Jak jsem se ztratil - lahůdka z Dlouhé

Ludvík Aškenazy - Jan Borna: Jak jsem se ztratil aneb Malá Vánoční povídka
Režie: Jan Borna
Hudební aranžmá: Milan Potoček a Jan Vondráček

Divadlo v Dlouhé je tak dobré, že je škoda, když člověk některou jejich inscenaci mine, proto se snažím.  Možná se podaří, že uvidím všechny inscenace kromě jedné. V rámci této "akce" jsem navštívil hru Jak jsem se ztratil. Mají ji na rertoáru již od roku 2000 a podle údajů z webu již měla 340 repríz. A při tom na nasazení herců se to nijak negativně nepromítlo. Je to neskutečně kvalitní a poetické představení, které by jiný režisér a jiný soubor takhle asi nedokázali. Publikum bylo věkově neuvěřitelně rozmanité. Určitě jsem tam nebyl ani zdaleka nejstarší a kousek ode mne byly holčičky tak pětileté.  Asi představení  nedokáži charakterizovat lépe než podtitul, který mu dal autor

Divadelní revue pro nás, kteří jsme byli mladí v šedesátých letech,
a hlavně pro naše děti (a vnuky).

Bohužel jsem si to nepřečetl předem a tak mne nenapadlo vzít vnoučata s sebou, ale už mám lístky na březen, takže to napravím.
Ludvík Aškenazy psal krásnou češtinou, pamatuji na povídku Malý Alenáš. Za normalizace musely být i jeho knihy z veřejných knihoven vyřazeny. Hrdinná knihovnice je však nezlikvidovala, ale vytvořila z "ilegální" fond, ze kterého půjčovala jen prověřeným. Měly jsme tak několik měsíců Praštěné pohádky od Aškenazyho. Byla to nejmilejší kniha mé nejstarší dcery. Teď si uvědomuji, že se musím podívat, jestli se někde nedostanou.

Celý sbor hraje (nejen jako herci, ale i jako muzikanti) skutečně výborně a s očividnou radostí ze života. Nemá cenu někoho vydělovat. Snad jen představitele hlavní role Pavla Pavla Tesaře, který hraje malého chlapce obrovsky přesvědčivě a navíc krásně zpívá. Jako všechny inscenace Jana Borny je představení působivé i hudebně. Tento večer přidávali sedm písní. Naposled Jedu domů po trati ..... z filmu Alois Nebel. I když jsem ho viděl a píseň jsem několikrát poslouchal na netu, teprve zde jsem si plně uvědomil, jak je dobrá - a byl z ní naměkko.

Představení patří k tomu nejlepšímu, co můžete v Dlouhé (a tím pádem i vůbec) vidět. Neváhejte!

Furianti z Dlouhé

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti
režie Jan Borna
soubor Divadla v Dlouhé
divadlo Pod Palmovkou 19.6.

Už mi docházejí superlativy, jde o naprosto dokonalou inscenaci. Podílí se na tom celý soubor Divadla v Dlouhé. Jan Borna opět dokázal, že v kategorii (kterou de facto sám vytvořil) "hudební činohry" nemá sobě rovna (aspoň v Praze). Je naprosto obdivuhodné jak lehce jeho inscenace plynou, aniž by při tom cokoli ztrácely na závážnosti tématu. Jeho herci mu rozumějí a dovedou se do hry zapojit způsobem, který se jen tak nevidí. S přípravou tohoto představení pomáhali jako asistenti režie i dva z nich Miroslav Hanuš a Jan Vondráček.
Bylo by nesmyslné chválit výkony jednotlivých herců, protože všichni na place váleli. V tomto představení není malých rolí ani herců "do počtu". Omezím se proto jen na to, že jsem moc rád, že v tomto souboru zakotvil Jan Meduna z jednoho z mých oblíbených ročníků v Disku - a svou výbornou hrou na trumpetu posílil band herců tohoto divadla. Byl jsem v posledních měsících na čtyřech představeních Divadla v Dlouhé - a tak už začínám znát a mít rád všechny herce téhle výtečné a sehrané party.
Už se těším, že na ně půjdu na podzim znovu. Je obdivuhodné jak široký mají repertoár a na jaké úrovni ho zvládají.  Zajděte do tohohle divadla a neprohloupíte.
 

Kabaret Prévert - Bulis

Kabaret Prévert - Bulis
soubor Divadla v Dlouhé
scénář a režie Jan Borna
klub Švandova divadla, 16.června 2011


Lístky na nejlepší představení Divadla v Dlouhé se shánějí dlouho. Již několik let jsem chtěl navštívit toto kabaretní představení. Až letos se mi to podařilo - možná i proto, že se kvůli další etapě rekonstrukce divadla hrálo na cizí půdě - na Smíchově. I kdybych však lístek neměl, asi bych se na něj tento den dostal, protože se právě konala "slavná stávka" a tak nebyl sálek úplně plný. Prostředí sklepního klubu Švandova divadla mi přišlo pro toto představení docela vhodné.

Kabaret je složen ze skladeb Jiřího Bulise (autor hudby k představením Divadla Na provázku v sedmdesátých letech) a několika skečů  Jacquese Préverta. Autor a režisér pásma Jan Borna i v něm ukázal mimořádný talent k "hudebním" představením (o některých jsem v blogu psal) - tentokrát by tam uvozovky vlastně být neměly. Všichni herci hrají na hudební nástroje (někteří na několik) a výtečně a s chutí a nasazením zpívají. Přesto, že se představení hraje již šestý rok, vůbec nevypelichalo a je stále svěží.  Při tom kvalita výkonu  herců vychází především z toho, že jsou dokonalí profesionálové a ne jen z nadšení. To ostatně u souboru Divadla v Dlouhé obdivuji vždy - profesionalita v jejich podání je jednoznačně kladem a neubírá jim na přesvědčivosti, mám proto u nich stejně autentický silný divadelní zážitek jako z představení v Disku (to je moje "domovské" divadlo). V některých jiných souborech je bohužel "profesionalita" jen výrazem vyhoření, machy a nezájmu.

Nemá cenu vypichovat jednotlivé aktéry představení, všichni byli výborní. Navíc tenhle typ představení je (v Bornově režie zvláště) jaksi z definice kolektivním dílem. Byl to příjemný večer, ocenil jsem i to, že se v kabaretu neobjevily laciné narážky na momentální situaci. I když to neznamená, že představení nebylo aktuální. Refrén poslední písně zní

"V této bláznivé době při mě stůj  " 

Kdyby se Vám podařilo sehnat lístky, určitě na tenhle kabaret zajděte, zdroj životního optimizmu potřebujeme všichni.

Dva večery s Janem Bornou

Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer:

Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách

úprava textu a režie Jan Borna a kol.

Divadlo v Dlouhé, 9.září 2009
 

Arnošt Goldflam: U Hitlerů v kychyni

režie Jan Borna

Divadlo v Dlouhé, někdy na podzim 2009
 

    Některá předsevzetí se uskutečňují strašně těžko (a to i když je člověk totální nekuřák a nikdy moc nechlastal). Před časem jsem si předsevzal, že bych rád viděl víc představení, které v Divadle v Dlouhé režíruje Jan Borna.

    Po prázdninách jsem využil ochablosti návštěvníků této scény a podařilo se mi poměrně snadno sehnal lístek na Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách. Je to zdařilá parodie na reklamní kampaně všeho druhu. Na scéně vidíme tři kravaťáky, kteří se nám snaží vnutit svůj produkt "kondenzovaného" Shakespeara a přesvědčují nás o tom, jak je jejich nabídka výhodná finančně i kolik času ušetříme a při tom budeme ve společenské konverzaci mít výhodu i před těmi, kteří Shakespeara skutečně viděli nebo četli. Celkový dojem doplňuje i zhuštěné vydání všech Shakespearových sonetů na jedné stránce v programu. Jistě jste také viděli v telce reklamu na "WS něco". Tušili jste, že ta zkratka jsou iniciály slavného alžbětinského dramatika? Nyní se tedy objeví s aktovkami s tím nápisem na jevišti tři herci. Jsou na všechno sami. V různých bednách mají přichystány rekvizity k jednotlivým představením.  V inscenaci výborně hrají Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček. Přestavení trvá přes dvě hodiny bez přestávky a pochopitelně nemůže držet vrcholné tempo po celou dobu. Střídají se tedy "super" čísla s o trochu slabšími, ale nenudíte se ani chvíli. Pravděpodobně nejsilnější je "zrapovaný" Othelo, na kterého jistě nezapomenete. Však ho také opakují jako přídavek. Je to mimořádně kvalitní divadlo.

    Druhým představením, které se mi podařilo shlédnout, byla inscenace U Hitlerů v kuchyni, kterou jsem již viděl v podání herců Národního divadla jako scénické čtení v divadle Kolowrat. Inscenace v Dlouhé je pojata jako nápaditá (hudební) show, jejíž scénky drží pohromadě svými spojovacími texty sám autor hry Arnošt Goldflam. Jde o nápaditý pohled na "obyčejné lidské" stránky jedné z nejzrůdnějších postav historie. Hitlera v různých situacích hraje postupně pět herců. Dosahuje se tím dalších rozměrů komických situací. Všichni herci hrají a zpívají obrovsky dobře. Inscenace se mi  velmi líbila, i když mne scénické čtení v Národním asi zaujalo o něco více (možná především proto, že to bylo první setkání s tímto kvalitním textem).

    Jan Borna má mimořádné schopnosti k velmi muzikálním inscenacím, ve kterých dokáže zapálit k mimořádným výkonům všechny účinkující. Jeho cit pro výběr vhodných písní muziky obecně nemá u nás obdoby. Spolu s Hanou Burešovou drží Divadlo v Dlouhé na hodně vysoké úrovni. Přišli byste o hodně, kdybyste si nenavykli tohle divadlo navštěvovat. 

Jděte do .... Dlouhé!

 

    Tohle není obvyklá glosa, ale doporučení návštěvy jednoho z nejkvalitnějších divadel v Praze. Platí to obecně, ale speciálně bych chtěl upozornit na tři představení.

    Jedno z nich jsem v Dlouhé viděl. Je to vynikající inscenace Jana Borny Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. K napsání glosy se ale nějak nemohu dostat a není tak jisté, že to stačím ještě v době, kdy se bude hrát. Určitě na to jděte. 

    Další výborné hry dvě jsem sice viděl, ale s jinými soubory. Jsou to:

U Hitlerů v kuchyni, vynikající text  Arnošta Goldflama, který jsem obdivoval jako scénické čtení v Národním divadle.

Komunismus, velmi silná hra Viliama Klimáčka, kterou jsem viděl ve slovenském originále. Tu teď uvádějí v Dlouhé jako scénické čtení.

 

Naida

        derniéra představení KALD DAMU
        25.5.2009 Disk

    V minulé glose jsem konstatoval, že se budu muset k čekajícím námětům na glosy chovat jako k zásobníku. A protože se předsevzetí mají  - alespoň někdy - dodržovat, tak tedy zásobník .....

    Právě jsem se vrátil z Disku a pln zážitků se ti svěřuji, můj "deníčku". Představením jsem byl nadšen. Nedivil bych se, kdyby na něj (a možná i na ostatní představení téhle party) divadelní kritika jednou vzpomínala jako na první kus Voskovce a Wericha West Pocket Revue. Ostatně proč chodit pro příměry tak daleko, když už i já pamatuji něco obdobného. Nemýlím-li se, tak druhým představením (tehdy) liberecké Ypsilonky byla Carmen nejen podle Bizeta, také na operní námět. Mám to představení stále před očima (a to jsem ho viděl jen dvakrát), že bych o něm asi mohl ještě dnes klidně napsat dost podrobnou glosu. Jenže, jak jsem si našel na Síti, bylo to už před 43 léty - to by byl panečku zásobník. Taky jsem se tam dočetl, že o tomhle představení Ypsilonky natočil Evald Schorm krátký film. Neznám ho, ale zkuste si ho někde najít. Určitě to bude stát za to. A kdyby byl ke stažení, dejte mi vědět, kde.

    Svou první glosu o představení v Disku v této sezóně (to byl ale soubor KČD) jsem zakončil popisem pocitů, které jsem měl při děkovačce. Bylo by tedy stylové, abych popsal - neméně silné pocity, která ve mě vyvolala děkovačka (souboru KALD) při představení posledním (nejen pro mne - byla to derniéra této hry a jedno z posledních představení těchto studentů v Disku). Ze všech herců byla vidět radost z práce a (navzdory rozvernosti představení - to je blbost, mimo jiné právě proto) oprávněné herecké sebevědomí. Umějí to a vědí to.

    Jen tím, že příprava operní inscenace trvá velmi dlouho si lze vysvětlit, že Národní divadlo (které ostatně nechá kouzelník během představení Naida na dvě minuty zmizet) se nebálo konkurence souboru KALD a přišlo několik týdnů po premiéře Naidy se svojí verzí modernizované Rusalky. Však také dostali od kritiků (i když žádný z nich neodhalil pravé důvody) co proto.

    Představení je inspirované Rusalkou do té míry, že první část je doslovným přehráváním původního Kvapilova libreta, které Dvořák tak proslavil. Nevystupují zde ale obvyklé postavy, ale ikony moderního světa - poručík Colombo, Mick Jagger, Nscho-tschi, Marylin Monroe, Laurel a Hardy, James Dean a Madonna. Své si řekne, dokud není dirigentem vykázán do patřičných mezí, i Ježíš Nazaretský. Rusalku hraje - a dokud se nevzbouří - i výtečně zpívá Josef Guruncz. Všichni herci při přehrávání operního libreta důsledně a vynalézavě předvádějí a domýšlejí základní atributy postav, které hrají. Tak dobře, že by jednotlivé postavy jistě dokázali pojmenovat i diváci, kteří si nevzali program. 

    Po jisté době se herci vzbouří proti dirigentovi a začíná volné pásmo inteligentních monologů, dialogů, skečů a písniček. Přítomné matematiky v hledišti (ano byli tam i jiní matfyzáci) mohlo potěšit názorné předvedení toho, jak strašný by byl svět bez číslovek. Vše má ohromný spád a diváci si to pěkně užijí. Celé představení provází živá hudba, scéna je velmi jednoduchá, ale velmi účinná. Kontrapunktem k tomu, co se děje na jevišti, je předčítání z teoretizujících teatrologických statí názorně ilustrované výstupy dvou kamenů (kulatého a kostky) v loutkovém divadle. Loutkáři Ondřej Mueller (nemám správné u na klávesnici) a Jakub Vašíček přidali ještě asi 10 minutové loutkové představení po děkovačce.
Myslím, že právě na této inscenaci se projevilo, že jedním z učitelů tohoto ročníku byl Jan Borna

    Píši tuhle glosu skutečně v noci po divadle, dochází mi síly, ani dvě skleničky portského to nezachrání. Musím končit, už se nedostane na poznámky o jednotlivých hercích. Ale to nevadí. Za prvé to bylo skutečně kolektivní dílo a za druhé ve frontě na glosy jsou ještě další dvě představení téhle fajn party. Dám si třetí skleničku mého oblíbeného portského a půjdu s přáním, abych se v divadle zase někdy tak dobře pobavil, spát. Příští pokus je za tři dny v Semaforu. Dobrou noc.

Oněgin byl Rusák

  

      divadlení pásmo na motivy knihy Ireny Douskové napsal spolu s autorkou Jan Borna, který má i režii                   

    Tak jsem se zas jednou dostal do Divadla v Dlouhé a zase se mi tam hodně líbilo (i když, jestli se nemýlím jsem o něm v blogu psal jen jednou - o výtečné inscenaci Faidra, musím to někdy dohnat). Oproti klasickému tématu šlo tentokrát o kus z nedávné minulosti (pro mě dokonce skoro současnosti).

    Irena Dousková po velkém úspěchu, který měla její próza Hrdý Budžes, jejíž dramatizaci až na divadelní Parnas vynesla svým výkonem Bára Hrzánová, napsala i další knihu o tom, jak vnímali normalizační dusno a bezčasí mladí lidé. V Hrdém Budžesovi vidíme dobu očima žákyně základní školy. Oněgin byl Rusák pojednává o radostech a strastech gymnazistů "za komunismu" osmdesátých let. Úspěch Hrdého Budžese nebyl pro inscenátory vůbec výhodou, spíš naopak, bylo velmi těžké nezklamat naděje a očekávání, se kterými diváci přicházeli. Přímo geniálním nápadem bylo vytvořit divadelní pásmo, v němž skoro žádná scéna netrvala déle než pár minut (s výjimkou téměř realistického inscenování prvomájového průvodu s obecenstvem), ale dohromady dosahovaly velké účinnosti a především byly velmi věrohodné. O to, aby obecenstvo celé  představení (trvá skoro tři hodiny) vydrželo svěží, se starají velmi kvalitně (jak po stránce inscenační, tak především hudební) uváděné písně té doby. 

     Všichni herci hráli výtečně a především velmi přesvědčivě. Není vůbec jednoduché hrát věrohodně gymnazisty (kolik takových úspěšných pokusů jste viděli?). Mimořádné byly kvality předvedených písní. O spád inscenace se zasloužila i velmi nápaditá scénografie (tím je asi toto divadlo proslulé).

    Návštěvu představení doporučuji zcela všem, všichni si přijdou na své. Nejen ti, kteří tyto časy pamatují. Když jsem na tom byl já, byla většina diváků ve věku gymnasistů a bavili se skvěle a nepochybuji, že se o nedávné historii dověděli z téhle inscenace daleko víc (a hlouběji) než z jiných zdrojů.

P.S. Našel jsem nějaký starší časopis s kritikou na knihu Oněgin byl Rusák a zase jsem jednou nevěřil svým očím. Kritik (nebo to byla kritička?) knize vytýkal, že se autorce podařilo jen (sic!!!!) realisticky a věrohodně zobrazit dobu, ale bohužel(?) za cenu, že se nevěnovala hlubším zamyšlením nad příčinami tehdejšího stavu.  Nevím jak vy, ale mě je u takových (nevěrohodných) kritik bohužel o příčinách zcela jasno.

P.P.S. Většinou jsem v Dlouhé viděl inscenace Hany Burešové. Teď vidím, že budu muset dohnat i ty, které vytvořil Jan Borna. Má velký múzický (a muzikantský) talent a jde o mimořádnou osobnost. Doporučuji vám najít si interview, které s ním měla nedávno Pavlína Wolfová v Reflexu.