Radost ze života - soubor Veselé skoky - má láska

rsk

představení souboru Veselé skoky (hraje v Divadle v Celetné) v pořadí, jak vznikala:

• Na Hlavu
• Ve stanici nelze - naprosto geniální dílo
• Babybox

Vzal jsem resp. poslal jsem na představení Veselých skoků jistě již o hodně více než stovku lidí. A nemám dosud žádnou reklamaci. Mnozí na to chodí opakovaně a berou tam dál své známé. Takže - s trochu perverzity - netrpělivě čekám na to, jak bude vypadat ten, komu se to líbit nebude. Třeba to budete právě Vy! Za zkoušku - kromě vstupného - nic nedáte.

Jak se říká v reklamních textech k výběrovým přednáškám, představení souboru nepředpokládají od diváka skoro nic. Nemusíte umět česky, nemusíte mít rádi tanec nebo divadlo, můžete být staříci, podnikatelé, intelektuálové, prosťáčci, flákači, workoholici či děti (ty raději až tak od 9 let), můžete mít dobrou či špatnou náladu, můžete být dokonce trochu "zapkšlí" a - "bude to fungovat" (je děsné, jak jsou tahle jazyková klišé infekční). Všechna představení (Ve stanici nelze především) si Vás vtáhnou do svého světa aniž by vám ukradla ten Váš. Prostě léčba divadlem.

Soubor Veselé skoky vznikl tak, že dva (mírně excentričtí) choreografové soustředili kolem sebe skupinu (nejen) pohybově nadaných studentů DAMu, herců (i mimopražských) divadel a dalších spřízněných duší. Společně pak vytvořili představení naprosto nepodobná ničemu jinému. Dostali za ně také několik ocenění - vždy v kategorii "jiná tvorba" (obě slova jsou stejně důležitá).

Když jsem se někdy snažil vysvětlovat lidem, na co je to vlastně posílám nebo zvu, musel jsem se uchylovat k negativním vymezením. Není to balet, není to činohra (skoro se tam nemluví), rozhodně to není pantomima, nemá to (v podstatě) děj, a.t.p. . Ale ... poskytuje je to divákům velmi hluboké zážitky, jde o koncentrovanou radost ze života, neznečistěnou ničím dalším ("hlubokomyslným" ani "plytkým"). Nenajdete tam nic, co budete očekávat, ale - paradoxně - (skoro) vše, co byste si očekávat netroufli. Dnes, kdy jsem na představení Ve stanici nelze byl v rozmezí dvou let (minimálně - přesně se nepamatuji) třikrát, bych si troufl i na pozitivní vymezení - je to taneční groteska. Přičemž slovo groteska používám ve smyslu a hloubce prožitku, které mu dal ve svých nejlepších groteskách Chaplin (např. Zlatého opojení, ze kterého si mnohé scény pamatuji dodnes, i když jsem ho viděl jen jednou a před více než čtyřiceti lety).

Dvě z reakcí lidí, které jsem na Veselé skoky vzal, na ukázku: "Jen jsem litovala, že nejsem na jevišti s nimi", "Hrají víc pro sebe než pro diváky". A ještě jeden citát. Na jednom z představení jsem seděl vedle - jak se později ukázalo (mluvil jsem s nimi o přestávce) - manželské dvojice choreografů z Ruska. Byli cca 15 minut celí nesví, protože si nebyli jisti, co si o tom všem mají myslet (to se Vám asi stane také). Pak však žena - asi byla, jak tomu u žen bývá, vnímavější - zvolala nahlas na celý sál "Veď oni umnyje!" a od té doby se oba výtečně bavili s ostatními. Obě dvě první představení jsou asi dvouhodinová - je to důležité, protože herci mají čas a prostor získat si pro svoji poetiku i nepřipraveného diváka. Ten, kdo se uvolněně nesměje ani po přestávce musí být neskutečný suchar a navíc ještě pod vlivem anestezie po komplikované resekci zubu moudrosti.

Představení Na Hlavu a Ve stanici nelze jsou postavena shodném principu "tanečních klipů". V druhém z nich doplněném ještě o náznak děje (kdybyste se ho však pokoušeli vyprávět, bude Vám k tomu stačit čtyři až pět vět). To umožnilo v tomto představení vybudovat i gagy s větším kontextem než je jedna scénka. Každý z diváků představení Ve stanici nelze se může svobodně rozhodnout, zda stráví dvě příjemné hodiny s empatickými mladými herci nebo více než jeden (virtuální) rok ("děj" je strukturován do pěti ročních dob) s osazenstvem malého nádraží, na kterém se to odehrává. A ať si vyberete tak nebo tak, budete unešeni. Na závěrečný "tanec s kolejnicemi a pražci" asi nezapomene nikdo.

Inscenační princip těchto představení byl v představení Ve stanici nelze doveden k takové dokonalosti, tak že není jasné, zda by v něm vůbec šlo ještě dál pokračovat. Možná pro to je třetí inscenace Babybox trochu jiná. Na scéně tančí 7 mladých lidí nepřetržitě asi 50 minut, neslezou ze scény. Baví se mezi sebou jen pomocí sedmi slov. Každý má své, které v různých situacích a kontextech opakuje. Je překvapivé, kolik slovních gagů tak lze vytvořit - je jich tolik, že místy dokáží úspěšně konkurovat gagům tanečním. Celkově je představení (na rozdíl od dvou předchozích) velmi - nenapadá mě jiné slovo - kompaktní, a má strhující tempo.

Já jsem se ke skupině Veselé skoky dostal tak, že jsem si přečetl, že v jejich představeních hrají tři členové mého oblíbeného ročníku DAMu (dva jsou tam dodnes). Zajímavé je, že z jiného - mladšího - ročníku, ve kterém mne de facto zaujala jediná herečka, se ve skupině objevila v představení Babybox právě ona - je to ta, která říká slovo "mír".

Nenechte se odradit mými neumělými bláboly a alespoň na jedno představení Veselých skoků alespoň jednou zajděte . Vždyť přece není ošklivější ta, jejíž milec nedokázal nalézt slova hodná její krásy. Jak už jsem se přiznal, soubor Veselé skoky miluji, ale nebudu žárlit, budete-li je mít rádi také. Určitě Vás to obohatí.

Nejen Římské noci v Řeznické

rsk

Franco D'Alessandro : Římské noci se Simonou Stašovou a Oldřichem Víznerem

Peter Shaffer : Veřejné oko

Christian Giudicelli : Premiéra mládí

Malé divadélko v Řeznické patří k nejlepším pražským scénám, kde se můžete do libosti kochat (vzpomeňme doktora z Vesničky mé střediskové, kterého hrál Rudolf Hrušínský) hereckým uměním. Všechny tři inscenace jsem viděl již déle než před rokem, všechny se mi hodně líbily. Nejhlubší - a trvalý - dojem ve mě zanechaly Římské noci.

Římské noci vyprávějí o přátelství italské herečky Anny Magnani a amerického dramatika Tennesse Wiliamse (slovo přátelství používáme v původním smyslu slova, Tennesse by se jistě ostře ohradil proti tomu, že by měl být přítelem Anny ve smyslu, ve kterém to dnes užívá nejen Blesk - znalci vědí proč, ostatní se to na představení dovědí). Anna Magnani byla jednou z největších hereček neorealistické vlny italského filmu, pověstná jako představitelka temperamentních italských žen. Během svého života vytvořila také hlavní role v několika hrách Tennesseho Wiliamse a jejich filmových zpracováních. Herecký výkon Simony Stašové je naprosto ojedinělý - spíše než o hraní role by bylo vhodnější mluvit o (dočasném) převzetí identity. Slyšel jsem v rádiu rozhovor s herečkou, ve kterém tuto roli bez váhání označila za svoji svoji životní. Pro každého, kdo má Simonu Stašovou rád, by měla být návštěva tohoto představení prostě povinná. Ale pozor! Ten, koho zatím nezaujala, ji nepochybně již v průběhu představení mít rád začne - a tedy bude velkém pokušení jít na to znovu. Oldřich Vízner jen nesekunduje, i jeho role je plnohodnotná. Text hry má švih, mnoho výborných dialogů i monologů (je to o temperamentní italské herečce!), překvapivých point (i po roce si některé pamatuji, ale nebudu Vám kazit zážitek) a hlubokou lidskost. Nesmíte si to nechat ujít!

Na druhém místě mého pomyslného žebříčku těchto tří inscenací - s dost velkým odstupem od místa prvního - by byla Shafferova hra Veřejné oko. Kdybychom však neměřili relativně a navíc přísným "řeznickým" metrem, museli bychom konstatovat, že jde také o výbornou hru, navíc výtečně zahranou. Autor Amadea i zde ukazuje schopnost najít hluboce lidské nosné téma, vymyslet překvapivou pointu hry a dokonale napsat inteligentní a působivé dialogy. Půjdete-li na to, rozhodně budete spokojeni.

Třetí hra, Premiéra mládí pojednává o dvou (i když se to neříká - stárnoucích) ženách, které hledají (v sobě i v sobě navzájem) sílu a motivací k dalšímu životu. Jde o poctivě udělané divadelní představení, které Vás (máte-li k jeho tématu blízko) nezklame.