koncert skupiny Lanugo

Lanugo
koncert skupiny, Jazz Dock, 11.března 2012 od 22:00

Chodím hodně do divadel, a tak velmi dobře vím, že v této oblasti je hrozně moc kvalitních souborů i inscenací.   Jen (sporem) tuším, že není možné, aby to v jiných oblastech kultury bylo propastně horší. Na koncerty moc nechodím, nedá se stihnout všechno. Nedávno jsem z facebooku dostal pozvánku na koncert do Jazz Docku a při probírání programu jsem narazil na skupinu Lanugo, o které jsem (jako o mnoha jiných) nevěděl vůbec nic. Díky další internetové vymoženosti jsem si přehrál několik jejich skladeb a dospěl k názoru, že je musím slyšet.

Zvláštností koncertu bylo, že zpěvačka skupiny Markéta Foukalová je v pokročilém stadiu těhotenství a tak se de facto na nějaký čas loučila s obecenstvem. I když na to nejsem expert, skoro by si to zasloužilo popis módní kreace, kterou měla na sobě. Hodně moc jí to slušelo. Na jejich stránkách jsem našel fotku těch šatů z doby, kdy ještě těhotenství nebylo vidět.

Skupina hrála fantasticky, zpěvačka mne svým projevem zcela nadchla. Krásný večer si užili všichni diváci - sálek byl úplně plný. Koupil jsem si obě CD skupiny, tak si budu mít co hrát. A už se těším na další koncerty. 

P.S. Nedávno jsem byl s vnučkami v Divadle v Dlouhé na dětském představení Myška z bříška, kde se m.j. názorně předvádělo, co se děje s nenarozeným miminkem, když maminka jede drncavým autobusem. Nevěřil bych, že to ve mě zůstane´"natrvalo". Úplně jsem ty scény z symbolizované dělohy viděl, když zpěvačka "opilá muzikou" řádila "břicho nebřicho". 

O Janáčkovi poprvé - Listy důvěrné

Brian Friel: Listy důvěrné (Leoše Janáčka)
režie Lucie Bělohradská
Divadlo Kolowrat, 26.září 2011

Na tohle představení jsem šel ze dvou důvodů. Tím vážnějším bylo rozhodnutí vidět co nejvíc představení, ve kterých hraje Jiří Štěpnička, tím druhým (který vlastně jen posiloval ten první) byla dobrá zkušenost s inscenacemi, které jsou uváděny na komorní scéně Národního - v Divadle Kolowrat. Představení se mi moc líbilo, ale doporučovat už ho nemá smysl, protože už má za sebou derniéru.

Životní osudy Leoše Janáčka jsou nesmírně zajímavé a dost kontroverzní. V původní verzi téhle glosy jsem se podivoval nad tím, že za námět pro hru si je zvolil  cizinec - irský dramatik Brian Friel a ne nějaký český autor. A měl jsem v tom (skoro) jasno. Česká (kulturní) veřejnost spotřebovala  dost úsilí, aby se vyrovnala s hudbou Leoše Janáčka. Po tom, co se "jeho fandům" podařilo prosadit obecné (vskutku se už týká široké veřejnosti?) uznání kvalit jeho hudby, se jim (celkem pochopitelně) nechtělo ohrožovat "pověst velikána" nesnadně interpretovatelnými podrobnostmi z jeho života. Zamýšlet se veřejně nad jeho osobností je pro nás stále ještě silné kafe. Chce to hodně odvahy, nadhledu, znalostí, pochopení, sebedůvěry a schopnost nepředpojatého uvažování. Absence takových úvah v informacích "pro běžné lidi" byla příčinou, že pro mne bylo mnoho faktů, které jsem se ve hře dověděl, velikým překvapením.

Jenomže už to neplatí. Už máme i českou hru. Milan Uhde a Miloš Štědroň připravili pro Provázek inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější, kterou jsem mezitím navštívil. Až tam jsem (možná) leccos pochopil. Nevím však, zda by to bylo možné bez toho, co mi dala a o čem mě donutila přemýšlet hra, o které právě píši. 


Ale nebudu předbíhat, musím se vrátit k inscenaci, kterou na základě hry Briana Friela vytvořila v  dramaturgii Ivy Klestilové režisérka Lucie Bělohradská. Formálně šlo o činohru "šmrcnutou koncertem".  Celou dobu je na jevišti přítomen Eve Quartet, který během večera (po částech) zahraje celý kvartet Listy důvěrné, který dal hře název.

Ve hře jsou čtyři postavy. Tři z nich jsou skutečné, čtvrtou - dnešní studentku, která píše o Janáčkovi disertaci, si autor přidal, aby mohl do hry vpašovat faktografické údaje i jejich "hodnocení". Tu hrála Lucie Žáčková. Tehdy jsem ji ještě moc neznal. S nelehkou rolí se vyrovnala velmi dobře.

Hlavní postavou je pochopitelně Leoš Janáček, kterého znamenitě (jak jinak?) hraje Jiří Štěpnička. Jeho role při tom nebyla vůbec snadná. Musel střídat polohy účastníka dění, když četl ze svých dopisů a znovu prožíval to, co cítil při jejich psaní, s polohami vzdělaného umělce, který i když dokáže mít nad svým životem nadhled, obhajuje své pocity, skutky a "právo na lásku", když odpovídal neodbytné studentce. 

Ještě zbývají dvě ženy, které v konci Janáčkova života bojovaly (nebo se jen dělily?) o přízeň a zájem tehdy již známého a slavného skladatele. Jeho žena Zdenka a "jeho můza" Kamila Stösslová.

Zdenku hraje výtečně Jaromíra Mílová. Její postava byla vlastně jediná snadno pochopitelná a věrohodná - žena, která svého muže miluje a velmi těžko nese to, jak necitelně se k ní chová a de facto jí opouští kvůli mladší ženě, kterou považuje za svou múzu. Kamilu líčí inscenace jako povrchní ženu, která (se souhlasem svého manžela)  zčásti opětuje city, které jí Janáček vyznává. Skladatel jí psal několik dopisů denně, veřejně se vyznával z toho, že inspirací k jeho tvorbě je jeho láska k ní. Dokonce ji Listy důvěrné - včetně autorských práv - věnoval. Postava Janáčka čte ze svých dopisů Kamile, vyznává jí lásku a uvažuje nad svým životem i tvorbou. Musí při tom odrážet otázky studentky, která nemůže pochopit, co tak velký umělec může vidět na (nejen podle jejího názoru - zde do značné míry mluví i za autora hry) tak nezajímavé a nudné ženě, která je typickou představitelkou nepříliš vzdělané maloměšťačky.  Postava Kamily je také ve hře hodně "plochá", moc toho nenamluví, většinu doby jen leží na pianě a předvádí své půvaby. Hrála ji Sabina Králová.

I Janáček ve hře občas připustí, že Kamila "ve skutečnosti" není tou, za kterou ji pokládá. Jenže co je to skutečnost? I trouba jako já pochopí, že pro takového umělce jsou vlastní pocity a víra nekonečněkrát důležitější než nějaká "skutečnost". Jinak by mohl být třeba účetním, ale nemohl by složit tak úžasnou hudbu, která obsahuje tak hluboké city, že se nad nimi budou dojímat další generace ještě za mnoho let. Takže není tak jasné, kdo koho vlastně využívá. Kamila na návrh svého muže zpeněžila milostnou korespondenci od skladatele. Janáček by bez toho, že naplno prožíval své city k ní, nebyl schopen takového tvůrčího vzepětí (v jeho případě to není fráze).  A jeho žena měla prostě smůlu (více o tom, co to mohlo způsobit, jsem se dověděl až od Provázků).

Celkové vyznění hry bylo ohromně posíleno přítomností kvarteta, které znamenitě zahrálo skladby a motivy, o nichž postavy mluvily. Kdyby Národní nemělo Jiřího Štěpničku, asi by si na tuhle hru nemphlo troufnout. 


Bylo to výborné představení, člověk z něj odcházel nejen plný pocitů z krásné hudby, ale kdesi v mysli se mu ještě několik dní vynořovaly otázky po smyslu života, obsahu umění,  roli osobnosti, zodpovědnosti a vztahu umění a jeho tvůrce. Jedinou jistotou  je, že život je složitější "než si dovedeme představit" a spolehlivě se vzepře jakémukoli pokusu o zaškatulkování. Asi se to netýká jen životů geniů - tam je to jen víc vidět.

Granhøj Dans

Dance me to the end on/off love
na hudbu Leonarda Cohena
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 20 hodin

2men2mahler
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 22:15 hodin

Rok se s rokem sešel a zase je tu festival Tanec Praha - tentokrát se mi podaří vidět šest představení. A hned v den zahájení jsem stihl dvě. V Ponci byly k vidění dvě inscenace dánského souboru Granhøj Dans. Obě mne překvapila.

První inscenace byl vlastně koncert hudby Leonarda Cohena, který byl scénicky inscenován vedoucím souboru Palle Granhøjem. Vystoupení začínalo recitací Cohenových veršů a pantomimou dvou mužů, čekal jsem tedy komorní taneční představení na reprodukovanou hudbu, ale za chvíli se ozvala z temnoty scény hudba a zpěv. Chvíli jsem obdivoval dokonalost záznamu a ozvučení, jenže za chvíli se objevil celý "orchestr" - asi 15 hudebníků. Všichni krásně (i sólově) zpívali a v jednu chvíli bylo na scéně 9 kytaristů. Hudebně to bylo úchvatné. Taneční složku představení obstarávali jen asi čtyři tanečníci. Hudbu zdařile doplňovala, ale (pro mne) byla "jen" doprovodem. Představení se mi líbilo, ocenil jsem, že "taneční soubor" nerespektuje škatulky, ale pustí se do díla, které by vlastně patřilo žánrově trochu jinam. Neznám analogii na české scéně.

Větší část publika na druhé představení nezůstala - a o hodně přišla. Nejprve byly vyhlášeny výsledky České taneční platformy - najdu-li  čas, napíši o nich samostatnou glosu.

Oba tanečníci představení 2men2mahler předvedli udivující fyzickou kondici, akrobatické schopnosti i nadání ke "klaunským" výstupům, že by všichni představitelé "nového cirkusu" museli závidět. Tolik pohybových (a zvukových) nápadů se málokdy do jedné hodiny vejde. Oba používali celou řadu pomůcek: Velmi vtipně tyč, ale i dva kompresory, kterými jednak vyluzovali různé zvuky, jednak nafukovali balonky do falických symbolů. Při tom to většinou (alespoň pro nás, co na taneční a pohybové divadlo chodíme častěji) nebylo laciné a mělo to i svoji poezii tance, která není cirkusová. Hodně jsem obdivoval pohybovou fantasii autorů. Na celkovém dojmu se podstatně podílel hudební doprovod - kromě reprodukované balkánské hudby především živá interpretace Mahlerovy hudby houslistou a vynikajícím zpěvákem, která vytvářela zajímavé protiklady s tím, jak a kde je obvykle interpretována. Bylo by zajímavé vidět reakci koncertního publika, kdyby mu k Mahlerovi promítali klipy s těmito tanečníky. 

Já bych Tohle představení bych hodně rád viděl ještě jednou, ale do Dánska kvůli tomu asi nepojedu.

Byl to hodně slibný začátek festivalu.

Očistná hudební lázeň - Vojtěch Dyk a B Side Band

Vojtěch Dyk a B Side Band
koncert
30.dubna 2011, La Fabrika

To, že Vojtěch Dyk zpívá výtečně i jazz vím již dlouho, byl jsem totiž již na jednom jazzovém koncertě, kde také účinkoval, ale nestačil jsem o něm napsat. Protože hudební scénu zas tak moc nesleduji, nic mi jméno kapely B Side Band neříkalo.
Koncert byl naprosto úžasný. Brněnský swingový orchestr ve velkém obsazení 20 hráčů hrál hrozně dobře, asi jsem takový výkon kapely ještě nezažil. A Vojta Dyk  byl očividně v dobré náladě a při chuti. Zpíval "jak pánbů", zejména jeho "nástrojová" sóla, kdy "na hubu" vedl improvizační dialog s trumpetistou či v závěru s basákem, byla jak z jazzového nebe.

Je až neuvěřitelné, co všechno Vojtěch Dyk stačí ve špičkové kvalitě dělat. Vzpomínám jen na Vlastimila Bubníka, který byl ve své době současně oporou našeho národního mužstva jak v hokeji, tak ve fotbale.

Nemá cenu to rozkecávat, ale byl to určitě jeden z nejsilnějších kulturních zážitků v tomhle roce.