Tři zajímavé choreografie

Miniatura
choreografie Roser López Espinosa
Tao Te
choreografie Ference Fehér
Passo - duo
choreografie a provedení Ambra Senatore


Tanec Praha - EVROPSKÁ TANEČNÍ LABORATOŘ 1
Divadlo Ponec, 13.června

Týden po zahájení jsem po druhé navštívil  představení festivalu Tanec Praha a možná se mi tenhle večer líbil ještě o něco víc než ten první. Sestával se ze tří velmi rozdílných představení. Jedno však měla všechna tři společná - poctivou snahu autorů o hledání nových forem tanečního sdělení a vynikající výkony interpretů.

První inscenací večera byla Miniatura španělské choreografky Roser López Espinosy. Spolu s ní tančila druhá dívka Maria Campos Arroyo. Obě byly výborné. Trvalo nějakou dobu než si mne toto představení získalo. Obecně nejsem totiž velkým příznivcem různých filmových efektů na divadle. A tohle představení jich bylo plné. Začíná tak, že se z projektoru umístěného na scéně promítá taneční vystoupení za záda dvou dívek sedících na jevišti. Dívky ze různě hýbají, sahají si ve správnou chvíli na správné místo na zádech, převlékají se - a tak vznikají různé efekty. Tato část trvá poměrně dlouho. Teprve za nějakou dobu dívky vstanou a začnou tančit - a to už si mě získaly. Choreografie byla nevtíravá, ale hodně působivá asi především tím, že tanečnice předváděly své vlastní téma. Další použitou technikou byla obyčejná digitální kamerka položená na zemi před první řadou. Jedna z dívek před ní položila nohu a na konci jeviště tančila druhá tak, že to na plátně vypadalo, že tančí hned na noze hned pod nohou partnerky. Za chvíli si místo vyměnily a zase tančila první na ruce té druhé. Bylo to zajímavé a kupodivu  docela přirozeně působící. Bylo příjemné se na produkci těchto dvou španělských dívek dívat.

Druhá choreografie byla naprostým kontrastem. Nejen proto, že křehké dívky vystřídali dva tanečníci s velmi syrovým a mužným projevem. Jedním z interpretů byl opět autor choreografie - Ferenc Fehér. Ten vlastně mohl za to, že jsem si koupil lístek právě na tento večer. Zaujala mne totiž jeho choreografie uváděná na loňském festivalu. Partnera mu dělal o hodně mladší Ákos Dózsa. Oba tančili zcela dokonale, byl to možná nejlepší taneční výkon "mužského dua", který jsem kdy viděl. Inspirací k choreografii byla kniha čínského filosofa Lao-c'e Tao Te Ťing. Ne, že bych to poznal, ale bylo to v programu. Netroufl bych si vykládat význam předvedeného tance, ale byly v něm stopy po asijském bojovém umění, až úporná snaha o to něco dokázat a ovládnout partnera, střídaná okamžiky "harmonie s vesmírem".

Na počátku vidíme dva muže v podřepu jíst nějakou vánočku, na konci se po velmi dramatickém ději k nedojenému jídlu oba "filosoficky" vracejí. Tanec byl technicky a fyzicky mimořádně náročný, oba interpreti tančili jak o život, již v polovině produkce byli propoceni . Překvapilo mě, co všechno se dá dělat v saku (pro mne je to spíš svěrací kazajka). Mimořádně působivé představení "silového" tanečního stylu. Ferenc Fehér je prostě frajer.

Třetí část byla opět zcela jiná. Jmenovala se Passo -duo a tančila její autorka Ambra Senatore. Ke  konci představení se k ní připojila "její dvojnice" Caterina Basso. Na samém konci však divák vidí, že ve skutečnosti si tyto dvě ženy vůbec podobné nejsou a vše to byl mam a klam paruky a šatiček. To by však dnes, kdy ženy střídají účesy, barvu (některé i délku) vlasů a nehtů rychleji než kabelky, na představení nestačilo. Námětem choreografie bylo to, že nic nemusí být tím, jak to vypadá. Interpretka má obrovské osobní charizma, kterému velmi rychle podlehnete. I když to zní divně, napadla by mě při pokusu o popis projevu tanečnice dvě adjektiva: inteligentní a působivé. Tuhle ženy bych také moc rád ještě někdy viděl tančit.

Jestli to půjde takhle dál, je nutno těm, které program festivalu vytvářely, hodně nahlas poděkovat a těšit se, že budou mít příště stejně dobrou ruku (spíš je potřeba otevřených duší a plných kapes). 

Kabaret Prévert - Bulis

Kabaret Prévert - Bulis
soubor Divadla v Dlouhé
scénář a režie Jan Borna
klub Švandova divadla, 16.června 2011


Lístky na nejlepší představení Divadla v Dlouhé se shánějí dlouho. Již několik let jsem chtěl navštívit toto kabaretní představení. Až letos se mi to podařilo - možná i proto, že se kvůli další etapě rekonstrukce divadla hrálo na cizí půdě - na Smíchově. I kdybych však lístek neměl, asi bych se na něj tento den dostal, protože se právě konala "slavná stávka" a tak nebyl sálek úplně plný. Prostředí sklepního klubu Švandova divadla mi přišlo pro toto představení docela vhodné.

Kabaret je složen ze skladeb Jiřího Bulise (autor hudby k představením Divadla Na provázku v sedmdesátých letech) a několika skečů  Jacquese Préverta. Autor a režisér pásma Jan Borna i v něm ukázal mimořádný talent k "hudebním" představením (o některých jsem v blogu psal) - tentokrát by tam uvozovky vlastně být neměly. Všichni herci hrají na hudební nástroje (někteří na několik) a výtečně a s chutí a nasazením zpívají. Přesto, že se představení hraje již šestý rok, vůbec nevypelichalo a je stále svěží.  Při tom kvalita výkonu  herců vychází především z toho, že jsou dokonalí profesionálové a ne jen z nadšení. To ostatně u souboru Divadla v Dlouhé obdivuji vždy - profesionalita v jejich podání je jednoznačně kladem a neubírá jim na přesvědčivosti, mám proto u nich stejně autentický silný divadelní zážitek jako z představení v Disku (to je moje "domovské" divadlo). V některých jiných souborech je bohužel "profesionalita" jen výrazem vyhoření, machy a nezájmu.

Nemá cenu vypichovat jednotlivé aktéry představení, všichni byli výborní. Navíc tenhle typ představení je (v Bornově režie zvláště) jaksi z definice kolektivním dílem. Byl to příjemný večer, ocenil jsem i to, že se v kabaretu neobjevily laciné narážky na momentální situaci. I když to neznamená, že představení nebylo aktuální. Refrén poslední písně zní

"V této bláznivé době při mě stůj  " 

Kdyby se Vám podařilo sehnat lístky, určitě na tenhle kabaret zajděte, zdroj životního optimizmu potřebujeme všichni.

Granhøj Dans

Dance me to the end on/off love
na hudbu Leonarda Cohena
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 20 hodin

2men2mahler
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 22:15 hodin

Rok se s rokem sešel a zase je tu festival Tanec Praha - tentokrát se mi podaří vidět šest představení. A hned v den zahájení jsem stihl dvě. V Ponci byly k vidění dvě inscenace dánského souboru Granhøj Dans. Obě mne překvapila.

První inscenace byl vlastně koncert hudby Leonarda Cohena, který byl scénicky inscenován vedoucím souboru Palle Granhøjem. Vystoupení začínalo recitací Cohenových veršů a pantomimou dvou mužů, čekal jsem tedy komorní taneční představení na reprodukovanou hudbu, ale za chvíli se ozvala z temnoty scény hudba a zpěv. Chvíli jsem obdivoval dokonalost záznamu a ozvučení, jenže za chvíli se objevil celý "orchestr" - asi 15 hudebníků. Všichni krásně (i sólově) zpívali a v jednu chvíli bylo na scéně 9 kytaristů. Hudebně to bylo úchvatné. Taneční složku představení obstarávali jen asi čtyři tanečníci. Hudbu zdařile doplňovala, ale (pro mne) byla "jen" doprovodem. Představení se mi líbilo, ocenil jsem, že "taneční soubor" nerespektuje škatulky, ale pustí se do díla, které by vlastně patřilo žánrově trochu jinam. Neznám analogii na české scéně.

Větší část publika na druhé představení nezůstala - a o hodně přišla. Nejprve byly vyhlášeny výsledky České taneční platformy - najdu-li  čas, napíši o nich samostatnou glosu.

Oba tanečníci představení 2men2mahler předvedli udivující fyzickou kondici, akrobatické schopnosti i nadání ke "klaunským" výstupům, že by všichni představitelé "nového cirkusu" museli závidět. Tolik pohybových (a zvukových) nápadů se málokdy do jedné hodiny vejde. Oba používali celou řadu pomůcek: Velmi vtipně tyč, ale i dva kompresory, kterými jednak vyluzovali různé zvuky, jednak nafukovali balonky do falických symbolů. Při tom to většinou (alespoň pro nás, co na taneční a pohybové divadlo chodíme častěji) nebylo laciné a mělo to i svoji poezii tance, která není cirkusová. Hodně jsem obdivoval pohybovou fantasii autorů. Na celkovém dojmu se podstatně podílel hudební doprovod - kromě reprodukované balkánské hudby především živá interpretace Mahlerovy hudby houslistou a vynikajícím zpěvákem, která vytvářela zajímavé protiklady s tím, jak a kde je obvykle interpretována. Bylo by zajímavé vidět reakci koncertního publika, kdyby mu k Mahlerovi promítali klipy s těmito tanečníky. 

Já bych Tohle představení bych hodně rád viděl ještě jednou, ale do Dánska kvůli tomu asi nepojedu.

Byl to hodně slibný začátek festivalu.

Nenechte si ujít výstavu "Konec avantgardy?"

Konec avantgardy?
Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu
výstava v Městské knihovně , 26.5.-25.9.

Předsevzal jsem si,  že budu v blogu víc psát i o výstavách, které mne zaujaly, ale nedodržel jsem to. Hlavním důvodem je, že nestíhám napsat glosy ani o divadlech. A také se mi na mnoho výstav, které jsem chtěl vidět, nepodařilo zajít. Tahle výstava je ale výjimkou. Považoval bych za neodpustitelné, kdybych se nepokusil na ni upozornit.

Je to už několikátá výstava v této galérii, která se odvážně a úspěšně snaží vypořádat s obtížným tématem. Kurátoři i výtvarníci odvedli velmi poctivou a kvalifikovanou práci. Kvalita instalace dle mého názoru snese srovnání s jakoukoli výstavou v zahraničí. Návštěva výstavy přispěje (určitě nejméně pro moji generaci) k lepšímu pochopení doby, o které pojednává a v které jsou kořeny všeho toho, co nás následně potkalo a v čem jsme prožili první půlku života. Je na ní mnoho prací autorů, o kterých jsem sice slyšel nebo četl, ale vlastně jsem jejich tvorbu neznal. Kromě toho uvidíte i mnoho obrazů od autorů, které jste pravděpodobně neznali. Nejsou tam jen obrazy, velkou pozornost věnuje výstava i fotografii a různým dokumentům. Jak už jsem v této galérii zvyklý, doprovodný text k jednotlivým částem výstavy je velmi zajímavý a napsán tak, že je srozumitený a vystihuje poměr kurátorů k jednotlivým aspektům tématu aniž nějak znásilňoval postoj návštěvníků. Takže se nevyplatí jej "přeskakovat", což na většině výstav ( po přečtení několika prvních) dělám. Chtěl jsem si koupit katalog, ale cena přes 1300 mě (zatím?) odradila. Určitě však na výstavu půjdu ještě alespoň jednou.