovicích, jsem se tam vydal opět. Jako většina představení této scény, nehraje si inscenace na přílišné intelektuálno, ale snaží se zaujmout diváky dokonale zvládnutým poctivým “řemeslem” (v tomto případě staví na mimořádných schopnostech obou protagonistů k nejen muzikálním improvizacím). Jakoby vedení scény chtělo demonstrovat postoj, že hrát - ve smyslu kecat někým napsaný text - může každý, ale zdaleka ne každý je tak dobrý pohybově či muzikálně jako herci vystupující na této scéně. Možná je to reakce na dobu, v níž skutečně kecají všichni, ale “pracuje” - a umí pracovat - jen málokdo.

Kultovní představení je vlastně moderní kabaretní pásmo, kde se dialogy střídají s pěveckými čísly a muzikálními parodiemi. Oba představitelé jsou výborní, výkon Vojtěcha Dyka se mi líbil o poznání víc. Dokáží navázat a po celou dobu udržet těsný kontakt s publikem. Představení nemá slabá místa. Pokud na to půjdete, určitě se budete celou dobu výborně bavit a pokud tyto dva mladé muže zatím nemáte rádi, teď si je určitě “zamilujete”.

Pornohvězdy

 

Petr Kolečko a Tomáš Svoboda: Pornohvězdy
muzikál
ROXY, 19.ledna 2010

 

    Začnu asi motem inscenace:

 

"Je to ta práce, práce všech prací,
 co nám všem štěstí jak pokání vrací"

       Petra Kolečka si pamatuji z jeho výtečné inscenace Láska, vole v Disku. V současné době (kromě jiných aktivit) působí i jako umělecký šéf činohry studia Rubín, které pod jeho vedením (umělecky) výtečně prosperuje. Současný muzikál v jistém směru pokračuje ve směru, kterým se autor inscenací Láska, vole vydal.

     Nebudu zde jako někteří recenzenti v novinách rozebírat "o čem muzikál je", jestli o pornoprůmyslu nebo o příčinách, které z lidí pornohvězdičky dělají. Pokud si někdo, kdo na představení byl (a byl při smyslech) klade takové otázky, tak jediné, o čem to vypovídá je, že není radno se s ním bavit, resp. jeho výplody číst a brát vážně. Mě se představení líbilo, bylo velmi vtipné a nápadité. A to jsem asi ještě mnoho vtípků jako neznalec naší muzikálové scény nemohl vychutnat.  Otázka, do jaké míry byl muzikál myšlen jako parodie, se mi nezdá podstatná a může trápit jen ty, co chtějí mít vše zaškatulkováno. Matně se mi vybavil Brdečkův Limonádový Joe. Mimochodem závěrečné vyústění "problémů", které muzikál nastoluje, bylo Limonádníkem minimálně inspirováno, pokud to autoři přímo neopsali.

    Z herců jsem kromě Zdeny Hadrbolcové znal jen trochu Davida Prachaře a docela dobře Vojtěcha Dyka, který hraje všude, všechno a hodně dobře (o něm jsem již v blogu vícekrát psal). Hvězdou večera však byla Jana Stryková. Byl to po všech stránkách (i pěvecky) výborný výkon. Seděl jsem blízko jeviště a to, co herečka umí dělat se svýma obrovskýma očima bylo k neuvěření (určitě se Lucka musela ve snu obavami obracet - ještě, že ji pan profesor může utěšit). I ostatní účinkující byli dobří.

 

    Návštěvu představení doporučuji, nic se sice nestane, když ho neuvidíte, ale přišli byste o docela příjemný zážitek.

 

     Na závěr bych rád formuloval dvě tvrzení, které jsem na představení experimentálně ověřil:

(1) V každém představení, které má v názvu slovo (předponu) porno, musí účinkovat Zdena Hadrbolcová.
(2) Dobré divadelní představení se pozná (mimo jiné i) podle toho, že člověk pozná v hledišti více dobrých herců než na jevišti (v tomto případě by to platilo i kdybych všechny účinkující herce předem znal).

    Obdobně jako u jiných experimentálně odvozených tvrzení je potřeba si dát pozor na to, abychom je zbytečně nezobecňovali. To však neznamená, že nejsou sama o sobě cenná.

 

  

Strmý vzestup od pudla k havranovi

rsk

O letošním ročníku KČD v DISKu jsem tu už psal několikrát. Při tom jsem si předsevzal, že se budu snažit další vývoj členů téhle party sledovat. Tohle je první příspěvek toho typu - o Vojtěchu Dykovi.

Ti, kdo jste do DISKu chodili, si ho pamatujte ze Štěstí dam, Mužských záležitostí (kde zejména "hvězdil") a především jako pudla Bělku ze hry Láska, vole. Já jsem tehdy napsal "Mimořádný výkon podal v roli pudla Bělky Vojtěch Dyk. Scény Tequilly a Bělky se nedají jen tak zapomenout."

Jak jsem si teď přečetl, stal se Vojtěch Dyk členem Národního divadla a dostal roli Káje ve Sněhové královně. Představení jsem neviděl, ale mimo jiné kvůli němu na ně zřejmě půjdu. Káj v jedné části hry vystupuje zaklet do havrana. A já se v jedné recenzi k nemalé radosti dočetl, že

"I když má Dyk v roli havrana složitý kostým, výkonem jeho možnosti daleko přesáhne. Havran je vtipný, ukázněný, přesně charakterizovaný, v souhře s dojemně čistou Gerdou představuje vrchol inscenace."

Je potěšující, že si i ve Zlaté kapličce všestranného (a tedy i animálního) hereckého talentu Vojtěcha Dyka všimli. Mimochodem - Vojtěch Dyk alternuje i v roli Hippolyta v inscenaci Senecovy Faidry v Divadle v Dlouhé, o které píši jinde.

Nevím, jaká inscenace v Národním bude, ale originální text není "jen pohádka". Dodnes si pamatuji, jak jsem při čtení téhle pohádky svým dětem (je to už více než 30 let, tak jsem to mohl trochu poplést) narazil na konstatování, že nějaká princezna "byla tak chytrá, že přečetla noviny z celého světa a zase zapomněla všechno, co v nich bylo". Nevím, jestli to děti ocenily, ale já si tohle poselství nesu "jako poklad" celým životem.