Česká taneční platforma 2010

 

Ryba

choreografie Lenky Bartůňkové

Ponec 16.dubna

 

Echoes

taneční vystoupení skupiny ME-SA a multiinstrumentalistky Gabriely Vermelho

Synagoga na Palmovce, 17.dubna 2010, 21:30

    Začnu s druhým představením Echoes, které mne velmi silně oslovilo. Skupina tří tanečnic, která si říká ME-SA vznikla při spolupráci s (jiho)korejskou choreografkou Ji-Eun Lee, jejíž díla interpretovaly. I já jsem jednu její choreografii v jejich podání viděl a v blogu o ní napsal glosu. Inscenace Echoes - nešlo jen o choreografii - ale skutečně o globálně pojaté divadelní taneční představení, ve kterém byl tanec hluboce propojen s prostředím, ve kterém se odehrával, a s hudbou, bylo jejich prvním samostatným počinem. Přizvaly si ke spolupráci vynikající multiinstrumentalistku Gabrielu Vermelho, která mne očarovala při představení Havran souboru Veselé skoky. Šel jsem tedy na mladé "staré známé". A rozhodně jsem nelitoval. I ve velké konkurenci českého tanečního divadla to byl mimořádně silný zážitek. 

 

   V prostoru synagogy je na začátku přítmí, jen místa, kde by v katolickém kostele byl oltář (moc se nevyznám v topologii synagog), jsou velmi skromně osvětlena. Leží tam s nohami opřenými o povalené lavice tři dívky. Několik minut je vidíme, jak se protahují. Teprve po začátku začátku hudby postupně vstávají, zůstávají však každá sama. Vždy se osvítí nějaký intimní prostor v synagoze a v něm jedna z nich sólově tančí - a scénář počítá s tím, že se (stojící) obecenstvo k příslušnému místu přesune. Druhé dvě tanečnice stojí bez hlesu každá na jiném místě ve tmě. Tanec vyjadřuje hluboce prožívané pocity nejistoty až strachu. Každá z tanečnic se vyjadřuje vlastním způsobem a zůstává se všemi problémy sama. Sílu výrazu podtrhuje prostředí staré duchovní stavby a především hudební doprovod, který, jak diváci v druhé polovině představení s překvapením zjistí, obstarává jediná žena - Gabriela Vermelho. Je totiž ve tmě, takže přesně netušíme, odkud zvuky přesně přicházejí.

    V druhé části představení se osvítí hlavní loď synagogy, dívky odstraní plachtu z hromady v boční lodi, ve které jsou polštářky pro obecenstvo. Tak se zjistí, že prkna, která dosud vadila v přesunech za tanečnicemi, mají posloužit jako lavice pro diváky. Nyní tančí dívky "dohromady" a za nimi je vidět i hudebnice.

    Hudba je zčásti předem nahraná, je však doplňována živými efekty - zpěvem, netradiční syrovou hrou na violu, různými netradičními bicími nástroji, mačkáním papíru těsně u mikrofonu, ... . Hudební složka tvoří mimořádně důležitou složku představení - i když pro puristy vlastně o hudbu v klasickém smyslu slova nešlo, spíše o koláž konkrétních zvuků vyvolávajících (i) hudební asociace. Protože nejsem nijak hudebně vzdělán, mohu to připodobnit k některým (kdysi avantgardním) směrům ve výtvarném umění, kdy malíři tvořili nové hodnoty tím, že se rozešli s klasickými strnulými principy akademického umění. Podstatným rysem určujícím kvalitu při tom bylo především to, že do svých děl dávali mnoho "ze sebe" a nešlo jen o (lacinou) provokaci (jako u jejich pozdějších "následovníků"). Troufnu si říci, že Gabriela Vermelho je zcela mimořádný talent, který se dovede vyjadřovat mnoha formami. Její životní elán, síla a opravdovost je obdivuhodná. Už se moc těším, kdy se s ní a s její tvorbou zase někdy setkám. 

 

    V programu jsem si přečetl, že inspirací k tomuto dílu byla i tvorba básnířky Silvie Plathové. I když jsem ještě žádné z jejích veršů nečetl, asi mi k chápání tohoto rozměru inscenace přispělo představení studentů DAMU, které jsem viděl na Zlovazu před dvěma roky - asi bych si jej po tomhle zážitku ze synagogy už dokázal lépe vychutnat. 

 

    Všechny tři tanečnice byly mimořádně dobré a do inscenace i samotného tanečního provedení daly ze sebe hrozně mnoho. Jistě si zaslouží, abychom uvedli jejich jména. Jsou to Hana Kalousková, Martina Lacová a Karolina Párová (neumím je rozlišit a jen doufám, že jsem poznal, která z nich je Martina Lacová, kterou jsem cca před rokem viděl i samostatně). Viděl jsem je jen dvakrát, ale už si troufnu každému doporučit návštěvu libovolného z jejich dalších projektů (nemám to slovo rád, ale zde "sedí"). Určitě tím získáte mnoho autentických hlubokých zážitků.

 

    Hrozně jsem se těšil na představení Lenky Bartůňkové Ryba, na které jsem v blogu napsal oslavnou ódu. Měl jsem kvůli autorce velkou radost z toho, že bylo narváno, i když tentokrát jsem způsobil návštěvu jen deseti diváků (na rozdíl od zrušeného představení na podzim, na které se chystalo skoro dvacet kolegů a studentů). I tentokrát se mi představení moc líbilo, ale už jsem nebyl tak "u vytržení". Z něj mne vyvádělo kromě jiných i to, že na představení jedni známí vzali s sebou celou rodinu i s dětmi, pro které to skutečně nebylo. Trpící děti seděly přímo přede mnou a nemohl jsem je nevnímat. To můj syn si to vychutnat dokázal (je však asi o 25 let starší). Tanečnice byly stejné a určitě stejně dobré jako při prvním představení, noví tanečníci však byly o poznání horší než jejich předchůdci. Také jsem marně čekal na některá konkrétní taneční čísla, která jsem si dobře pamatoval.   

 

P.S. Na další představení letošní přehlídky se už asi nedostanu, ale docela mne potěšilo, že z výběru, který autoři do přehlídky Česká taneční platforma zařadili, již znám více choreografií. O 100 Wounded Tears souboru DOT504 jsem tu napsal glosu, v blogu můžete najít i glosu o představení Mirky Eliášové Until I Find It (o jiné její velmi důležité akci mám již velmi dlouho rozepsanou další glosu). Viděl jsem i sólové představení Dory Hoštové Tore, o kterém jsem však nenapsal.

P.P.S. Udělalo mi velkou radost, když jsem se dodatečně dověděl, že cenu diváků na přehlídce dostaly tanečnice ze skupiny ME-SA za inscenaci Echoes. Je vidět, že diváci mají vkus a dovedou ocenit skutečnou kvalitu.

Staré lásky nerezaví

 

Edgar Allan Pú: Havran
představení skupiny Veselé skoky
28.prosince Divadlo v Celetné

 

    Skupinu Veselé skoky mám v oblibě již déle než čtyři roky. Viděl jsem jejich první tři představení dohromady určitě více než sedmkrát. A tak jsem byl strašně rád, že po dvou letech mají další premiéru - Havrana. Opět to byl vrcholný zážitek. Možná, že je dokonce tahle nová inscenace jejich nejlepší. Nic neopakují, ale zůstali svému (nikde jinde nevídanému) stylu věrni natolik, že se mi zdá, že by šlo to, že jde o jejich inscenaci, poznat z libovolné tříminutové ukázky (libovolného představení). Napsal jsem o nich do blogu glosu již před dvěma roky. Ani po čtvrtém představení nemusím na svém obdivu ani na charakterizaci jejich tvorby kupodivu nic měnit. Asi bych to obecně lépe nenapsal, tak se budu citovat:

... představení souboru nepředpokládají od diváka skoro nic. Nemusíte umět česky, nemusíte mít rádi tanec nebo divadlo, můžete být staříci, podnikatelé, intelektuálové, prosťáčci, flákači, workoholici či děti (ty raději až tak od 9 let), můžete mít dobrou či špatnou náladu, můžete být dokonce trochu "zapšklí" a - "bude to fungovat" (je děsné, jak jsou tahle jazyková klišé infekční). Všechna představení ... si Vás vtáhnou do svého světa aniž by vám ukradla ten Váš. Prostě léčba divadlem.

 A ještě jeden citát:

... jde o koncentrovanou radost ze života, neznečistěnou ničím dalším ("hlubokomyslným" ani "plytkým"). Nenajdete tam nic, co budete očekávat, ale - paradoxně - (skoro) vše, co byste si očekávat netroufli.

    Naštěstí už nemusím vymezovat čím tento soubor vlastně je, protože si sami dali výstižný podtitul "Originální pohybové divadlo". Přívlastek pohybové je zde daleko lepší než "taneční", které by asi šlo také použít. Všichni účinkující tančí skoro celou dobu "jak pominutí", ale tanec sám o sobě není cílem. Z každého jejich pohybu je patrné jak jsou všichni nesmírně pohybově nadaní a kolik tvůrčího úsilí věnovali "nácviku choreografe". Zároveň však v libovolném okamžiku dají přednost hereckému gestu před nějakou taneční figurou. Je to analogie "hereckého zpěvu". Mnohdy zpívající herec dokáže písněmi zaujmout víc než profesionální zpěváci. Především proto, že svými písněmi především sděluje myšlenku nebo náladu a nezáleží mu na tom, aby dodržoval zpěvácké kánóny a na tom, kam případně ulítne nějaká nota, ale na hereckém výkonu.        

 

    Výsledkem jsou nesmírně inteligentní představení. Kdyby tolik narážek a vtípků by mělo být realizováno v jedné hře (slovy) formou klasické činohry, tak by to bylo tak intelektuálské představení, že by to nešlo ve zdraví absolvovat. Ukazuje se tak, že nejen pro přírodní národy, ale i pro evropany je vyjádření pohybem natolik fundamentální, že ho jakékoli "kecání" nemůže nahradit.  Právě tohle je možná jednou z příčin, proč se tolik mladých herců věnuje (mimo svou hlavní práci v jiných divadlech) s takovou chutí věnuje veselým skokům. Je vidět, že i jim to dává hodně, stejně jako jejich obecenstvu. Léčba divadlem je tedy totální a obousměrná.

 

   Představení je volně inspirováno básní E.A.Poea Havran. Oproti minulým inscenacím drží tato víc pohromadě. Více než inspirací Havranem je to dáno spíš přínosem dvou hudebních hostů.

 

    Prvním je hráč na bicí a perkuse Vojtěch Kudrnáč. Kromě toho, že na něc hraje v několika souborech a skládá pro ně hudbu, učí hru na tyto nástroje i v ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou. Takového učitele bych (nejen) svým vnoučatům hodně přál.

     Druhou je multiinstrumentalistka a zpěvačka Gabriela Vermelho. Pěstuje word music, hraje s Talichovým komorním orchestrem, hraje a výborně zpívá.

     Oba se nejen podstatně podepsali na hudební stránce představení, ale zúčastní i tanečního běsnění ostatních, Gabrilela občas až na pomezí akrobacie.

  

    Z fotek programu je vidět, že soubor má mnoho členů a několik obsazení. V představení Havran, které jsem viděl, tančí tři dívky a tři muži. Všichni byli naprosto vynikající. Nejsem však schopen je vyjmenovat, i když jsem nejméně tři z nich viděl v minulosti v Disku, jen Evu Leimbergerovou z "mého ročníku" KČD DAMU, na který nemohu zapomenout.

 

    Samotná báseň Havran je jen východiskem (stejně tak dobře bychom mohli říci záminkou) pro představení. Uslyšíte tak Havrana v různých jazykových mutacích a "národních" zhudebněních, uvidíme mnoho nápaditých výtvarných pojednání tohoto tématu.

 

    Ale už o tom kecám (co jiného mi zbývá, když pohybově nadaný jsem nikdy nebyl) příliš dlouho, nedejte se tím odradit a jděte na jedno z nejsilnějších divadelních představeních, která jsou v Praze k vidění. Určitě to bude jeden z nejužitečnějších způsobů jak strávit večer.

 

P.S. Určitě si kupte program. Mimo faktů o E.A.Poeovi tam najdete i báseň E. A. Pú - básníka, který se narodil  koncem léta v dílně Veselých skoků jako "kříženec toho nejlepšího ze světové literatury". Skoro by se mi chtělo ji sem celou opsat, ale to by asi bylo nejen zdlouhavé, ale možná i protiprávní.