Jarek Wolfgang Amos Nohavica Mozart

 

    Wolfgang Amadeus Mozart: 
        Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni

        představení Národního divadla moravskoslezkého Ostrava

        libreto přebásnil Jaromír Nohavica

        Stavovské divadlo 22.února  

    Tak jsem se opět vypravil na operu. V rámci festivalu Opera 2009, jehož cílem bylo představit tvorbu všech českých operních souborů pražskému publiku, uvedl ostravský operní soubor  Mozartova Dona Giovanniho. Ostravské divadlo - a opera především - má výbornou úroveň a pověst. Snaží se o angažování mnoha zahraničních umělců i o nestandardní postupy. A má u diváků velký úspěch.

    Přiznám se, že hlavní motivací bylo, že libreto přebásnil Jarek Nohavica. Těšil jsem se na titulky, jenže ty nebyly (asi si budu muset někde sehnat text). A to, že se zpívá česky, bylo poznat jen občas. Přesto jsem nebyl vůbec zklamán. Ale k tomu se dostanu až posléze.

    Pokud vím, Jarek Nohavica přebásnil již jedno libreto Mozartovy opery - Cosi fan tute. Tehdy šlo o projekt vskutku Cimrmanovských ambicí. Divadlo si objednalo od Nohavici český text, ale pak v rámci zvýšení kvality inscenace svěřilo většinu rolí zahraničním zpěvákům. Prý Nohavica přebásní i  Figarovu svatbu.

    Jak jsem si vzpomněl, viděl jsem Dona Giovanniho (naživo v divadle) již třikrát. Poprvé ve Státní opeře.  Viděl jsem ho v rámci předplatného na nedělní odpolední operní představení asi před deseti lety. Měl jsem  předplacenou na nedělní odpolední operní představení lóži. Přivedla mě k tomu jednak vskutku náborová cena, jednak velká očekávání od opery mého oblíbeného hudebníka Emila Viklického Faidra, která tehdy vyhrála nějakou soutěž o nejlepší novou operu. Opera Faidra, přesněji řečeno její inscenace, mě pak velmi zklamala, ale předplatné lóže jsem udržoval dva nebo tři roky, pak už se mnou nikdo z rodiny nechtěl chodit.  

    Představení Don Giovanni ve Státní opeře bylo zajímavé tím, že v jednom představení uvedli dvě opery na stejné téma. Autorem první byl Giuzeppe Gazzaniga a její libreto bylo přímou inspirací pro Mozartova libretistu. Tato opera byla uvedena v Benátkách osm měsíců před světovou premiérou slavné Mozartovy opery, která byla uvedena v druhé části inscenace. Bylo tak názorně vidět, jak velký byl talent Mozartův a co vše do opery Donem Giovannim přinesl.

    Několik měsíců po tom jsem viděl inscenaci Mozartovy opery ve Stavovském divadle. Z hlediska pěveckých výkonů byla o několik tříd lepší než představení ve Státní opeře. Z režijního hlediska šlo o pokus přenést děj "do současnosti". Donna Elvira jezdila po rampě s kufrem na kolečkách a na jeviště přijela i škodovka. Bylo to trochu násilné. Mě to příliš nevadilo, ale mnoha lidem ano.

    Ale zpátky k ostravské inscenaci. Také byla posunuta v čase, tentokrát někam do třicátých let dvacátého století. Vyznění díla to však rozhodně neublížilo, rozhodně méně než v pražské inscenaci. Scéna byla nápaditá, ale sloužila inscenaci a neupozorňovala na sebe samoúčelně. Pěvecké výkony byly (pokud to jsem schopen posoudit) také výborné. Prostě názorný příklad toho, že v Čechách (ano, na Moravě a ve Slezku) umíme dělat výbornou operu i v oblastních divadlech. Prostě příjemně strávený večer. 
 

M³z
aneb můj malý mariánský zážitek

    Tahle glosa vznikla jako odpočinkový byprodukt připravované glosy o filmu Ivetka a hora, jehož hlavní hrdinkou je mladá žena, které se jako dívce zjevila Panna Maria - jde o jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl.

    Mám takový zvyk, že čtu skoro všechny vývěsky, které na svých cestách po ulicích potkám. V dolní části Ječné ulice, těsně nad kostelem sv. Ignáce, je vývěska nějakého katolického spolku. Jednoho dne asi před třemi roky tam byla kouzelná vyhláška, která upozorňovala na to, že

"Farnost Neposkvrněného početí Panny Marie pořádá praktické kursy plánovaného rodičovství"

    Bohužel jsem neměl u sebe foťák, tak to nemám zvěčněno. Přečetl jsem si to cestou na přednášku na Karlov a zaujalo mne to natolik, že jsem nedokázal na tuto jedinečnou příležitost studenty při přednášce neupozornit. Tohle moje extempore nemělo - pokud se pamatuji - žádný ohlas. Ale, když jsem šel kolem nástěnky druhý den znovu, už tam vyhláška nebyla. Jsou pro to možná tato vysvětlení:

1. Došlo k tomu nezávisle na mé informaci.

2. Má informace studentům na to měla vliv:

     a. buď moji studenti kursy zcela zaplnili

     b. nebo někdo mé upozornění špatně pochopil
            a vyzval autory, aby to raději stáhli

    I když vím, že je to krajně nepravděpodobné, hrozně by mne potěšilo, kdyby nastala možnost 2.a. . Již to, že je to v principu možné (vzpomeňte na filosofické přednášky o všech možných světech), mne naplňuje uspokojením a obrovským životním optimismem. Mnohé naše představy a touhy nám mohou pomáhat i když nedojdou svého naplnění. A navíc není vůbec nutné zjišťovat zda k onomu naplnění fakticky došlo nebo ne.

    Stopa, kterou vyhláška v mé mysli zanechala, byla tak hluboká, že jsem to vyprávěl i příbuznému, který je velmi angažován v katolické církvi. A jeho reakce mne mě překvapila. Řekl, že tak vyhláška znít nemohla a že mám jako matematik citovat přesně, že tam muselo být "Farnost Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích" . Uznal jsem to, ale večer mi došlo, že kdybych uvěřil, že Panna Maria byla počata ve Strašnicích, tak by mi uvěření v Neposkvrněnost tohoto početí (ať už to znamená cokoli - a není to jednoduché) nečinilo žádné potíže.

Výstava Slovenský obraz

 

    Slovenský obraz (anti-obraz)

    20. století ve slovenském výtvarném umění

    Jízdárna Pražského hradu 28.10.2008-1.3.2009

     V jízdárně pražského hradu byla výborná a reprezentativní (nikoli ve smyslu, že představila všechno - to bych nedokázal posoudit ani ocenit, ale ve smyslu, že výborně reprezentovala) výstava slovenských (nejen) obrazů. Uvědomil jsem si při tom, že jsem byl určitě ve více než 30 evropských galeriích, ale nikdy jsem za tím účelem nenavštívil Bratislavu.  Musím to napravit.   

    Většinu autorů vystavených děl jsem neznal. Nemá smysl vyjmenovávat je. Jen na ukázku. Hodně se mi líbily dřevoryty Kolomana Sokola, krásné barevné krajiny Mikloše Alexandera Barovského a moderní sochy a koláže Josefa Jankoviče. Působivé byly i fotografie (těch jsem znal více) Martina Martinčeka, Antona Podstráského, Luba Stacha a dalších. Výstava však působila především jako celek - byla i výborně uspořádána.

    Na výstavu jsem se dostal až předposlední den, v sobotu v 15 hodin, tedy tři hodiny před inzerovanou zavírací hodinou. Zdánlivě jsem tedy měl na prohlídku času dost. Na vstupenkách i na katalogu bylo logo s heslem Pražský hrad - jsme otevřeni kultuře, ale na dveřích na hlavičkovém papíře Správy hradu "Výstava je z technických důvodů od 16 hodin uzavřena". To nás (návštěvníky) dost rozezlilo. Paní v pokladně řekla, že ony technické důvody nezná, že jí jen zavolali telefonem hradní páni.

    Ukázalo se, že i návštěvníci výtvarných výstav ovládají mnoho peprných kleteb. Někteří se rozhodli ventilovat svoje rozhořčení v knize návštěv, ostatní se dali do diskuse, co to mohlo být za důvody. Jeden Slovák při tom poznamenal, že pokud ví, máme v Praze jen jednoho hradního pána. To museli všichni uznat, a tak jsme se společně snažili dobrat toho, proč to asi pan prezident udělal. Jednou z teorií bylo, že se chtěl nějak po domácí hádce pomstít manželce (pokud to nevíte - vlastně i když to víte - je paní Lívia Slovenka). Mě se to nezdálo především proto, že Václav Klaus by si jistě dovedl nějaký (minimálně na první pohled) věrohodný důvod vymyslet. Chtěl jsem navrhnout, abychom JIM nebo přímo JEMU zkusili zatelefonovat, a tak zjistili, jak se věci doopravdy mají.  Ale (sobecky) jsem to nenavrhl.

    Napadlo mě totiž, že bych mohl situace využít pro sofistikovaný průzkum sledovanosti mého blogu. Napíši-li v něm o těchto našich pochybnostech, pak se - je-li blog skutečně sledovaný - musí se na jisté stránce prezidentské kanceláře dříve či později objevit, že dřívější uzavření výstavy pan prezident osobně nenařídil a už vůbec ne z takových důvodů, resp., že  byl úplně špatně pochopen a ve skutečnosti chtěl, aby byla výstava o dva dny prodloužena. Stránka se jmenuje Co prezident neřekl a je věnována právě takovým věcem. Pokud tam příslušnou informaci naleznete, dejte mi vědět, pro nával jiných povinností ani tak významnou stránku pravidelně nesleduji. Pochopitelně si uvědomuji, že naděje na takové potvrzení sledovanosti mého webu není příliš velká, ale (paradoxně) by i zvýšení počtu kliků na oné stránce mohlo mít nezanedbatelný všeobecně vzdělávací efekt. 

    Pokud Vás překvapilo, že jsem právě na tuto stránku vůbec kliknul, a nemůžete pochopit proč a jak mne to mohlo napadnout, potěšilo mne to. Musím to tedy vysvětlit. V nikdy nekončících debatách o tom, jak by se měl zlepšit web MFF, jeden z kolegů dal za příklad stránky (patří úřadu jedné pražské městské části), které sám pomáhal technicky zabezpečit. A mimo jiné nám sdělil, že z jejich úvodní strany se člověk může dostat na jeden či dva kliky ke všem skutečně důležitým informacím. Tak jsem to zkusil - a hned první dvojklik bylo takovéhle bingo. Přiznám se, že pak už mne odvaha opustila, a tak jsem dalších pokusů raději zanechal. 

P.S. Protože výstava byla skutečně výborná, hodina mi stačit nemohla. Zašel jsem tam druhý den v neděli ráno - a pustili mne (bez protestů) na sobotní lístek.  

P.P.S. Tuhle glosu jsem měl de facto napsanou hned 2. března. Dnes už bych ji možná napsal jinak, ale ponechal jsem ji v autentické podobě.

Romeo a Julie

  

    W.Shakesperare: Romeo a Júlia

    incenace divadla Astorka/Korzo'90

    překlad L'ubomír Feldek, režie J.A.Pitínský
    7.března Švandovo divadlo

    Divadlo Astorka mám hrozně rád a jistě jsem viděl více než deset jejich inscenací. Všechny byly výborné. Především oceňuji to, že každá jejich inscenace je zcela originální a má svůj vlastní styl. Je prostě vidět, že celý kolektiv divadla neodvádí nějakou profesionální machu, ale přistupuje ke každé látce jako k nové výzvě. A kromě toho to všichni hodně umí.     

    Kdysi dávno jsem v tomhle blogu vedl úvahy nad moderně pojatým baletem Romeo a Julie. Při tom jsem se letmě dotkl i činoherní inscenace režiséra Morávka v Národním divadle. Představení, o kterém dnes píši, bylo (pro mne) ve všech ohledech zajímavější a troufnu říci i lepší. Asi to byla dokonce nejlepší Shakespearovská inscenace, kterou jsem kdy viděl. Myslím si, že kdyby Shakespeare obživl, měl by právě z takovéhoto přístupu k inscenování svých děl největší radost. Představení mělo nesmírný spád a i když se de facto drželo klasické předlohy dost těsně, umělo udržet diváky v napětí a v kontaktu v míře jen málokdy u klasiky vídané. Prostě to bylo živé a dobrém slova smyslu akční (kupodivu něco takového může existovat) divadlo. Všechny postavy byly naprosto věrohodné, plné humoru a často i (sebe)ironie. To jim však nebránilo prožívat drama citů stejně plně jako jejich jmenovcům z romantických inscenací, možná dokonce naopak, těmto postavám jsme to všechno bez zábran věřili.

    Velkou zásluhu na výborné inscenaci bezesporu mají autor překladu L'ubomír Feldek a režisér J.A.Pitínský. Jazyk překladu byl živý a současný aniž by se příliš vzdaloval tradičnímu textu. Režisér pojal inscenaci jako dramatické akční divadlo, v němž se snažil všechny herce vést k co nejtěsnějšímu kontaktu s obecenstvem. A nejen v přeneseném slova smyslu. Formálně se většina děje odehrávala v šermířském klubu. Mnoho hereckých akcí bylo na samé hraně jeviště, dokonce v jeho středu byl vybudován můstek nad sedadly první řady, na kterém toho probíhalo velmi mnoho (Nějak se chybička vloudila a v pokladně prodali i jeden z lístků na sedadlo, které bylo pod tímto můstkem ... a dotyčný neukázněný divák tam odmítal zalézt). Balkónová scéna byla skutečně balkonová - Julie byla na balkóně divadla a Romeo na jevišti - a než tam za ní doběhl, byla ona zpět na jevišti.

    Všichni herci byli výborní - ono se asi také v takovéhle inscenaci musí hrát s daleko větší chutí. Zmíním se jen o některých.

    Režisér přidal roli šaška, který zprostředkoval přesuny děje i přehrával některé vedlejší postavy. S touto rolí, která byla na jevišti možná déle než hlavní postavy, se výborně vypořádal Miroslav Noga.

    Obrovsky mne zaujala Rebeka Poláková v roli Julie.  Její postava nebyla naivní a nevědomá nedospělá dívenka zmítaná sem a tam svými city, ale sebevědomá, dospělá, život chápající (možná  i víc než její mužští partneři) mladá žena. Tahle Julie byla schopna nejen velkých citů, ale i sebeironie, dovedla být - i intelektuálně - rovnocennou partnerkou ostatním postavám. Dát roli Julie tenhle rozměr jistě nebylo pro čerstvou absolventku herectví vůbec jednoduché. Nikdy nezapomenu na hereckou etudu, kdy si Julie v žalu nad svým osudem přihne z láhve, kterou vzala chůvě. Herečka byla na samé hraně jeviště a protože jsem seděl ve třetí řadě, mohl jsem ji sledovat jen z nějakých 2-3 metrů. Podle mého názoru, je Rebeka Poláková obrovský herecký talent. Pokud to jen trochu půjde, budu se snažit na představení, v nichž bude hrát, chodit.  

    Romea hrál vynikajícím způsobem Lukáš Latinák. Jde o výborného herce, kterého jsem už viděl vícekrát a vždy mne příjemně překvapil. Rozhodně nemá postavu ani tvář Romea z romantických inscenací.

   Zuzana Krónerová  byla - jako vždy - výborná v roli chůvy (dojky). Překladatel s režisérem ji pomohli vytvořit živoucí a věrohodnou postavu.

    Skoro se mi nechce do nějakých závěrečných shrnujících "hodnocení". Přesto však si neodpustím hlavní dojem (nebo dokonce poselství) z inscenace. Drama citů prožívají i dnešní lidé stejně intensivně a opravdově jako je (možná) prožívali jejich předkové. Jen to dnes (ne)dávají najevo jinak. Je jen jiná, ne horší doba.  

    Nezbývá než autorům inscenace a hercům poděkovat a všem případným čtenářům blogu vřele doporučit návštěvu téhle oslavy opravdového divadla.