Komunizmus

 

představení bratislavského Divadla Archa
na námět Juraje Kukury na psal Viliam Klimáček
režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer
v hlavních rolích Zdena Studénková a Juraj Kukura
Činoherní klub, 18.listopadu

    Ano, není to chyba, název je slovensky.

 

    Opět jsem měl to štěstí a viděl výborné slovenské divadlo. U příležitosti výročí listopadu 1989 hostovalo v Činoherním klubu se třemi představeními bratislavské divadlo Aréna, kterému šéfuje Juraj Kukura. Podařilo se mi jít na třetí z nich, které mělo název Komunizmus. Mám trochu strach z divadelních kusů, které se snaží o (bohužel mnohdy lacinou, povrchní a konjunkturální) kritiku minulého režimu. Tohle však bylo vskutku dokonalé divadlo. Námětu Juraje Kukury se ujal vynikající slovenský dramatik Viliam Klimáček (možná jste od něj viděli hru Hypermarket, kterou uvádělo v jednom z ročníků "Boudy" pražské Národní divadlo, ta mě však nijak zvlášť neoslovila). Tentokrát to bylo jiné kafe.

 

    V prvém dějství vidíme tříčlennou rodinu, jak ve svém panelákovém bytě oslavuje matčiny narozeniny. Matka je lékařka, její muž je vyhozený z místa ředitele a ze strany, ale smí pracovat v archivu. Jejich syn se nějakým zázrakem přesto dostal na studium medicíny a jedním z hlavních témat konverzace je strach, aby ho nevyhodili. Tyto obavy posiluje mladíkova nerozvážnost s níž  půjčil svým spolužákům zakázanou knihu Orwellův Rok 1984. Velmi vtipné a inteligentní dialogy i situace jsou velmi přesně odpozorované. Nejde však o prvoplánové vtipy, ale o dost přesnou charakterizaci atmosféry, kterou si ještě pamatujeme. Drobné radosti např. nad tím, že se jim podařilo sehnat nedostatkový prací prášek, nemohou zakrýt to, že  dominantním a všude obsaženým pocitem je strach. Není zcela jasné z čeho, ale o to není ten strach menší. Jen tak mimochodem se dozvíme i to, že matčin otec je známý režimem již dlouho pronásledovaný spisovatel. K dokreslení situace přispívá i soused, který kromě toho, že je domovním důvěrníkem, občas pomáhá rodině i něco spravit a při tom je neodbytně ve stylu  Bretschneidera zásobuje "protistátními" vtipy. Od něj se také dovídáme, že oslava narozenin se odehrává právě v den, kdy je v Moskvě pochováván Jurij Andropov. Manžel svoji situaci snáší očividně špatně a propadá do téměř hysterických záchvatů např. nad tím, že jim byl odpojen telefon a na nový nemají "pro množství jiných žadatelů" nárok. První dějství končí tím, že zazvoní policie a odváží otce. Na výslech?

    V druhém dějství jsme svědky policejních praktik při výslechu, dozvídáme se, že dobromyslný soused je ve skutečnosti plukovníkem STB. A diváci si začínají myslet, že vědí, o čem hra je. To je ale velký omyl. Ukazuje se, že otec podepsal již v roce 1965 (původní chybu jsem opravil na základě upozornění čtenáře) STBákům spolupráci a oni se ho teď snaží opětovně vydírat a získat tak přístup k ukrytým spisům jeho tchána. Využívají k tomu i milostný románek jeho ženy, kterou špehovali a nafotili. Muž však odolá. Je ale jasné, že tentokrát se jeho žena o jeho spolupráci všechno doví.

    V pozadí scény je obrovská ležící bysta Jurije Andropova, na jejímž obličeji se jako na horách odehrává třetí dějství, kdy zjišťujeme, že jde o "antickou" tragédii, která bez slitovaní mele osudy všech hrdinů. Většina tohoto dějství je dialog muže s ženou. Ta se dověděla, že muž podepsal spolupráci ještě před tím než se s ní v roce 1965 seznámil. A že byl de facto na její rodinu kvůli jejímu otci nasazen. Pochopitelně ji nemohou zklidnit mužova slova, který vysvětluje důvody, které ho k podpisu spolupráce vedly, ani tvrzení, že si ji vzal skutečně z lásky, že ji celý život miloval, i když sama vnitřně ví, že je v nich mnoho pravdy. Muž vyjadřuje tragiku jejich (našeho tehdejšího) postavení konstatováním, že komunismus je tu navždy a tak nemá cenu se tomu vzpouzet. Žena od něj odchází, ale syn, i když ho původně odvrhl, se snaží vyřešit svoji situaci tím, že požádá o vstup do strany.

 

    Nemá cenu pokoušet se takhle převyprávět obsah hry. Mimo jiné i proto, že její poselství je silnější než (jakkoli silný) příběh sám. Pochopitelně (přesně) takovýhle osud nepotkal mnoho lidí, ale přesto je hra neobyčejně věrohodná ve svém vyznění. Také se neptáme kolik lidí potkal osud krále Oidipa a přesto se s tou látkou pokoušejí vyrovnávat celé generace.

 

    Asi nejlépe vše charakterizuje definice komunismu, která pochází od ženina otce, že "Komunismus je strach" (možná se to dotkne mnoha slušných "věřících", kteří budou pro sebe nebo nahlas namítat, že to je jen stalinská nebo sovětská deformace té vznešené ideje, ale měli by si uvědomit, že jiný než sovětský komunismus nikdy v praxi neexistoval - třeba to není náhoda).      

    

    Na tom, jak výborná inscenace to byla měli kromě autora, režiséra a scénografa pochopitelně hlavní zásluhu všichni výborní herci. Především Zdena Studénková a Juraj Kukura v hlavních rolích. Oba mají  mimořádný smysl pro střídání komických a tragických poloh. Navíc ta trocha patosu, kterou si látka vyžaduje, zní ve slovenštině podstatně přirozeněji než v češtině. Asi na jejich výkony do smrti nezapomenu - a myslím si, že by to byla pravda i kdyby mě bylo třeba o čtyřicet let méně. Byl to vrcholně silný divadelní zážitek.

 

    Totéž divadlo uvádí již několik let let hru o prezidentovi Šlovenského štátu Tisovi, kde hlavní roli hraje Marián Labuda. Hodně bych ji chtěl vidět. Hráli ji tentokrát i v Praze, ale nemohl jsem (a asi bych ani nedostal lístky). 

P.S. Dověděl jsem se, že hru Komunizmus uvádí Divadlo v Dlouhé v českém překladu jako scénické čtení.