Na světě je krásně - Veselé skoky

Babybox
soubor Veselé skoky v Divadle v Celetné
30.12.2011


O souboru Veselé skoky jsem v blogu již napsal dvě oslavné glosy. První shrnovala dojmy z jejich prvních tří inscenací, druhá vznikla po Havranovi. Vyznal jsem se v nich svým obdivem nebo spíše láskou k téhle partě mladých lidí. Už asi nemám co dodat. Budu se jen citovat, že jejich představení považuji za

totální a obousměrnou léčbu divadlem 

Na jejich představení jsem již poslal - s absolutním úspěchem - mnoho lidí. Reklamu dělám dál, ale s čím dál tím menší efektivitou, protože všichni mí známí a příbuzní na nich již byli (nebo si netroufnou se mě přiznat, že ne). Teď mi došlo, dvě z mých vnoučat dorostla do věku, kdy je jde do divadla vzít. Byl jsem na představení tohoto souboru možná už desetkrát, ale naposledy před rokem. A to je moc, proto jsem využil možnosti jít na Babox (který jsem viděl jen jednou) znovu.

Ač jsem věděl, že představení je dobré, přesto znovu mne překvapilo, jak moc dobré bylo. Všech sedm herců nebo chcete-li tanečníků bylo vynikajících a během celého představení sršeli nápady. Koncentrovaná infekční radost ze života a pohybu, neskutečný zdroj inteligentního optimismu. Zajděte a přesvědčíte se sami. To se tak hned nevidí. Když jsem tohle napsal, uvědomil jsem si, že už znám ještě jednu partu mladých herců šířících radost ze života skoro stejně intenzivně (ale na zcela jiném principu). Je to kabaret Calembour, který občas hraje v Divadle na Kampě. O nich jsem ještě glosu nestačil napsat.

Soubor Veselé skoky znám od roku 2005 nebo 2006. Přišel jsem na ně tak, jsem chtěl sledovat další tvorbu ročníku KČD DAMU, který jsem měl moc rád (končil v sezóně 2004/5). A vlastně oni mohou za to, že od té doby je DISK  mým "domácím divadlem". Hned tři z nich - Václav Jílek, Jan Meduna a Eva Leimbergerová ve Veselých skocích vystupovali. Oba pány jsem viděl i včera.

Asi by se slušelo jmenovat tři tvůrce, kteří inscenace Veselých skoků tvoří. Jsou to Martin Pacek, Jana Hanušová a Miroslav Hanuš. A zde mne v programu čekalo jedno velké překvapení. Díky fotografiím jsem zjistil, že tím Miroslavem Hanušem je herec, kterého jsem už mnohokrát obdivoval v Divadle v Dlouhé. Od výkonu v roli Amalrica již si ho pamatuji aktivně. Je obdivuhodné, jak mnohostranní někteří umělci jsou.

Pokud jste ještě Veselé skoky neviděli, dožeňte to. Je to vskutku účinný životabudič.

Ibsen jak ho neznáte

Henrik Ibsen: Brand-Oheň
inscenace o.p.s. Masopust, režie Štěpán Pácl
někdy v létě 2010 v "prostoru Preslova", nyní se hraje v Celetné


Tahle glosa bude nejen o konkrétní velmi zajímavé inscenaci, ale především o bohatosti současné divadelní scény v Praze, ale k tomu se dostaneme.

Brand je drama ve verších z velmi ranného období slavného norského dramatika. Původně ho autor ani nezamýšlel inscenovat. A dodnes je velmi málo známé. Hlavní hrdinou dramatu je mladý kněz, který zastává velmi nekompromisní životní postoje, jeho heslem je "všechno nebo nic". Dostává se tím nejprve do problémů v rodinném životě a později i ve společností, kterou si svojí neústupností a důsledností dokázal na chvíli získat. Postavil před ní obtížný, ale "snadno formulovatelný" cíl - postavit v městečku nový velký chrám. V tom ho - po chvíli váhání - (zištně) podpořily i hospodářské a církevní autority. Jenže když byl chrám hotov, ukázalo se, že pro kněze byl chrám jen jedním milníkem na cestě "k Bohu", s jehož dosažením se nejde spokojit. Dokonce naopak - završením tohoto cíle se pro kněze vyjevila jeho nedostatečnost a "zbytečnost". V tomto okamžiku se rozchází nejprve s elitami a postupně i se svými dosavadními podporovateli, kteří nehodlají trvale obětovat úsilí, pohodlí a materiální statky jen pro vyšší cíle. Na závěr hry hlavní hrdina hyne jako oběť laviny (nebo davu nespokojených bližních - to si musí vybrat divák).

Inscenace je pojata velmi "moderně" - např. úsilí o službu (Bohu) je na scéně symbolizováno praním špinavého prádla. Scéna je velmi jednoduchá - nělik stolů, židlí a škopíků s vodou. Opravdovost podtrhuje živá hudba. Herecký soubor tvoří většinou absolventi DAMU. Hlavní roli hraje znamenitě Milostav König, kterého si pamuji především z vynikající inscenace Faidra z Dlouhé. Všichni herci jsou výborní a hrají s nesmírným zaujetím, bylo by nespravedlivé některé z nich vydělovat, jde o vskutku kolektivní dílo. Spokojím se tím, že i zde hraje Pavla Beretová (již více krát jsem se musel - i v tomhle blogu - podivovat nad tím, v jak mnoha výborných inscenacích zcela různých žánrů hraje).

Hru nelze (dnes) brát brát doslova, při polopatickém výkladu některých dilemat kněze se někdy můžeme jeho "zatvrzelosti" divit. Jenže smysl hry a hlavně inscenace je jiný. Žijeme ve společnosti, kde "kompromisy" maskují když ne přímo nemorálnost a podvody, tak alespoň absenci pozitivních životních hodnot. Nelze se tedy divit, že čím dál tím větší část společnosti hledá "záchranu" v důsledných životních postojích (i když nemusí být nutně tak extrémně radikální).

Insenaci vytvořila o.p.s. (obecně prospěšná společnost) Masopust, která již v minulosti uvedla dvě divadelní hry, které jsem však bohužel neviděl (ani o nich nevěděl). Radikalitu a úpornost Ibsena i jeho hlavního hrdiny nevyjádřili autoři jen vlastní inscenací, ale i její několikaletou přípravou. Z programu se dočtete, že látka je zaujala již během studia na DAMU, kde to měli jako "povinnou četbu", ale nedovedli si představit, jak by ji šlo předvést na divadle. Po několika letech si na to troufli. A vzali to z gruntu. Pořídili nový překlad z norštiny a příprava inscenace trvala více než rok. Při tom to dělali "po práci" a bez velké finanční podpory. Vytvořené dílo příliš nepropagovali. Já se o něm dověděl dost náhodně z recenze premiéry na nějakém zdroji na internetu. V létě se hra několikrát hrála v prostoru Preslova.  Koncem minulého roku jsem se s radostí dověděl, že získali podporu Divadla v Celetné, kde na jaře hru několikrát provedou.

Nevím, zda se mi podaří vidět představení ještě jednou. Každému fandovi divadla však její návštěvu vřele doporučuji. Zvláště v souvislosti s možnosti vidět i Peer Gynta v Disku. Asi jen zřídka (možná kromě Norska) se naskytne příležitost vidět obě ranné Ibsenovy veršované skladby v jednom městě ve stejné době. Je to jen jeden z mnoha projevů toho, jak nesmírně kvalitní a rozmanitá je současná divadelní scéna. Užime si toho. Masopust není jediným  sdružením herců, které mimo stabilizované soubory realizují své představy o divadle. Stojí za to nich pátrat.

Kodaň

 

Michael Frayn: Kodaň

Divadlo v Celetné, 8.ledna

    Mám v novém roce obrovské štěstí na výborné činoherní inscenace.

 

    Hra Kodaň je zcela mimořádná. Jejími jedinými postavami jsou dva teoretičtí fyzici Werner Heisenberg a Niels Bohr a Bohrova žena. Východiskem je ne zcela objasněná Heisenbergova návštěva v Kodani u Nielse Bohra v roce 1941. Heisenberg už v té době vedl výzkum použití jaderného rozpadu v třetí říši a Dánsko bylo Němci okupováno, proto se po válce o tuto návštěvu zajímali i vyšetřovatelé.

 

    Heisenberg u Bohra pracoval jako asistent a velmi se sblížili jak vědecky, tak lidsky. Pravděpodobně proto musel se svým učitelem mluvit v době, kdy řešil vážné lidské dilema. A to i přes to, že mohl oba ohrozit - věděl, že je sledován tajnou policií. Autor ve hře ukazuje, že jak složité (a skoro nemožné) je správně pochopit motivace jednotlivých lidí. Využívá k tomu faktu, že Werner Heisenberg je autorem principu neurčitosti podle kterého nemůžeme principiálně poznat (naměřit) vše o chování elementární částice. Většinou to dopadá katastrofálně když se dramatici či spisovatelé pouštějí na půdu vědy, Michalu Fraynovi se to však podařilo zcela znamenitě.

 

    Hra je složena z mnoha nesmírně chytrých dialogů a monologů, ve kterých se postavy hry zabývají vážnými otázkami a problémy - filosofickými interpretacemi fyzikálních výsledků, radostí z vědeckého poznávání, vzpomínkami na vzájemnou spolupráci i na kolegy, odpovědností vědce za zneužití jeho výsledků, rodinným životem  atd. Při tom se jistě ani diváci, kterým je fyzika španělskou vesnicí ani na chvíli nenudí. Velkým osvěžením je pohled manželky, která počínání obou vědců glosuje. Přitom chápavým a tvůrčím způsobem ukazuje, že i v psychologii platí "princip neurčitosti". Postavy se k "přehrávání" oné návštěvy vrací několikrát z různých úhlů a pokaždé předvádějí jinou její interpretaci.

 

    Obrovskou zásluhu na jedinečnosti inscenace mají všichni tři herci: Marek Němec, Miloš Kopečný i Marta Vančurová. Byli všichni tak výborní, že nelze některého z nich pochválit víc. Při tom pro studování role museli zcela jistě do značné míry pochopit i podstatu fyzikálních teorií, o kterých více než dvě hodiny zaníceně mluví.

 

    Jde o mimořádně dobrou inscenaci, kterou byste si určitě (ať je Váš vztah k fyzice jakýkoli) neměli rozhodně nechat ujít. 

 

 

Staré lásky nerezaví

 

Edgar Allan Pú: Havran
představení skupiny Veselé skoky
28.prosince Divadlo v Celetné

 

    Skupinu Veselé skoky mám v oblibě již déle než čtyři roky. Viděl jsem jejich první tři představení dohromady určitě více než sedmkrát. A tak jsem byl strašně rád, že po dvou letech mají další premiéru - Havrana. Opět to byl vrcholný zážitek. Možná, že je dokonce tahle nová inscenace jejich nejlepší. Nic neopakují, ale zůstali svému (nikde jinde nevídanému) stylu věrni natolik, že se mi zdá, že by šlo to, že jde o jejich inscenaci, poznat z libovolné tříminutové ukázky (libovolného představení). Napsal jsem o nich do blogu glosu již před dvěma roky. Ani po čtvrtém představení nemusím na svém obdivu ani na charakterizaci jejich tvorby kupodivu nic měnit. Asi bych to obecně lépe nenapsal, tak se budu citovat:

... představení souboru nepředpokládají od diváka skoro nic. Nemusíte umět česky, nemusíte mít rádi tanec nebo divadlo, můžete být staříci, podnikatelé, intelektuálové, prosťáčci, flákači, workoholici či děti (ty raději až tak od 9 let), můžete mít dobrou či špatnou náladu, můžete být dokonce trochu "zapšklí" a - "bude to fungovat" (je děsné, jak jsou tahle jazyková klišé infekční). Všechna představení ... si Vás vtáhnou do svého světa aniž by vám ukradla ten Váš. Prostě léčba divadlem.

 A ještě jeden citát:

... jde o koncentrovanou radost ze života, neznečistěnou ničím dalším ("hlubokomyslným" ani "plytkým"). Nenajdete tam nic, co budete očekávat, ale - paradoxně - (skoro) vše, co byste si očekávat netroufli.

    Naštěstí už nemusím vymezovat čím tento soubor vlastně je, protože si sami dali výstižný podtitul "Originální pohybové divadlo". Přívlastek pohybové je zde daleko lepší než "taneční", které by asi šlo také použít. Všichni účinkující tančí skoro celou dobu "jak pominutí", ale tanec sám o sobě není cílem. Z každého jejich pohybu je patrné jak jsou všichni nesmírně pohybově nadaní a kolik tvůrčího úsilí věnovali "nácviku choreografe". Zároveň však v libovolném okamžiku dají přednost hereckému gestu před nějakou taneční figurou. Je to analogie "hereckého zpěvu". Mnohdy zpívající herec dokáže písněmi zaujmout víc než profesionální zpěváci. Především proto, že svými písněmi především sděluje myšlenku nebo náladu a nezáleží mu na tom, aby dodržoval zpěvácké kánóny a na tom, kam případně ulítne nějaká nota, ale na hereckém výkonu.        

 

    Výsledkem jsou nesmírně inteligentní představení. Kdyby tolik narážek a vtípků by mělo být realizováno v jedné hře (slovy) formou klasické činohry, tak by to bylo tak intelektuálské představení, že by to nešlo ve zdraví absolvovat. Ukazuje se tak, že nejen pro přírodní národy, ale i pro evropany je vyjádření pohybem natolik fundamentální, že ho jakékoli "kecání" nemůže nahradit.  Právě tohle je možná jednou z příčin, proč se tolik mladých herců věnuje (mimo svou hlavní práci v jiných divadlech) s takovou chutí věnuje veselým skokům. Je vidět, že i jim to dává hodně, stejně jako jejich obecenstvu. Léčba divadlem je tedy totální a obousměrná.

 

   Představení je volně inspirováno básní E.A.Poea Havran. Oproti minulým inscenacím drží tato víc pohromadě. Více než inspirací Havranem je to dáno spíš přínosem dvou hudebních hostů.

 

    Prvním je hráč na bicí a perkuse Vojtěch Kudrnáč. Kromě toho, že na něc hraje v několika souborech a skládá pro ně hudbu, učí hru na tyto nástroje i v ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou. Takového učitele bych (nejen) svým vnoučatům hodně přál.

     Druhou je multiinstrumentalistka a zpěvačka Gabriela Vermelho. Pěstuje word music, hraje s Talichovým komorním orchestrem, hraje a výborně zpívá.

     Oba se nejen podstatně podepsali na hudební stránce představení, ale zúčastní i tanečního běsnění ostatních, Gabrilela občas až na pomezí akrobacie.

  

    Z fotek programu je vidět, že soubor má mnoho členů a několik obsazení. V představení Havran, které jsem viděl, tančí tři dívky a tři muži. Všichni byli naprosto vynikající. Nejsem však schopen je vyjmenovat, i když jsem nejméně tři z nich viděl v minulosti v Disku, jen Evu Leimbergerovou z "mého ročníku" KČD DAMU, na který nemohu zapomenout.

 

    Samotná báseň Havran je jen východiskem (stejně tak dobře bychom mohli říci záminkou) pro představení. Uslyšíte tak Havrana v různých jazykových mutacích a "národních" zhudebněních, uvidíme mnoho nápaditých výtvarných pojednání tohoto tématu.

 

    Ale už o tom kecám (co jiného mi zbývá, když pohybově nadaný jsem nikdy nebyl) příliš dlouho, nedejte se tím odradit a jděte na jedno z nejsilnějších divadelních představeních, která jsou v Praze k vidění. Určitě to bude jeden z nejužitečnějších způsobů jak strávit večer.

 

P.S. Určitě si kupte program. Mimo faktů o E.A.Poeovi tam najdete i báseň E. A. Pú - básníka, který se narodil  koncem léta v dílně Veselých skoků jako "kříženec toho nejlepšího ze světové literatury". Skoro by se mi chtělo ji sem celou opsat, ale to by asi bylo nejen zdlouhavé, ale možná i protiprávní. 

   

Radost ze života - soubor Veselé skoky - má láska

rsk

představení souboru Veselé skoky (hraje v Divadle v Celetné) v pořadí, jak vznikala:

• Na Hlavu
• Ve stanici nelze - naprosto geniální dílo
• Babybox

Vzal jsem resp. poslal jsem na představení Veselých skoků jistě již o hodně více než stovku lidí. A nemám dosud žádnou reklamaci. Mnozí na to chodí opakovaně a berou tam dál své známé. Takže - s trochu perverzity - netrpělivě čekám na to, jak bude vypadat ten, komu se to líbit nebude. Třeba to budete právě Vy! Za zkoušku - kromě vstupného - nic nedáte.

Jak se říká v reklamních textech k výběrovým přednáškám, představení souboru nepředpokládají od diváka skoro nic. Nemusíte umět česky, nemusíte mít rádi tanec nebo divadlo, můžete být staříci, podnikatelé, intelektuálové, prosťáčci, flákači, workoholici či děti (ty raději až tak od 9 let), můžete mít dobrou či špatnou náladu, můžete být dokonce trochu "zapkšlí" a - "bude to fungovat" (je děsné, jak jsou tahle jazyková klišé infekční). Všechna představení (Ve stanici nelze především) si Vás vtáhnou do svého světa aniž by vám ukradla ten Váš. Prostě léčba divadlem.

Soubor Veselé skoky vznikl tak, že dva (mírně excentričtí) choreografové soustředili kolem sebe skupinu (nejen) pohybově nadaných studentů DAMu, herců (i mimopražských) divadel a dalších spřízněných duší. Společně pak vytvořili představení naprosto nepodobná ničemu jinému. Dostali za ně také několik ocenění - vždy v kategorii "jiná tvorba" (obě slova jsou stejně důležitá).

Když jsem se někdy snažil vysvětlovat lidem, na co je to vlastně posílám nebo zvu, musel jsem se uchylovat k negativním vymezením. Není to balet, není to činohra (skoro se tam nemluví), rozhodně to není pantomima, nemá to (v podstatě) děj, a.t.p. . Ale ... poskytuje je to divákům velmi hluboké zážitky, jde o koncentrovanou radost ze života, neznečistěnou ničím dalším ("hlubokomyslným" ani "plytkým"). Nenajdete tam nic, co budete očekávat, ale - paradoxně - (skoro) vše, co byste si očekávat netroufli. Dnes, kdy jsem na představení Ve stanici nelze byl v rozmezí dvou let (minimálně - přesně se nepamatuji) třikrát, bych si troufl i na pozitivní vymezení - je to taneční groteska. Přičemž slovo groteska používám ve smyslu a hloubce prožitku, které mu dal ve svých nejlepších groteskách Chaplin (např. Zlatého opojení, ze kterého si mnohé scény pamatuji dodnes, i když jsem ho viděl jen jednou a před více než čtyřiceti lety).

Dvě z reakcí lidí, které jsem na Veselé skoky vzal, na ukázku: "Jen jsem litovala, že nejsem na jevišti s nimi", "Hrají víc pro sebe než pro diváky". A ještě jeden citát. Na jednom z představení jsem seděl vedle - jak se později ukázalo (mluvil jsem s nimi o přestávce) - manželské dvojice choreografů z Ruska. Byli cca 15 minut celí nesví, protože si nebyli jisti, co si o tom všem mají myslet (to se Vám asi stane také). Pak však žena - asi byla, jak tomu u žen bývá, vnímavější - zvolala nahlas na celý sál "Veď oni umnyje!" a od té doby se oba výtečně bavili s ostatními. Obě dvě první představení jsou asi dvouhodinová - je to důležité, protože herci mají čas a prostor získat si pro svoji poetiku i nepřipraveného diváka. Ten, kdo se uvolněně nesměje ani po přestávce musí být neskutečný suchar a navíc ještě pod vlivem anestezie po komplikované resekci zubu moudrosti.

Představení Na Hlavu a Ve stanici nelze jsou postavena shodném principu "tanečních klipů". V druhém z nich doplněném ještě o náznak děje (kdybyste se ho však pokoušeli vyprávět, bude Vám k tomu stačit čtyři až pět vět). To umožnilo v tomto představení vybudovat i gagy s větším kontextem než je jedna scénka. Každý z diváků představení Ve stanici nelze se může svobodně rozhodnout, zda stráví dvě příjemné hodiny s empatickými mladými herci nebo více než jeden (virtuální) rok ("děj" je strukturován do pěti ročních dob) s osazenstvem malého nádraží, na kterém se to odehrává. A ať si vyberete tak nebo tak, budete unešeni. Na závěrečný "tanec s kolejnicemi a pražci" asi nezapomene nikdo.

Inscenační princip těchto představení byl v představení Ve stanici nelze doveden k takové dokonalosti, tak že není jasné, zda by v něm vůbec šlo ještě dál pokračovat. Možná pro to je třetí inscenace Babybox trochu jiná. Na scéně tančí 7 mladých lidí nepřetržitě asi 50 minut, neslezou ze scény. Baví se mezi sebou jen pomocí sedmi slov. Každý má své, které v různých situacích a kontextech opakuje. Je překvapivé, kolik slovních gagů tak lze vytvořit - je jich tolik, že místy dokáží úspěšně konkurovat gagům tanečním. Celkově je představení (na rozdíl od dvou předchozích) velmi - nenapadá mě jiné slovo - kompaktní, a má strhující tempo.

Já jsem se ke skupině Veselé skoky dostal tak, že jsem si přečetl, že v jejich představeních hrají tři členové mého oblíbeného ročníku DAMu (dva jsou tam dodnes). Zajímavé je, že z jiného - mladšího - ročníku, ve kterém mne de facto zaujala jediná herečka, se ve skupině objevila v představení Babybox právě ona - je to ta, která říká slovo "mír".

Nenechte se odradit mými neumělými bláboly a alespoň na jedno představení Veselých skoků alespoň jednou zajděte . Vždyť přece není ošklivější ta, jejíž milec nedokázal nalézt slova hodná její krásy. Jak už jsem se přiznal, soubor Veselé skoky miluji, ale nebudu žárlit, budete-li je mít rádi také. Určitě Vás to obohatí.