Radost ze života - soubor Veselé skoky - má láska

rsk

představení souboru Veselé skoky (hraje v Divadle v Celetné) v pořadí, jak vznikala:

• Na Hlavu
• Ve stanici nelze - naprosto geniální dílo
• Babybox

Vzal jsem resp. poslal jsem na představení Veselých skoků jistě již o hodně více než stovku lidí. A nemám dosud žádnou reklamaci. Mnozí na to chodí opakovaně a berou tam dál své známé. Takže - s trochu perverzity - netrpělivě čekám na to, jak bude vypadat ten, komu se to líbit nebude. Třeba to budete právě Vy! Za zkoušku - kromě vstupného - nic nedáte.

Jak se říká v reklamních textech k výběrovým přednáškám, představení souboru nepředpokládají od diváka skoro nic. Nemusíte umět česky, nemusíte mít rádi tanec nebo divadlo, můžete být staříci, podnikatelé, intelektuálové, prosťáčci, flákači, workoholici či děti (ty raději až tak od 9 let), můžete mít dobrou či špatnou náladu, můžete být dokonce trochu "zapkšlí" a - "bude to fungovat" (je děsné, jak jsou tahle jazyková klišé infekční). Všechna představení (Ve stanici nelze především) si Vás vtáhnou do svého světa aniž by vám ukradla ten Váš. Prostě léčba divadlem.

Soubor Veselé skoky vznikl tak, že dva (mírně excentričtí) choreografové soustředili kolem sebe skupinu (nejen) pohybově nadaných studentů DAMu, herců (i mimopražských) divadel a dalších spřízněných duší. Společně pak vytvořili představení naprosto nepodobná ničemu jinému. Dostali za ně také několik ocenění - vždy v kategorii "jiná tvorba" (obě slova jsou stejně důležitá).

Když jsem se někdy snažil vysvětlovat lidem, na co je to vlastně posílám nebo zvu, musel jsem se uchylovat k negativním vymezením. Není to balet, není to činohra (skoro se tam nemluví), rozhodně to není pantomima, nemá to (v podstatě) děj, a.t.p. . Ale ... poskytuje je to divákům velmi hluboké zážitky, jde o koncentrovanou radost ze života, neznečistěnou ničím dalším ("hlubokomyslným" ani "plytkým"). Nenajdete tam nic, co budete očekávat, ale - paradoxně - (skoro) vše, co byste si očekávat netroufli. Dnes, kdy jsem na představení Ve stanici nelze byl v rozmezí dvou let (minimálně - přesně se nepamatuji) třikrát, bych si troufl i na pozitivní vymezení - je to taneční groteska. Přičemž slovo groteska používám ve smyslu a hloubce prožitku, které mu dal ve svých nejlepších groteskách Chaplin (např. Zlatého opojení, ze kterého si mnohé scény pamatuji dodnes, i když jsem ho viděl jen jednou a před více než čtyřiceti lety).

Dvě z reakcí lidí, které jsem na Veselé skoky vzal, na ukázku: "Jen jsem litovala, že nejsem na jevišti s nimi", "Hrají víc pro sebe než pro diváky". A ještě jeden citát. Na jednom z představení jsem seděl vedle - jak se později ukázalo (mluvil jsem s nimi o přestávce) - manželské dvojice choreografů z Ruska. Byli cca 15 minut celí nesví, protože si nebyli jisti, co si o tom všem mají myslet (to se Vám asi stane také). Pak však žena - asi byla, jak tomu u žen bývá, vnímavější - zvolala nahlas na celý sál "Veď oni umnyje!" a od té doby se oba výtečně bavili s ostatními. Obě dvě první představení jsou asi dvouhodinová - je to důležité, protože herci mají čas a prostor získat si pro svoji poetiku i nepřipraveného diváka. Ten, kdo se uvolněně nesměje ani po přestávce musí být neskutečný suchar a navíc ještě pod vlivem anestezie po komplikované resekci zubu moudrosti.

Představení Na Hlavu a Ve stanici nelze jsou postavena shodném principu "tanečních klipů". V druhém z nich doplněném ještě o náznak děje (kdybyste se ho však pokoušeli vyprávět, bude Vám k tomu stačit čtyři až pět vět). To umožnilo v tomto představení vybudovat i gagy s větším kontextem než je jedna scénka. Každý z diváků představení Ve stanici nelze se může svobodně rozhodnout, zda stráví dvě příjemné hodiny s empatickými mladými herci nebo více než jeden (virtuální) rok ("děj" je strukturován do pěti ročních dob) s osazenstvem malého nádraží, na kterém se to odehrává. A ať si vyberete tak nebo tak, budete unešeni. Na závěrečný "tanec s kolejnicemi a pražci" asi nezapomene nikdo.

Inscenační princip těchto představení byl v představení Ve stanici nelze doveden k takové dokonalosti, tak že není jasné, zda by v něm vůbec šlo ještě dál pokračovat. Možná pro to je třetí inscenace Babybox trochu jiná. Na scéně tančí 7 mladých lidí nepřetržitě asi 50 minut, neslezou ze scény. Baví se mezi sebou jen pomocí sedmi slov. Každý má své, které v různých situacích a kontextech opakuje. Je překvapivé, kolik slovních gagů tak lze vytvořit - je jich tolik, že místy dokáží úspěšně konkurovat gagům tanečním. Celkově je představení (na rozdíl od dvou předchozích) velmi - nenapadá mě jiné slovo - kompaktní, a má strhující tempo.

Já jsem se ke skupině Veselé skoky dostal tak, že jsem si přečetl, že v jejich představeních hrají tři členové mého oblíbeného ročníku DAMu (dva jsou tam dodnes). Zajímavé je, že z jiného - mladšího - ročníku, ve kterém mne de facto zaujala jediná herečka, se ve skupině objevila v představení Babybox právě ona - je to ta, která říká slovo "mír".

Nenechte se odradit mými neumělými bláboly a alespoň na jedno představení Veselých skoků alespoň jednou zajděte . Vždyť přece není ošklivější ta, jejíž milec nedokázal nalézt slova hodná její krásy. Jak už jsem se přiznal, soubor Veselé skoky miluji, ale nebudu žárlit, budete-li je mít rádi také. Určitě Vás to obohatí.